TEST Audi A6 na českých cestách: Druhé jízdní dojmy

Jak to, u všech všudy, ti hoši z Ingolstadtu dělají, že se na upgrady jejich modelů čeká na východ od Chebu tak nějak jinak?

Aniž bych patřil k příznivcům značky, vím jediné: žádná „klasická manažerská limuzína“, jak lid souhrnně označuje sedany vyšší střední třídy, nevzbuzuje v této zemi takové emoce. A to i v kruzích, které jsou od potenciálních zákazníků vzdáleny o dva řády měsíčního příjmu.

Na vůz, který má být spíše nositelem technicky dokonalé nenápadnosti, slušný marketingový výkon.

Pohledy spoza oken

Vnější design je totiž to, co umožní zaparkovat vedle A7, A8 i A4 s důstojností, kdy se neporovnává jen velikost, ale propracovanost.

Anebo srozumitelněji: Vše na A6, včetně grilu, předních i zadních světel, linie oken je totiž dostatečně nové a jiné, současně ale jednoznačně patřící do designové stáje a přitom nikoli stejné, jako u zmíněných modelů. Díváte se na novinku, vše na ní je vám jaksi povědomé a přitom ani jeden prvek není kopií už existujícího.

Světlomety, které Audi nabízí v LED, xenonovém i klasickém halogenovém provedení, jsou i nadále štíhlým a dravým oknem do duše, ještě působivěji ale vypadá zkrácení předního převisu a posunutí přední nápravy dopředu.

Při podobných vnějších rozměrech se tak vůz více přiblížil optickému rozložení hmot konkurence ze Stuttgartu a Mnichova.

Jedinými prvky napovídajícími sílu vozu byly v našem případě obří dvacetipalcová kola, naopak na zádi jsme navzdory osazení nejsilnějším dostupným agregátem 3.0 TFSI našli jen dvě koncovky výfuku.

Celek je dostatečně působivý na to, aby jej komentovaly nejen hloučky na pumpách či kolemjedoucí majitelé. Hlavní zbraní Audi jsou nosy kolegů, přimáčklé zevnitř na skleněné obložení velkoplošných kanceláří. Tady Audi boduje.

Za volantem

Čtenář i tiskové oddělení Audi budou možná nesouhlasit, ale napsat to musíme: Zásadní pro první, druhý i X-tý další dojem z pobytu v kabině A6 je mezigenerační snížení palubní desky, či chcete-li odstranění oné masy hmoty s pevně zabudovaným displejem.

Aniž bych podlehl módě hanění jakékoli předchozí generace čehokoli, tady se odehrál zásadní zlom: výsuvný osmi palcový displej v aktuální verzi pustil do vozu světlo, prostor a světe zboř se, i trochu neokázalosti.

I přes chválu ale musíme hned vzápětí potvrdit postesknutí některých kolegů na přístrojový štít: i přes skvělou čitelnost a velikost je někdy problém se v množství zobrazovaných údajů orientovat. Po pár dnech jsme si začali zvykat ale i tak byla nasycenost informacemi enormní…

Poměrně využitelný se ukázal touchpad na středové konzole, naopak systém ovládání MMI je v některých položkách menu možná zbytečně složitý.

Nadstandardní prostor pro cestující na předních sedadlech těží mimo jiné ze zmíněného posunutí nápravy vpřed. To ale posádku příliš nezajímá, ta ocení například středový tunel, který konečně už tolik neomezuje prostor pro kolena. Potvrzujeme i dvousečnost řešení posazu vzadu – díky nízkým sedákům se zde uvelebí i velmi nadstandardní postava, kvůli týmž sedákům ale nenalezne dosti opory pro svá ctěná stehna. Naopak v podélném směru je A6 na úrovni konkurence, přičemž velmi záleží na poloze, zejména pak výšce předních sedadel.

Za volantem s klíčkem

Název mate: klíč pochopitelně zůstává v kapse a startujeme tlačítkem na pravé části středového panelu. Před námi je dvě stě kilometrů a radostná perspektiva toho, že dvacetipalcové disky proženeme po výsledcích kombinace zimy a zimní silniční údržby. Vítej, česká permanentní díro!

Plných 220 kW pod kapotou bychom na první poslech nehádali – 3.0 TFSI je sice aktuálně nejvýkonnější dostupnou motorizací, jde však o sílu až předobře vychovanou. Zatímco zájemci o skutečně jadrné svezení budou netrpělivě očekávat modely S6 nebo RS6, máme k dispozici velmi silné auto, které má jako mantru kultivovanost. Co to znamená?

Motor startuje a od počátku běží téměř bezhlučně. To není placené přehánění a uši jsme si opravdu čistili – třílitr dopovaný kompresorem má navíc lineární charakteristiku a dost síly už od nízkých otáček. Kombinace se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou pak dílo dokoná: tohle je opravdu rychlý vůz, o kterém to vůbec nepocítí ani řidič.

Hladkost řazení a dokonalost utlumení jsou totiž takové, že i při kickdownu se pro posádku (kromě rychleji ubíhající krajiny vůkol) nic nezmění. Žádné zatlačení do sedaček, žádné zařvání pod kapotou, auto prostě ochotně zrychlí. Motor lze vytáčet až k 6000 min^-1 a je to pořád stejné – na okresce i dálnici lze bořit jakékoli rychlostní limity či průměry, ale k posádce se dostane maximálně tak zkrácený čas dojezdu.

Jinými slovy – vrcholná motorizace je očekávatelně velmi rychlá a vůz jde úžasně za plynem. I s pohonem quattro jsme se po necitlivém ubrání plynu v zatáčce dočkali lehké nedotáčivosti, zástup elektroniky ovšem hlídá spolehlivě a k bezpečnému ovládání přispívají i výtečné brzdy. Řidičovy emoce si ovšem mnoho neužijí – vyjma cílového údivu z toho, že na tak rychlý přesun lze spotřebovat tak málo adrenalinu.

Českou tankodromovou školu zvládá zmíněné obutí i zbytek podvozku překvapivě hladce. Co se nestihne odtlumit, to se prostě přeletí. Jedinou ránu od osamocené skryté díry na jinak bezvadném kusu dálnice jsme přestáli bez poškození. Nastavitelné odpružení dokáže téměř zázraky a auto je tak schopno přitvrdit či naopak lépe žehlit nerovnosti - i přesto bychom ale do českých luhů a hájů volili spíše osmnáctipalcové disky.

Zatímco prvních 150 kilometrů jsme se snažili využívat rychlostní limity na maximum a v jejich rámci předjížděli vše, co šlo, zpáteční cestu charakterizovalo tempo takříkajíc kinedrylové. Výsledkem byl časový rozdíl 15 minut a spotřeba 12,9 vs. 9,8 l/100 km.