Evropské Automobily roku: Fiat Punto (1995)

Punto (italsky tečka, bod) nahradilo veleúspěšné Uno, i když pouze zčásti v Evropě a ještě nikoli všude. Vnější sympatické tvary výsledku projektu 176 se Giugiarovu Italdesignu povedly na výbornou, rozhodně neurazí ani dnes. Osobně považuji design první generace za nejpovedenější ze všech.

Vertikální zadní optika

Oproti Unu se nástupce výrazně zaoblil, součinitel odporu vzduchu vykazoval hodnotu 0,31. Nejvýraznějším prvkem 3,76 m dlouhých, 1,62 m širokých a 1,45 m vysokých tří- a pětidveřových hatchbacků byly obří svisle orientované koncové svítílny, které zakrývaly zcela zadní sloupek. Inspirovaly mnoho dalších výrobců k podobnému kroku. Kromě estetiky plnily i svou funkci, rozsvícená světla bylo dobře vidět, zejména za tmy. Také palubní deska s prohlubní po většině své délky nepostrádala praktičnost, sloužila jako odkládací prostor (Uno na tom bylo stejně). Punto Fiat odhalil již v květnu 1993, výstavní premiéru si odbylo na podzimní IAA.

Vyznávalo pochopitelně přední pohon, klasická koncepce už se v kategorii malých vozů nenosí dávno. Na začátku produkce se stavěly vozy pouze s jedním základním benzinovým řadovým čtyřválcem FIRE 1108 cm³/40 kW. Ještě před startem oficiálního prodeje v listopadu 1993 však přišel větší 1242 cm³/54 kW s vícebodovým vstřikem MPI. Fiat ještě tehdy používal k označení verzí zaokrouhlený výkon v koních (Punto 55 a 75).

Servo na přání

Jízdní vlastnosti mělo slušné, vážilo dle provedení od 830 do 1070 kg. Platforma vynikala výjimečnou torzní tuhostí, vždyť také posloužila jako základ sportovní Barchettě. Podvozek s rozvorem 2,45 m měl vpředu trojúhelníková ramena a vzpěry McPherson, vzadu pak klikovou nápravu, tedy ramena vlečená. Vinuté pružiny a teleskopické tlumiče bychom našli na obou. Zadní však musely stačit bubnové brzdy, u silnějších modelů nechybělo ABS.

V základní spartánské výbavě S ovšem nebyl ani posilovač hřebenového řízení, za který se zpočátku připlácelo vždy! SX se chlubila alespoň elektrickými okny, otáčkoměrem a bílými předními směrovkami místo oranžových, ELX jste na první pohled poznali podle lakovaných nárazníků. Nejluxusnější modely mohly mít kromě „serva“ třeba kožené čalounění, klimatizaci a rádio. Čtrnáct odstínů laku v katalogu představovalo maličkost, která potěšila...

Sporting, GT a diesely

V lednu 1994 přišla verze 60 (SPI 1242 cm³/43 kW), ale hlavně dva bonbónky pro ty, kteří chtěli více výkonu. Punto 90 poháněla šestnáctistovka OHC (1581 cm³/65 kW), která měla svůj konstrukční původ už v řadě 128, respektive v hlavě Aurelia Lamprediho, lehounce ospoilerovaný model se jmenoval Sporting. Špičkou bylo GT s turbodmychadlem přeplňovaným motorem 1372 cm³/100 kW z modernizovaného Una Turbo. Používalo japonské IHI VL7-2 s mezichladičem. Raketa na čtrnáctipalcových kolech s pneumatikami 185/55 a nezbytnými sportovními sedačkami zrychlovala z klidu na stovku za 8 sekund, uměla však pokořit i dvojnásobnou rychlost.

Dostalo se také na příznivce dieselů, přeplňovaná sedmnáctistovka (1698 cm³) bez mezichladiče stlačeného vzduchu měla coby TD 70 výkon 51 nebo 52 kW, slabší vypouštěl čistší spaliny díky oxidačnímu katalyzátoru. Na jaře přišlo nepřeplňované provedení s pouhými 42 kW. Naftové motory byly sice hlučnější, ale uživatelům to nevadilo.

Otevřený

Spolu se základními karosářským variantami se ve Frankfurtu ukázal půvabný kabriolet, který pochopitelně originální zadní světla kvůli plátěné střeše postrádal. Ta se stahovala dle výbavy ručně, nebo elektricky. Stavěla jej dnes už bohužel neexistující karosárna Bertone, na trh přišel ale až v dubnu 1994 s motory 1,24 a 1,58 l.. Už o měsíc dříve debutovalo Punto 60 Selecta s variátorem ECVT.

O titul evropského Auta roku Punto soutěžilo až pro letopočet 1995 a s přehledem jej ovládlo. Fiat tehdy prožíval úspěšné období, krize byla ještě v nedohlednu... V polovině 90. let se objevily výbavy ED, EL a HSD. Ta poslední nejdříve s jedním a o rok později se dvěma standardními čelními vzduchovými vaky. ED (Economical Drive) měla prodloužené rychlosti manuálního „pětikvaltu“ pro snížení spotřeby, dodávala se výhradně s motorem 1,1 l. Stejně jako od května 1995 varianta se šestistupňovou manuální převodovkou (Punto 6-speed), tehdy mezi malými vozy naprosto unikátní. V červnu se dvanáctistovka dočkala zvýšení výkonu na 44 kW. Půl milionu prodaných exemplářů se slavil po pouhých 18 měsících na trhu. V září 1996 pak následoval další „nafťák“ TD 60 (1,7 l/46 kW).

Na belgický trh se Punto GT dodávalo s výkonem 98 kW. Právě v polovině 90. let se dočkala tato verze „druhé série“ se zakouřenými předními světlomety, nástavci prahů v laku, bílou palubní deskou a koženým volantem z Coupé a Barchetty. Červené proužky, symbol rychlých fiatů, z nárazníků zmizely.

Lehké úpravy

V dubnu 1997 následovala modernizace, nepatrný restyling, spíše cizelace vzhledu než klasický facelift. Byly pouze lehnounce přepracovány nárazníky, auta dostala tmavší přístrojovou desky, objevily se nové barvy a potahy sedadel. Zlepšilo se také dílenské zpracování. Novinkou bylo Punto 85 16V, agregát FIRE 1,24 l měl nově čtyřventilovou techniku a 63 kW. Dodával se i do kabrioletů. Tenhle motor se Fiatu opravdu povedl a vynikal nízkou spotřebou.

Čtrnáctistovka s turbem GT disponovala od té doby kromě šedé palubky a doplněné výbavy slabšími 96 kW kvůli emisní normě Euro 3, ale o rok později beztak zmizela bez náhrady. Sporting se mohl těšit ze stejného podvozku, tedy kratších pružin, tvrdších tlumičů a zesílených stabilizátorů. V devadesátém sedmém Punto ovládlo zcela evropský trh s novými auty, na takové obchodní úspěchy mohou dnes v Turíně bohužel už jen vzpomínat. Pouhé dvě hvězdičky v bariérových zkouškách Euro NCAP mu obchodně nijak neuškodily, byť už tehdy šlo o horší průměr. Doba atmosférických dieselů byla pryč, z nabídky vypadla i TD 70 bez katalyzátoru, příliš o něj zájem nebyl.

Vozy byly k mání také ve spoustě edic se zvláštní výbavou (Cult, Team, Start a jiné), na některých trzích na sklonku kariéry písmenka nahradily slovní názvy Sole, Star a Stile. Produkce hatchbacků skončila v srpnu 1999, kabriolety vydržely u Bertoneho do června 2000. Žádná dlouhá zámořská kariéra se tentokrát zcela výjimečně nekonala... Punto první generace totiž až na polské Tychy neopustilo Itálii, vznikalo v Mirafiori, Melfi a sicilské továrně Termini Imerese. Celkových 3.338.896 kusů ovšem svědčí o jeho popularitě měrou vrchovatou, nelehký úkol nahradit legendární Uno se mu zdařil na výbornou.

Prototypy

Turínský autosalon 1994 byl přehlídkou prototypů na základě italské „tečky“. Racer od Bertoneho představoval vizi sportovního kupé stejně jako Monomile od Zagata, to mělo dokonce závodní sedačky. Spunto od Pininfariny bylo svébytným třídveřovým hatchbackem s dvojicí kulatých přídavných světel v přídi a efektním krytem podvozku. Giannini naopak pětidveřovou verzi vytáhl do výšky, oplastoval, přidal ochranný rám, střešní nosiče a světelnou rampu. Nechyběl jí ovšem ani pohon všech kol!

Grama 2 od Maggiory dávala najevo svou sílu nejen vytaženými blatníky, ale hlavně technikou z Delty HF Integrale... Všechny koncepty se zrodily bohužel pouze v jednom exempláři. Samotný Fiat zvažoval i Punto Abarth s motory 1,8 nebo 2,0 l o výkonu až 110 kW. Nakonec však pokračoval v degradaci značky se štírem ve znaku a nabídl pouze sadu spoilerů.

Mizí

Dnes už první Punto ze silnic docela rychle mizí, mnohé vozy končí svou pouť odložené v křoví. Přitom netrpělo korozí jako Uno díky pozinkování důležitých částí karoserie. Jenže po letech stejně začne hnědý mor neúprosně hlodat... Pokud potkáte nějaký ze zhruba 55 tisíc vyrobených kabrioletů, také nemusí být v ukázkovém stavu. Vyhledávaným youngtimerem se zatím Punto nestalo a verze GT nemá pověst (pravda trochu přehlížené) ikony jako Uno Turbo. Ještě si na ni budeme muset nějaký část počkat...