Dakar 2018: Olga Roučková - Nesvlíkej se, jede se dál!

Členka českého Moto Racing Group (MRG) strávila na čtyřkolce od startu v peruánské Limě více než 72 hodin. V argentinské Saltě ji vyzpovídali členové týmu.

Máte za sebou další premiéru a to byla první maratónská etapa na Dakaru. Jak moc byla náročná?

Zažila jsem maratónskou etapu ještě na Merzouga Rallye, ale ta byla taková dětská ve srovnání s tou, kterou jsem jela teď na Dakaru. Bylo tu strašně moc kilometrů, hned v prvním dni jsme měli hodně velbloudích trav a hodně malých dun. Ty mi jako čtyrkolkářce vyhovovaly, takže se mi dařilo předjíždět jezdce, které jsem ještě na soutěži ani neviděla. Stala se mi jedna chyba a já přijela do bivaku až večer. I díky tomu, že jsem vyvážela jednoho z místních jezdců, kterému selhal roadbook.

Co se dělo v bivaku?

Povedlo se mi tam dorazit asi v devět hodin. Vyfasovala jsem oblečení v barvách Moto Racing Group a Big Shock, tak jsem se hned cítila o něco lépe. Pak mi řekli, kde je sprcha a spaní, dostala jsem zase nekonečný roadbook. Takže celá rozbitá, utahaná, nevysprchovaná se šla najíst, převléknout do dakarského overalu a vykreslit si roadbook, na který jsem samou únavou skoro už neviděla.

Co vaše čtyřkolka, přežila etapu bez větších technických potíží?

Mákla sem si na ní asi do půlnoci. Chtěla jsem si být sto procent jistá, že bude v pohodě a připravená na další den. Raději jsem vše prošla, podívala se na olej, dotáhla šrouby. Nic nebylo naštěstí rozbité, takže jsem vše dělala pro jistotu. Bylo tam hrozně moc bahna a vody, takže čtyřkolka dostala docela zabrat. Jen v těch nadmořských výškách moc nejela, což je ale normální. Díky přípravě v DK v pražských Modřanech, kde mi stroj mapovali, jsme měli dopředu připravenou variantu, že v nejhorším případě sundám víko airboxu, aby se tam dostalo víc vzduchu.

Jak jste se cítila poprvé sama bez asistence, nebylo toho na vás hodně?

Vůbec ne! Na mašině nebylo tolik práce, takže vše bylo úplně v pohodě. Přestože jsme byli v dost vysoké nadmořské výšce, tak jsem vše zvládla, myslím, bez větších potíží. Bylo pro mě ovšem trochu divné spát v místnosti asi s dalšími šedesáti lidmi, na palandách. A ještě vůbec na ní vylézt, to byl nadlidský úkol. Já byla zbitá jak pes a hlavně jsem nechtěla nikoho vzbudit. Všechny palandy strašně vrzaly.

Brala jste si s sebou něco speciálního do maratónské etapy?

Klíče na dotažení kol, svíčku, olej a drobnosti, které jsem věděla, že budu potřebovat.

Zvýrazňovače na roadbook jste měla?

Byla jsem domluvená s Milanem Engelem, parťákem z týmu, že tam toto všechno bude. Já měla s sebou jen dvě fixy, které se mi samozřejmě povedlo cestou ztratit. Po příjezdu do bivaku bylo zjevné, že mám úplně špinavý vzduchový filtr, pořadatelé tam měli všechno. Nářadí, čističe, mazadla. Stačilo se jen zeptat a vše bylo k dispozici. Nejdřív jsem musela oškrábat asi tuny bahna ze čtyřkolky. Takže to vypadalo na celkem dost práce a druhý den brzy ráno hned další etapa. Ráno jsem vstala brzy a etapa se mi nelíbila už od začátku.

Dakar 2018: Krásnou Roučkovou přejel kamion!

Proč?

Přišlo mi, že byla dělaná až příliš pro motorky. Jedna stopa a pro nás to byla taková vytloukačka. Navíc jsem se ještě špatně oblékla. Vzala si toho moc, trochu se pekla. Při prvním tankování šlo pár vrtev oblečení dolů, abych mohla v klidu pokračovat. Fakt se mi to nelíbilo, nadávala jsem do helmy. Dokonce vytáhla pár slov, které vůbec nepoužívám. Tak nějak jsem se dokodrcala do cíle a byla jsem ráda, že jsem ráda. Bylo to nekonečné.

Co jste udělala, když vám řekli, že se další etapa ruší a čeká tě ještě 500 kilometrů dlouhý přejezd do bivaku v Saltě. Slyšela jsem jen: „Ani se nesvlíkej, jedeme dál“. Tak jsem se nesvlíkala a vyrazila.