To nejlepší od mrtvých značek: De Tomaso – Úspěch se smutným koncem
Značka De Tomaso patřila ve druhé polovině dvacátého století mezi úspěšné výrobce sportovních a supersportovních automobilů. Dnes je však jednou z řady automobilek, jejichž úspěch a sláva odchází spolu s jejich zakladatelem.
Společnost De Tomaso Automobili S.p.A. založil v roce 1959 v Modeně Alejandro de Tomaso. Původem Argentinec, který se narodil 10. července 1928 v Buenos Aires v rodině význačného politika.
De Tomaso během svého mládí psal pro undergroundové noviny kritizující prezidenta Juana Perona. Kvůli nespokojenosti s jeho vládou byl de Tomaso nakonec nucen opustit Argentinu. De Tomaso se poté usadil v Itálii, odkud pocházel jeho otec.
V Itálii začal de Tomaso pracovat jako mechanik pro Maserati, brzy se však stal jejím závodním jezdcem, zkušenosti se závody totiž měl již z Argentiny. V té době potkal svoji manželku, americkou závodní jezdkyni Elizabeth Haskellovou.
Na konci padesátých let začal de Tomaso podnikat, když v Modeně založil společnost se svým jménem. Ta se zpočátku zaměřila na vývoj závodních speciálů, postavila dokonce i monopost pro Formuli 1, který neúspěšně závodil v letech 1961 až 1963. V roce 1970 pak de Tomaso navrhl monopost pro tým Franka Williamse. Ani ten však nebyl úspěšný.
Na turínském autosalonu v roce 1963 představil De Tomaso dvoumístné kupé Vallelunga s laminátovou karoserií Fissore, poháněné 1,6litrovým čtyřválcem Ford. Kvůli problémům s tuhostí lisovaného páteřového rámu a zadního trubkového pomocného rámu jich bylo vyrobeno jen kolem padesáti, ale i přesto tento model naznačil potenciál automobilky, kterou proslavily následující modely.
De Tomaso Mangusta, představené na turínském autosalonu v roce 1966, je prvním úspěšnějším zástupcem své značky. Dvoumístné kupé s rozvorem náprav 2500 mm, délkou 4275 mm, šířkou 1830 mm a výškou jen 1100 mm vycházelo z konstrukce modelu Vallelunga, ale na rozdíl od něj mělo před zadní nápravou uložen vidlicový osmiválec Ford.
Především pro evropský trh bylo určeno provedením s motorem Ford 289 o objemu 4,7 litru a výkonu 228 kW (310 k), zatímco na severoamerický trh mířily vozy s motorem Ford 302 o objemu 5,0 l a výkonu 165 kW (224 k). Standardem byla pětistupňová manuální převodovka a dvoumístné kupé bylo údajně možné rozjet až na 250 km/h, i když většinou je uváděna maximální rychlost kolem 210 km/h.
Pod ladnými liniemi De Tomaso Mangusta byl podepsán Giorgetto Giugiaro, který tehdy pracoval ve studiu Ghia. Vůz s elegantní siluetou dodnes přitahuje pozornost především díky netradičnímu přístupu k motorovému prostoru křídlovými dveřmi. Automobilka De Tomaso vyrobila v letech 1967 až 1971 celkem 401 vozů Mangusta, z nichž zamířilo na evropský trh 150 exemplářů a zbývající automobily byla určeny pro severoamerický trh.
De Tomaso Panterase jako přímý nástupce modelu Mangusta stalo nejúspěšnějším a zároveň i nejpopulárnějším zástupcem své značky, jehož bylo v letech 1970 až 1993 vyrobeno údajně přes 9000 exemplářů. Dvoumístné kupé, které se představilo v březnu roku 1970 v Modeně a o několik týdnů později mělo výstavní premiéru na autosalonu v New Yorku, bylo prvním vozem své značky se samonosnou karoserií.
Pod konstrukcí podvozku s rozvorem náprav 2515 mm byl podepsán Gianpaolo Dallara, zatímco design karoserie dlouhé 4270 mm, široké 1811 mm a vysoké 1100 mm navrhl Tom Tjaarda ve studiu Ghia. První sériové provedení z roku 1971 mělo před zadní nápravou vidlicový osmiválec Ford 351 o objemu 5,76 litru s výkonem 228 kW (310 k), který spolupracoval s manuální pětistupňovou převodovkou.
De Tomaso Pantera se již na konci roku 1972 dočkalo prvních úprav vzhledu i techniky a byla uvedena luxusnější verze L, zatímco označení GTS nabízelo dramatičtější vzhled, který velmi často umocňovalo dvoubarevné provedení a rovněž vyšší výkon motoru, který měl umožňovat dosažení maximální rychlosti kolem 280 km/h.
V průběhu osmdesátých let byl model Pantera několikrát modernizován a nejvýraznější změny přinesl model GT5-S z roku 1985, který s širšími blatníky a spoilery připomínal závodní vozy. Interiér tohoto provedení pak nabízel více pohodlí i luxusu.
Po dvaceti letech výroby došlo na radikální modernizaci, kterou provedl Marcello Gandini a výsledkem bylo De Tomaso Pantera SI. Tento model se od předchozích verzí odlišuje novým provedením přídě i zádě a jeho hlavní poznávací znamení představují spoiler před dolním okrajem čelního skla a především velké přítlačné křídlo ve stylu Ferrari F40. Před zadní nápravou byl uložen pětilitrový osmiválec Ford o výkonu 224 kW (305 k), s nímž Pantera mohla uhánět maximální rychlostí 270 km/h.
De Tomaso Deauville mělo premiéru na turínském autosalonu roku 1970 a italská automobilka se jeho prostřednictvím zařadila mezi výrobce luxusních sedanů. Čtyřdveřový automobil s rozvorem náprav 2770 mm, celkovou délkou 4851 mm, šířkou 1880 mm a výškou 1372 mm poskytl ve druhé polovině sedmdesátých let konkurenci pro třetí generaci Maserati Quattroporte.
Pod kapotou modelu Deauville byl při jeho uvedení na trh vidlicový osmiválec Ford 351 o objemu 5,76 l, jímž byl vybaven i model Pantera. V sedanu byl tento motor naladěn na nejvyšší výkon kolem 221 kW (300 k) a mohl roztáčet jeho zadní kola prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky ZF nebo třístupňového automatu Ford. Maximální rychlost s manuální převodovkou se pohybovala kolem 230 km/h.
De Tomaso Deauville, jehož karoserii navrhl Tom Tjaarda ve studiu Ghia, bylo v době svého představení a uvedení na trh často díky svému designu i konstrukci nezávislého zavěšení zadních kol přirovnáváno k sedanu Jaguar XJ6, uvedenému o dva roky dříve. Samotný Tjaarda však inspiraci tímto britským vozem odmítal. Automobilka De Tomaso v letech 1970 až 1985 vyrobila celkem 244 sedanů Deauville, z nichž minimálně dva měly být dodány s pancéřovanou karoserií.
De Tomaso Longchamp, představené na turínském autosalonu v roce 1972, přímo navázalo na sedan Deauville, s nímž sdílelo motor, převodovky i zavěšení kol, ale odlišovalo se do něj svou karoserií. Dvoudveřové kupé s uspořádáním interiéru 2+2 mělo rozvor náprav 2600 mm, celkovou délku 4600 mm, šířku 1830 mm a výšku 1285 mm.
V dlouhé, nízké a široké přídi tohoto modelu byl uložen vidlicový osmiválec Ford 351 o objemu 5,76 l, který byl pro model Longchamp naladěn na 221 kW (300 k), resp. v případě verze GTS na 243 kW (330 k). Standardem byla třístupňová automatická převodovka a na přání byla k dispozici manuální pětistupňová převodovka. Maximální rychlost se měla podle dobových materiálů pohybovat kolem 240 km/h.
Karoserii modelu Longchamp navrhl Tom Tjaarda ve studiu Ghia a při této práci údajně vycházel ze svého staršího návrhu kupé Lancia Marica z konce šedesátých let. Hranaté kupé zaujme mimo jiné využitím hlavních světlometů z první generace modelové řady Consul/Granada evropské divize automobilky Ford a koncovými světly ze sedanu Alfa Romeo 1750 Berlina. V polovině sedmdesátých let pak Longchamp posloužil za základ pro vznik Maserati Kyalami, odlišující se designem i pohonnou jednotkou.
De Tomaso Longchamp bylo automobilkou původně nabízeno jen jako kupé, ale Carrozerria Pavesi z Milána se postarala o kabriolet pojmenovaný Spyder, jehož základem se stalo výkonnější provedení GTS, které bylo představeno v roce 1980 s upravenými designem přídě, širšími blatníky a novým nastavením podvozku. V letech 1972 až 1989 mělo vzniknout celkem 409 vozů De Tomaso Longchamp, z nichž čtrnáct bylo přestavěno na Spyder.
De Tomaso Guaràje posledním supersportem své značky a zároveň vozem navrženým, vyvíjeným a nabízeným zákazníkům za života zakladatele značky. Dvoumístný vůz s rozvorem náprav 2610 mm, celkovou délkou 4190 mm, šířkou 2030 mm a výškou 1200/1033 mm (kupé/barchetta) se představil na autosalonu v Ženevě roku 1993 jako přímý nástupce modelu Pantera.
Před zadní nápravu zamířil vidlicový osmiválec BMW o objemu 4,0 l s výkonem 211 kW (286 k), který spolupracoval se šestistupňovou manuální převodovkou. V roce 1998 nahradila motor z mnichovské automobilky pro vozy značky De Tomaso pohonná jednotka tradiční značky Ford. Došlo totiž na použití osmiválce o objemu 4,6 litru, naladěného u kanadské společnosti Visteon na výkon 239 kW (325 k).
De Tomaso Guarà, které navrhl Carlo Gaino ze Synthesis Design, automobilka nabízela jako kupé s pevnou střechou, spider se skládací střechou a barchettu bez střechy a oken. Podle dostupných materiálů mohlo do roku 2004, kdy automobilka De Tomaso zkrachovala, vzniknout přes 60 vozů, ale realističtější zdroje zmiňují necelých padesát a některé dokonce jen pětatřicet aut modelové řady Guarà.
Alejandro de Tomaso zemřel 21. května 2003, ale z vedení automobilky, kterou založil, odešel již v roce 1993, kdy jej postihla mozková mrtvice. Samotná automobilka jej nakonec přežila jen o rok.
Foto: Wheelsage.org., Svět Motorů, Veterán.Auto.cz, Auto.cz
