Ferrari a jeho dvanáctiválcové symfonie pro čtyři (2. díl)

Ferrari, jejichž interiér nabízel prostor pro čtveřici cestujících, se stala nedílnou součástí sériové produkce své značky na počátku šedesátých let. Po celé toto desetiletí je spojoval elegantní design, využívající tradičních linií.

Na počátku sedmdesátých let se studio Pininfarina přesně podle tehdejší módy vydalo směrem k ostřejším linkám, ale na rozdíl od konkurenčního studia Bertone i v jejich případě dokázalo dosáhnout výsledku, který působil výrazně jemnějším dojmem.

V případě čtyřmístných modelů značky Ferrari pak došlo i k odklonu od sice atraktivní, ale pro cestující na zadních sedadlech nepříliš praktické siluety s plynule klesající linií střechy a zadního okna. Na téměř dvacet let nastoupila tříprostorová karoserie se stupňovitou zádí a jasně vymezeným interiérem.

V devadesátých letech se Ferrari vrátilo ke splývavé linii střechy, ale po necelých dvaceti letech se vydalo zcela novým směrem a do své palety sériových modelů zařadilo třídveřové kombi.

Ferrari a jeho dvanáctiválcové symfonie pro čtyři (1. díl)

Ferrari 365 GT4 2+2 až 412

Ferrari v roce 1971 ukončilo výrobu plně čtyřmístného modelu 365 GT 2+2 a nepřímo jej ve stejném roce nahradilo typem 365 GTC/4 s výrazně skromnější nabídkou prostoru pro zadní cestující. Na plnohodnotném čtyřmístném modelu se ovšem pilně pracovalo a jeho premiéra se odehrála již na autosalonu v Paříži v roce 1972, kde bylo veřejnosti představeno Ferrari 365 GT4 2+2.

Právě tento model a všichni jeho následovníci, kteří s ním sdílejí linie karoserie, byl až do příchodu modelu FF vnímán jako nejméně typický zástupce své značky. Důvodem byly ostré linie tříprostorové karoserie, které sice nepostrádaly styl a eleganci, ale zároveň příliš nekorespondovaly s designem soudobých sportovněji laděných modelů s motorem uprostřed.

Design těchto cestovních Ferrari má přitom na svědomí Leonardo Fioravanti, jemuž vděčíme za nejslavnější šestiválcové a osmiválcové modely od Dino 206 GT přes 308 GTB i GTS až po 288 GTO a F40. V případě dvanáctiválců se postaral o linie kupé 365 GTB/4 Daytona s motorem vpředu i jeho nástupců 365 GT4 BB a 512 BB s motorem uprostřed.

Ferrari 365 GT4 2+2 svým designem sice představovalo revoluci, ale po technické stránce bylo toto plně čtyřmístné kupé s celkovou délkou 4810 mm, šířkou 1796 mm, výškou 1310 mm a rozvorem náprav 2700 mm evolucí svých předchůdců.

Pod kapotou tohoto Ferrari byl uložen vidlicový dvanáctiválec o objemu 4390 cm³, disponující v evropském provedení výkonem 250 kW (340 k) při 6200 min^-1 a spolupracující s pětistupňovou manuální převodovkou. Automobil o hmotnosti 1500 kg byl schopen dosáhnout maximální rychlosti 245 km/h.

V roce 1976 se model 365 GT4 2+2 po vzniku 524 exemplářů dočkal nástupce v podobě modelu 400 GT, jehož premiéra se odehrála na tehdejším autosalonu v Paříži. Ten sice nedostal novou karoserii, ale i přesto dokázal šokovat prakticky celý motoristický svět. Vedle provedení s manuální pětistupňovou převodovkou totiž automobilka poprvé ve své historii nabídka i sériový model s třístupňovou automatickou převodovkou. Na propagaci Ferrari 400 Automatic se pak podílel i Niki Lauda, který je používal jako svůj služební automobil.

Ferrari 400 GT na první pohled vypadalo jako jeho předchůdce, ale dostala čtyři koncová světla namísto šesti, lehce přepracovaný interiér, nový motor a možnost výběru ze dvou převodovek. V přídi tohoto modelu je vidlicový dvanáctiválec o objemu 4823 cm³ s výkonem 250 kW (340 k). Důvodem pro tuto změnu byly především stále přísnější emisní normy. Vůz o hmotnosti 1700 kg dosahoval s manuální převodovkou rychlosti 245 km/h a s automatem 240 km/h.

V letech 1976 až 1979 bylo vyrobeno jen 147 kusů typu GT, zatímco Automatic měl na svém kontě 355 vozů. Kariéra této modelové řady se přitom rozhodně neblížila svému konci, ale jen se přehoupla do druhé poloviny. Ta přinesla Ferrari 400 GTi a 400 Automatic i, jejichž 4,8-litrové dvanáctiválce byly vybaveny vstřikováním paliva Bosch K-Jetronic. Výsledkem této úpravy bylo další snížení emisí výfukových plynů a výkon klesl na 228 kW (310 k). Hmotnost těchto Ferrari sice vzrostla na 1830 kg, ale i nadále měla být schopna dosahovat stejných rychlostí jako předchozí provedení s karburátory.

Velká kupé se vstřikováním paliva mají na svém kontě 422 vozů s manuální pětistupňovou převodovkou a 883 exemplářů s třístupňovým automatem. Produkce přitom probíhala v letech 1979 až 1985.

Poslední evolucí Ferrari 365 GT4 2+2 se stal model 412 s lehce pozměněnými předními i zadními partiemi a modernějším interiérem, který byl vybaven dvanáctiválcem o objemu 4943 cm³, disponujícím výkonem 250 kW (340 k) při 6000 min^-1.

I toto provedení nabízelo možnost výběru mezi pětistupňovou manuální a třístupňovou automatickou převodovkou. První verze o hmotnosti 1805 km/h zvládla 250 km/h, zatímco druhá s hmotnosti 1810 kg se rozjela na 245 km/h. Akceleraci z 0 na 100 km/h zvládl manuál za 6,7 s, zatímco automat potřeboval 8,7 s.

Ferrari 412 bylo vyráběno v letech 1985 až 1989. Vozů s manuální převodovkou vzniklo 270, zatímco s automatickou převodovkou vyjelo z automobilky 306 exemplářů.

Ferrari 456 GT a 456M GT

Po ukončení výroby modelu 412 v roce 1989 měl zájemce o nové Ferrari s prostorem pro čtveřici cestujících jedinou možnost v podobě Mondialu t s osmiválcem před zadní nápravou. Tento model sice nepůsobil tak honosně jako dvanáctiválce a samotná automobilka nabízela vedle kupé i čtyřmístný kabriolet.

Plnohodnotným pokračováním linie dvanáctiválcových GT z Maranella se stal model 456 GT, který byl světu představen v roce 1992. Zcela nově vyvinutý model se odpoutal od linií svých nejbližších předchůdců a designéři Pietro Camardella a Lorenzo Ramaciotti ve studiu Pininfarina stvořili automobil, který byl při své premiéře zástupci světového tisku vnímán jako moderní reflexe již tehdy klasické Daytony.

Ferrari 456 GT s celkovou délkou 4730 mm, šířkou 1920 mm a výškou 1300 mm stálo na podvozku s rozvorem náprav 2600 mm, což bylo o 100 mm méně než u předchozích modelů. Hliníková karoserie i přesto nabídla pohodlný a především luxusně zařízený interiér pro čtveřici cestujících.

Pod nízkou kapotu tohoto Ferrari se ukrývá atmosférický vidlicový dvanáctiválec o objemu 5473 cm³, disponující výkonem 325 kW (442 k) při 6250 min^-1 a točivým momentem 550 N.m při 4500 min^-1.

Tyto hodnoty spolu s propracovanou aerodynamikou karoserie měly kupé s šestistupňovou manuální převodovkou o hmotnosti 1690 kg umožnit dosáhnout rychlosti přes 300 km/h a akceleraci z 0 na 100 km/h za 5,2 s. V roce 1996 nabídku rozšířila verze 456 GTA vybavená čtyřstupňovou automatickou převodovkou, s níž mohla uhánět rychlostí kolem 298 km/h a zrychlovat z 0 na 100 km/h za 5,5 s.

Ferrari v letech 1992 až 1998 vyrobilo celkem 1548 kupé 456 GT a v období 1996 až 1998 vzniklo 403 exemplářů typu 456 GTA. Tím ovšem kariéra tohoto modelu neskončila, ale automobilka uvedla modernizovaná provedení 456M GT a 456M GTA.

Obě provedení nastoupila nyní zároveň v roce 1998 s elegantně omlazeným designem karoserie a to především v oblasti předních a zadních partií pro zlepšení aerodynamických vlastnosti vozu i chlazení motoru. Interiér se pak mohl pochlubit především novými sedadly.

Dvanáctiválce modernizovaných kupé disponovaly stejnými výkony jako u původního provedení a nezměnily se ani dosahované maximální rychlosti nebo časy potřebné k akceleraci z 0 na 100 km/h.

Produkce Ferrari 456M GT a 456M GTA byla ukončena v roce 2003. První z této dvojice vznikl v počtu 688 vozů, zatímco provedení s automatickou převodovkou má na svém kontě 650 exemplářů.

Ferrari 612 Scaglietti

Koncem roku 2003 bylo odhaleno velkolepé Ferrari 612 Scaglietti, jehož design veřejnost nepřijala s takovým nadšením jako před více než deseti lety model 456 GT. Po technické stránce byl tento model se svou konstrukcí karoserie z hliníkové slitiny podobně revoluční jako osmiválcové 360 Modena.

Na návrhu Ferrari 612 Scaglietti se ve studiu Pininfarina podílel i Frank Stephenson a výsledkem se stalo kupé s celkovou délkou 4902 mm, šířkou 1957 mm a výškou 1344 mm. Rozvor náprav tohoto modelu je 2950 mm.

Nejen pro vůz značky Ferrari opravdu velkou vzdálenost mezi nápravami má vedle snahy o prostorný čtyřmístný interiér na svědomí i skutečnost, že je vidlicový dvanáctiválec o objemu 5748 cm³ uložen až za přední nápravou. Tato pohonná jednotka při uvedení modelu 612 Scaglietti disponovala výkonem 397 kW (540 k) při 7250 min^-1a točivý moment má hodnotu 588 N.m při 5250 min^-1.

Stejně jako předchůdce i 612 Scaglietti nabízelo možnost výběru ze dvou převodovek. První představoval klasický šestistupňový manuál, zatímco druhou byla převodovka F1A se stejným počtem rychlostí a možností plně automatického režimu nebo řazením pádly pod volantem.

Plně čtyřmístné kupé s luxusně zařízeným interiérem a pohotovostní hmotností 1850 kg, resp. 1865 kg zvládlo akceleraci z 0 na 100 km/h za 4,2 s a dosahovalo nejvyšší rychlosti přes 315 km/h.

Kariéra Ferrari 612 Scaglietti se uzavřela v roce 2011, kdy se dočkalo přímého nástupce v podobě modelu, přinášejícího revoluci v designu i technice sériových modelů maranellské značky.

Ferrari FF a GTC4Lusso

Ženevský autosalon roku 2011 byl místem výstavní premiéry pro Ferrari FF, jehož označení je zkratkou pro Ferrari Four a upozorňuje na skutečnost, že tento model má čtyřmístný interiér a zároveň, že je vybaven pohonem všech čtyř kol.

Design tohoto modelu je společným dílem týmů studia Pininfarina a Ferrari Styling Centre pod vedením Flavia Manzoniho. Poprvé v historii značky došlo u vozu určeného pro standardní sériovou produkci k použití koncepce s výklopnou zadní stěnou, umožňující přístup k zavazadlovému prostoru, který lze navíc zvětšit sklopením opěradel zadních sedadel.

Karoserie Ferrari FF je dlouhá 4907 mm, široká 1953 mm, vysoká 1379 mm a rozvor náprav je 2990 mm. Již zmiňovaný zavazadlový prostor má objem 450 litrů a po sklopení zadních sedadel se zvětší na 800 litrů.

Dvanáctiválec tohoto modelu má objem 6262 cm³ a při jehopředstavení byl uváděn nejvyšší výkon 485 kW (660 k) při 8000 min^-1

a točivý moment 683 N.m při 6000 min^-1. Ferrari u modelu FF opustilo manuální převodovku a nabízelo jej již jen se sedmistupňovou dvouspojkovu převodovkou s možností řazení pádly všech.

Pohon všech kol zajišťoval patentovaný systém 4RM, o 50 % lehčí než konvenční řešení 4x4. Standardem byly adaptivní magneto-rheologické tlumiče SCM3 a keramické brzdy Brembo. Ferrari pro model FF s pohotovostní hmotností 1880 kg uvádělo maximální rychlost 335 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h má proběhnout za 3,7 s.

Ferrari FF: První dojmy

Počátek roku 2016 přinesl důkladnou proměnu Ferrari FF v model GTC4Lusso, který se veřejnosti představil na autosalonu v Ženevě. Přepracován byl design karoserie a modernizace se dotkla i interiéru a techniky.

Karoserie GTC4Lusso zachovává siluetu třídveřového kombi, ale má přepracovanou příď i záď. Celková délka tohoto modelu je při zachování rozvoru náprav původního FF protažena na 4922 mm.

V interiéru došlo na modernizaci palubní desky a představen byl nový multimediální systém ovládaný prostřednictvím rozměrné obrazovky s úhlopříčkou 10,25“ i displej před spolujezdcem, který ukazuje aktuální rychlost i otáčky. Nový je též volant, ten má kvůli menšímu airbagu kompaktnější střed.

Ferrari GTC4Lusso je nejhezčí kombík v Ženevě (živé dojmy)

Pod kapotou GTC4Lusso zůstal atmosférický dvanáctiválec, jehož výkon ale vzrostl z 485 kW na 508 kW (690 k) při 8000 min^-1. Spolu s tím se točivý moment navýšil z dosavadních 683 na 697 N.m při 5750 min^-1.

Díky vylepšeným parametrům GTC4Lusso zrychlí z 0-100 km/h za 3,4 sekundy, o 0,3 sekundy rychleji než předchůdce. Maximální rychlost se má pohybovat okolo 345 km/h.

Ferrari GTC4Lusso si ponechalo pohon všech kol, jedná se ale o vylepšenou verzi systému 4RM-S, jehož specialitou je nově natáčecí zadní náprava. Součástí výbavy je i systém Side Slip Angle Control (SSC), který prostřednictvím kontroly trakce upravuje distribuci točivého momentu mezi zadními koly. Vylepšeny byly i adaptivní magneto-rheologické tlumiče (SCM-E) pro lepší jízdní komfort.