Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Miroslav Zikmund slaví 100 let: Vybrali jsme pět jeho nejzajímavějších knížek

Martin Vaculík
Diskuze (2)
Příznivce aut zajímají cestopisy Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky zejména kvůli Tatře 87 – autě, které bylo zjevením už v roce 1938, kdy poprvé vyjelo. Jsou však fantastickou exkurzí do už zcela zmizelého světa koloniální Afriky.

Za války se třílitrových osmiválců Tatra 87 s 55 kilowatty výkonu moc nevyrobilo (od roku 1942 musela Tatrovka přejít čistě na zbraně), a tak i v tom roce 1947, kdy se naši cestovatelé na unikátní pouť vydali, šlo ještě stále o vzhledově i technicky zcela výjimečný stroj. Období „nezájmu o starý a žíznivý vůz“ zde bylo jen velmi krátké a už koncem sedmdesátých let lidé začali i zrezlé vraky vytahovat z kopřiv a nákladně restaurovat. Dnes jde o jeden z nejdražších veteránů vůbec a v zahraničí s jistotou nejslavnější vůz z někdejšího Československa. Nicméně samo auto bylo jen prostředkem k tehdy zcela bezpříkladnému poznání Afriky a Jižní Ameriky. Těch 67.000 kilometrů najetých po cestách a necestách 44 zemí v letech 1947 až 1950 autoři popsali v pěti knižních svazcích. Tři má Afrika snů a skutečnosti (poprvé 1952), o Jižní Americe jsou dva – Tam za řekou je Argentina (1956) a Přes Kordillery (1957). Byť Zikmund s Hanzelkou nevystudovali kulturní antropologii, ale Vysokou obchodní školu, uměli ve velmi krátkém čase poznat každou společnost, s níž se setkali. Nesmírně poutavé jsou jejich popisy jednotlivých zemí - od Libye, kde tehdy poražení Italové předávali vládu Angličanům, přes Somálsko (tehdy fungující stát s vyspělou infrastrukturou) až po Pygmeje žijící na úrovni doby kamenné, s nimiž se setkali v Kongu.

Kromě faktografické má dílo i vysokou literární úroveň – mezi známými cestopisy bezesporu nejvyšší. Při pasážích o bloudění v poušti si olizujete

žárem okoralé rty, v Kordillerách mrznete ve věčném mrholení na korbě náklaďáku, který jste si stopli, když přetížené tatře praskla péra – což byla mimochodem jediná vážná závada. Právě že tu touhu po dobrodružství dokázali spojit s nesmírně kvalitním záznamem (textovým, fotografickým i filmovým), odlišovalo Zikmunda s Hanzelkou od všech podobných cestovatelů.

Mnohokrát šlo autorům o život. Někdy zjevně a od první chvíle, jindy se nevinná situace vyhrotila pozvolna. Nám utkvěly v paměti zejména tři úseky, každému z vás však doporučíme poutavé vyprávění k přečtení celé. Zeptejte se třeba rodičů – první i druhé vydání v padesátitisícovém nákladu byly rozprášeny během pár hodin – takže třeba jsou tyto pozoruhodné cestopisy i ve vaší domácí knihovně.

Nehoda nebyla náhoda

Kilometry po Africe přes Maroko, Alžírsko a Tunisko ubíhaly rychle – zezačátku dokonce po asfaltových cestách. Problémy začaly v Libyi, konkrétně

v Tripolisu, kdy směrem na Egypt odmítly místní úřady pustit cestovatele do provincie Cyrenaika. Že prý Británií udělená víza jsou k ničemu, pustit je

může jen místní vojenská správa, a ta to neudělá. Že Britové měli k Sovětskému svazu už za druhé světové války velmi rezervovaný vztah (Churchill prosazoval vylodění Spojenců na Balkáně, aby předběhli Sověty v osvobození střední a východní Evropy), je historická skutečnost a českoslovenští cestovatelé mohli, jak chtěli, opakovat, že jejich výprava nemá s novým dělením světa nic společného.

Kus před Syrtou výhled na prudkou zatáčku a zavřenou závoru za ní blokují dva nákladní vozy. Cedule, která na nebezpečný úsek upozorňovala, je nějakou náhodou obrácená do pouště. Pedál nožní brzdy se náhle propadá k podlaze, ruční zabere jen na chvilku a povolí také. Jiří Hanzelka za volantem na poslední chvíli zabrání dekapitaci posádky o těžkou závoru tím, že příď namíří na její pilíř po straně vozovky.

První ohledání vozu ukázalo, že někdo umně nařízl brzdové hadice tak, aby praskly teprve poté, až se na brzdy víc šlápne. A dokonce i lanko ruční brzdy nechal viset jen na čtyřech vláknech. Už se asi nikdy nedozvíme, zda to skutečně byla akce britské tajné služby, či jen místních vojáků uražených, že se někdo troufl vzepřít jejich autoritě.

Cesta tak skoro skončila hned na začátku. Nemilou situaci se však podařilo vyřešit – „pouhých“ 2000 km směrem vpřed v Alexandrii (Egypt) jsou tři neproclené Tatry 87. V JEDNE POKRACUJTE V CESTE STOP V BEDNE OD NOVEHO VOZU POSLETE STARY DO KOPRIVNICE – stálo v telegrafu z Československa. Jednoduché to úplně nebylo – úřady nepřestaly dělat potíže a do ran od roztříštěného skla se dala infekce. Ale výprava byla zachráněna.

V poušti bez vody

Jedním ze smyslů výpravy samozřejmě byla propagace tatry, která se pak skutečně do Afriky úspěšně vyvážela. Mimořádnou vhodnost vozu se vzduchem chlazeným motorem a perfektní trakcí extrémně zatížených zadních kol pro zdejší podmínky dokázali tak, že jako první projeli celý kontinent od severu na jih. Nejtěžší zkouškou byla bezesporu Núbijská poušť na pomezí Egypta a Súdánu.

I v tomto případě nechtěly úřady o průjezdu pouští ani slyšet, ovšem už nikoliv z politických důvodů. Prostě to měly za nemožné – úspěšně ji do té doby překonalo jen několik konvojů terénních vojenských aut za války.

První část cesty ještě nebyla tak náročná, neboť se dalo jet podél železniční trati. Ovšem za stanicí Abú Hammad se trať zakusovala do hlubokých skalních stěn a tatra se musela vydat do volné pouště, kde nešlo čekat žádnou pomoc. Mnohokrát uvízla v řídkém písku, mnohokrát ji cestovatelé za padesátistupňového horka vyhrabávali. Závada se přihodila jediná, když bylo potřeba seřídit odtrh v jednom z rozdělovačů. Vzhledem k přetížení vozu

(vezl celou tunu zavazadel, vybavení a zásob) a zcela extrémním podmínkám obdivuhodná věc. Přitom pro případ neopravitelné závady žádný „plán B“ neměli, prostě věřili kvalitám vozu.

Vodu si cestovatelé vezli ve dvojici plátěných vaků, které se u tehdejších aut přivazovaly na výrazně vystouplé prahy. Tatra však žádné neměla, a tak přišly na přední nárazníky. Když už byl jeden vypitý, druhý se prodřel o blatník. Zbyly jim dvě plechovky čaje, a k tomu postupovali opravdu po metrech, co chvíli museli pro hledání sjízdné cesty vybíhat na kopce a skaliska. K tomu ztratili správný směr. Když večer ulehli vedle vozu s nejčernějšími myšlenkami, probudil je pískot lokomotiv. Byli opět u trati, sice jinde, než čekali, ale po jednom dni je dovedla do civilizace a k vodě.

O den později už sklízeli obdiv v Chartúmu, hlavním městě Súdánu. Místní novináři jim potvrdili, co tušili: Jste první auto v historii, které tu dokázalo projet samostatně.

Prasklé péro v 4700 metrech

Afriku přetížená tatra zvládla neuvěřitelně se směšně malými závadami. Uklepala se palivová hadička mezi motorem a karoserií či při brodění bláta

v Keni některá z větví, jimiž si podkládali kola, utrhla trubičku centrálního mazání podvozku. Sám motor excelentně snášel horké klima, a pokud mohli, tak jej cestovatelé šetřili a nechávali odpočinout tak, aby teplota oleje nestoupala nad 110 stupňů. Přesto hned ze začátku, když ještě v Egyptě jeli do Núbijské pouště, dopřáli motoru zcela nového vozu (jak jsme zmínili, šlo o druhou tatru vytaženou z bedny v Alexandrii) výbrus jemným pouštním pískem. I přes pravidelné čištění velmi rychle ucpal filtr a dost jej bylo i v karburátoru, takže jistě též ve válcích. Častými výměnami oleje se sice z motoru postupně dostal, ale že nějaké dílo zkázy vykonal, se poznalo v jihoamerických Kordillerách, kam vůz vyrazil rovnou z Afriky bez preventivních oprav. Po každém delším klesání začaly vynechávat válce a cestovatelé museli mnohokrát z elektrod svíček obrušovat tuhou vrstvu černého karbonu. Dílem to byla nedokonalost tehdejších karburátorů, které při brzdění motorem neuměly zavřít přívod paliva a zalévaly svíčky benzinem, dílem však už asi příznak snížené komprese a oleje pronikajícího do válců.

Na rozmlácených cestách velehor se stalo to, čeho se cestovatelé báli celou Afriku – začala praskat přetížená péra. Jak byla Tatra 87 moderní aerodynamicky a motoricky (osmiválec s rozvodem OHC, následující Tatra 603 měla opět OHV), přední náprava byla klasická kovařina, kde kola byla dvojicí příčných listových per nejen odpružena, ale slovy techniků i ustavena. Prostě na nich držela, a když péro prasklo, kola se rozjela od sebe, volant vzepřel v rukou a nebylo možné pokračovat v jízdě ani na dorazech, jako by tomu bylo u pozdějších aut. Poprvé to zažili ve třech kilometrech nad mořem a los rozhodl, že na místě zůstane Miroslav Zikmund, a „Jurka“ Jiří Hanzelka se vydává na korbě stopnutého náklaďáku ke kováři. Třídenní čekání v nepojízdném voze možná byla ta nenápadně nebezpečná věc – zatímco Afričané byli vstřícní, mezi jihoamerickými indiány narazili

cestovatelé i na opravdové lotry, kteří třeba cestu schválně zahradili kamením a posádku se snažili odlákat od vozu, aby ho mohli vykrást.

Kovář péro nějak zimprovizoval z mnohem širšího náklaďáckého, na potřebný čep nápravy si však netroufl . Nejnamáhanější věc na autě musel nahradit silný šroub, který praskl jen kus pod nejvyšším bodem cesty – ve 4700 metrech nad mořem. Opět stejná situace, jeden hlídá ve voze s rukou na pistoli, druhý pěšky a stopem do civilizace.

Martin Vaculík
Diskuze (2)
Avatar - xmarek
14. 2. 2019 22:34
V knihách je ...
Svého času jsem zjistil, že v knihách se dá nalézt mnohé: [odkaz] Hlavně to jak žít. A v případě faktu, že se nebojíte a řídíte se svým srdcem, dosáhnete vše co si vysníte.
Ano, můžete namítnou, že je to jen nějaký náboženský blábol, ale přemýšleli jste proč je tolik úspěšných lidí věřících? A rozhodně to není o nějaké Bibli jak by jste se mylně domnívali.
"Každý mrak má stříbrný lem, když víš kam se dívat" (Věřte nevěřte)
Avatar - vabis
14. 2. 2019 20:01
diky
Diky za clanek Martinovi, neco mam, zbytek jeste doplnim. A ted uz Hezkeho Valentyna vsem ;-)