Samočinné parkování: Ruce vzhůru!

Parkování je zvlášť pro určitou skupinu řidičů kolikrát prakticky neřešitelný problém, takže systémy tento manévr ulehčující bývají nadšeně přijímány. Pípáky“, kamery, všechno parádní, ale co teprve když vozidlo zajede do mezery takřka bez řidičského přičinění? Stále je sice třeba obsluhovat pedály, ale to bleskové točení volantu ze strany na stranu je přece paráda! Konečně spása, díky které se z obávaného parkování stane pomalu zábava!

Přitom nejde o žádnou vědu, systémy využívají výstupy z klasických parkovacích senzorů a elektromotor poté točí volantem.

Jenže i zdánlivě zázračné systémy mohou mít mouchy. My jsme se o tom přesvědčili na vlastní nárazníky!

Ideální plac

S pěticí testovaných vozů jsme se vydali na pražský Strahov, skýtající pro naše pokusy více než dostatečný prostor. Ideální plácek jsme našli přímo kousek od jedné z bran bývalého spartakiádního stadionu. Místa všude skoro až moc, nijak záludný obrubník… Tady se bude naší partičce (Ford Focus kombi, Kia Sorento, Škoda Octavia Combi RS, VW Golf Sportsvan a Toyota Auris TS) parkovat samo!

Výsledky automatických systémů jsme se rozhodli konfrontovat s uměním skutečných řidičů, které reprezentoval redaktor Martin Machala a grafička Dita Žílová. Na tomto místě musíme upozornit, že některé výkony byly hrubě ovlivněny aktuální formou šoféra a počasím, kdykoliv jindy bychom určitě dosáhli daleko lepších časů a dostali se blíže obrubníku. Ale v tom vedru… A navíc mě strašně bolelo za krkem!

Disciplíny

Kromě podélného parkování (referenční mezera 5,3 m) jsme vozidla podrobili také parkování příčnému (zajížděli na místo široké 2,9 m). Tuto disciplínu však ovládají jen zástupci koncernu VW. Focus kombi, Sorento a Auris Touring Sports zvládnou pouze první cvičení. V obou případech byl určující hlavně

dosažený čas, u podélné disciplíny jsme ale měřili i konečnou vzdálenost od obrubníků.

Poté, co se předvedly systémy, se na vozidlech vystřídala i naše živá dvojice, aby předvedla své umění. A byly to hodně zajímavé souboje!

Ford Focus kombi 1.6 TDCi: Příčně až příště!

Aktuální provedení Fordu Focus umí jen podélný manévr, parkování napříč se naučí až s faceliftovaným modelem. Svou prozatím jedinou dovednost

zvládá přesvědčivě, referenční mezera (pro focus platily přesahy 38,5 cm na každé straně) neznamenala žádný problém. Velké překvapení! Podle Fordu totiž focus potřebuje 5,47 metru, my jsme kombík narvali na místo dlouhé jen 5,3 m. Máme jedinou připomínku, ford by mohl dotáhnout grafický doprovod manévru. Třeba se dočkáme u modernizace. Takto jsme kolikrát tápali, jestli si auto námi nastražené mezery vůbec všimlo. Parkovací místo jsme totiž vytvořili pomocí dvou vozidel, prostor před prvním z vozů tak každý ze systémů bez výjimky vyhodnotil jako šanci pro svou činnost. I u focusu.

Popojíždíme na jedničku a stejně jako všichni ostatní ford hlásí, že našel. My však pokračujeme dál, protože chceme zaparkovat až do oboustranně vymezeného prostoru, tedy referenční mezery. Míjíme místo, ford ale nereaguje. Stále trvá na původním výběru, přestože jsme v jízdě pokračovali. Z jiných vozů máme přitom zkušenost, že po ignorování navrhované mezery tuto hlásit přestanou a hledají nové místo. Což vyjádří i graficky. Otáčíme se a postup opakujeme. Se stejným výsledkem, ford se dalšími alternativami nezabývá. Při dalším pokusu jeho neměnného postoje nedbáme a zastavujeme až v bodě za referenční mezerou. Řadíme zpátečku, pomalu pouštíme spojku… a hle! Ford si to zamířil do našeho místa!

Celou dobu jej tedy registroval, jenom na to neupozornil! Nakonec si ale užíváme tradičního samočinného otáčení volantem, na displeji sledujeme, kdy máme jet dopředu a dozadu, na ukončení akce jsme upozorněni. Vše tedy nakonec proběhlo hladce, výsledný čas systému však Martin i Dita dokázali překonat…

Kia Sorento 2.2 CRDi 4x4: Uchem jehly

Pro 4,7 metru dlouhé SUV měla být naše mezera neřešitelným oříškem, podle oficiálních údajů totiž potřebuje ke svému rozměru přičíst minimálně metr. A je fakt, že když jsme mezírku s mohutným sorentem porovnávali, dávali jsme systému mizivou naději. Zvlášť od volantu vypadalo parkovací místo silně podměrečně, Dita by si prý rozhodně netroufla. Martin samozřejmě ano, skutečné nadšení pro věc ale spíše neprojevoval.

Jen tak ze sportu jsme se i se sorentem mihli kolem naší mezery – a vida, kia parkovací místo postřehla a na manévr si troufá! Tedy dobrá, zastavujeme, řadíme zpátečku, uvolňujeme brzdový pedál (máme automat, plyn nebude potřeba) a pozvolna se suneme na místo. Z pozice řidiče působí počínání parkovacího systému až sebevražedně. Začínáme přemýšlet, na kolik asi přijde přelakování nárazníků… Skutečně minimalistický zbytný prostor potvrzuje i neustálé střídání zpětného a dopředného režimu, pohybujeme se v řádech centimetrů. Kousíček dopředu, pak zase hned dozadu, senzory soustavně piští, podle nich se nám prakticky od začátku žádné rezervy nedostává. Konečně sorento hlásí, že má hotovo. Tovární předpoklady se tak podařilo překonat, možná se v tomto směru jedná o rekordní počin. Výsledný čas 1:40 min sice není zvlášť reprezentativní, vzhledem k titěrnému manévrovacímu prostoru to ale kie bude těžko někdo vyčítat.

Navzdory prvotnímu „nadšení“ se Martin do svého „manuálního“ pokusu nijak nehrnul, Dita přemýšlela o kontumaci. Výsledky našich závodníků se tak staly vyloženým překvapením, Dita svůj čas neváhala označit za senzační, byť za samočinným systémem zaostala skoro o dvacet sekund. Martin byl, řeklo by se tradičně nejrychlejší. Za více než třiceticentimetrovou mezeru od obrubníku se ale styděl.

Škoda Octavia Combi RS 2.0 TSI: Minimezera

První z vozů, který zvládne i příčné parkování. Pro potřeby tohoto cvičení jsme připravili referenční mezeru širokou 2,9 metru, vzdálenost od obrubníku

jsme tentokrát nesledovali. Po pravdě se nám tento způsob samoparkování jeví jako dost zdlouhavý. Čas Octavie Combi RS překonala i Dita, která poněkolikáté neopomněla zdůraznit, jakým je pro ni překvapením, že úkol bravurně zvládla. „Já jsem si přitom celý život myslela, že neumím parkovat,“ komentovala nově objevenou dovednost. Do vyloženého trháku se dostal Martin. Zatímco automat se na určené místo cpal naněkolikrát

(méně korekcí dopředu a dozadu potřebovala dokonce i Dita), Martin zaparkoval na první dobrou. Vzhledem k tomu, že octavii stačí na každé straně pouhých 30 cm, proběhlo samočinné podélné parkování bez sebemenšího zaškobrtnutí. Rozhodli jsme se tak vyzkoušet i extrémní případ s minimální přípustnou rezervou. A nutno říct, že takto výrazně zmenšená mezera znervóznila i Martina, Dita se schovala v nedaleké jídelně. Práci jsme tedy nechali čistě na octavii. Škodovka sice cukala dopředu a dozadu podobně jako před chvílí sorento, na první pohled nerovný boj však vyhrála.

Dobře, zaparkovali jsme, jak z toho ale teď ven? Nezvěstnou Ditu povolávat nemusíme, Octavia Combi RS pomůže i v obráceném gardu. Znovu tedy stačí ovládat pedálovou soustavu (s manuální převodovkou jde o mírně složitější činnost, s čímž ale navrátivši se Dita paradoxně nesouhlasí) a postupnými přískoky nastraženou past pomalu opouštíme. Všeobecné veselí však narušuje fotograf Jirka s prstem namířeným na přední nárazník právě vysvobozeného vozu. No, parkovací lišej jako vyšitý! Za volantem vozu jsme přitom žádný kontakt necítili. Jak ale vidno, dojít k němu muselo. Ne že bychom se chtěli vymlouvat, v atmosféře konstantního výstražného pípání ozývajícího se ze všech stran a neustále centimetrového popojíždění podle pokynů displeje, který je nutno bedlivě sledovat, je taková polízanice skoro až nasnadě.

Toyota Auris Touring Sports HSD: Pozor, parkuje auris!

Ano, poznáváte správně, je to naše dlouhodobě testovaná Toyota Auris Touring Sports HSD! Sice umí samočinně parkovat jen podélně (zato v obou směrech!), přidává k tomu však jednu specifi ckou vlastnost – díky svému hybridnímu pohonnému řetězci neslyšný elektrický pohon. Ten sice není k dispozici vždy, když na něj ale dojde, je efekt samoparkování o to působivější! Jenom pozor, aby vás někdo nepřeslechl... Při samočinném popojíždění jsme ocenili také malý a zlehka se pohybující volič jízdních režimů. Pracuje navíc bez aretace, takže se z poloh R i D vždy sám vrátí do výchozího bodu. Zvláště pro podobné manévry velice šikovná věc!

VW Golf Sportsvan 1.6 TDI DSG: Letmé políbení

Druhý z „příčných“ testovacích vozů. V tomto směru se však výkon Volkswagenu Golf Sportsvan od koncernové kolegyně prakticky nelišil.

O to více se sportsvan předvedl v podélném manévru. Ke cti mu to ale zrovna nešlo. Postupovali jsme jako ve všech předešlých případech, rozestavení vozů ani referenční mezeru neměnili, volkswagen si parkovací místo sám vybral… Zahájili jsme tedy operaci a hned při prvním otočení volantu se lekli, jestli náhodou nepřišlo moc brzy. Displej nás však nadále vyzýval k tomu, abychom v couvání pokračovali. Tak jsme pokračovali. Sportsvan přece musí vědět, co dělá. Nevěděl. Samočinné parkování přerušilo divoké mávání fotografa. Přišlo pozdě. Volkswagen se stačil o jednoho z figurantů lehce otřít. I po zastavení nás systém neustále vyzýval, abychom jeli tu dopředu, tu dozadu, a sám neustále točil volantem. Chvíli doprava, pak zase doleva. Parkovací asistent jsme tak raději vypnuli a konfliktní situaci vyřešili sami.

K opakování pokusu jsme tedy přistupovali se značným respektem, napodruhé však volkswagen referenční mezeru zaplnil, jako by nebylo nic snazšího. Stejně tak napotřetí, napočtvrté, napopáté… Podle všeho zcela ojedinělá, nicméně dost nepříjemná chyba.

Sportsvan disponuje ještě jednou ojedinělou funkcí, její přínos je však jednoznačně pozitivní. Při couvání z příčného místa vidí volkswagen za roh a upozorňuje na blížící se vozidla, která by řidič mohl přehlédnout. Hrozící kolizi umí dokonce nouzovým brzděním sám zabránit.

Závěr: Raději kameru!

I kdyby těch pár škrábanců nebylo (za jeden jsme mohli sami, za druhý pak chyba, která se stane jednou, maximálně dvakrát za deset let), stejně bychom pomoc nejrůznějších parkovacích asistentů označili za spornou. Jejich činnost je zdlouhavá, navíc stále vyžaduje opravdu hodně pozornosti a při podélném parkování se slepě drží vozu před vámi. Jestliže tedy jeho řidič zaparkuje metr od obrubníku, počítejte s tím, že stejně dopadnete i vy. Klasická parkovací kamera nebo jen parkovací senzory jsou podle nás stále nejspolehlivější cestou, jak správně zaparkovat.

Řekli o parkovacích systémech

Martin Machala

Samočinné parkování beru stále spíš za takovou poutavou show než skutečně účinného pomocníka. Jestli manévr nezvládáte, z parkování máte panickou hrůzu a od podobných systémů čekáte spásu, pak vás zklamu. I jen průměrně zručný řidič bude v 99 % případů vždy rychlejší a efektivnější.

Dita Žílová

Parkovací asistenty mě moc nezaujaly. V podstatě se jich bojím, nevěřím jim a parkování s nimi mi nepřijde jako pomoc řidiči, ale složitá zbytečnost. Pokud se rozhodnete s nimi zaparkovat, musíte stejně řadit, šlapat na plyn a brzdu, hlídat si vzdálenost okolních aut a ještě při tom

sledovat displej. Automat vlastně jenom točí volantem, a ne vždy dobře, někdy i dost zběsile. Myslím, že parkovací kamera a senzory musí i průměrnému řidiči k zaparkování příčnému i podélnému stačit. Je výborné, že vidíte, co se děje v místech, kam nedohlédnete zpětným zrcátkem ani

zadním oknem, a nemůžete tak například srazit malé dítě nebo psa, který stojí za autem. Pozitivem asistentů určitě je, že vás při parkování nebolí za krkem. Ale ty nervy… Není nad parkovací kameru!

Historie samočinného parkování: Jak na parkovacího strašáka

Podélné parkování, nebo chcete-li parkování do řady, je postrachem řidičů od pravěku automobilismu. Už ve třicátých letech minulého století se na něj vývojáři pokoušeli vyzrát. Do podvozku prototypu namontovali jakési výsuvné nožičky zakončené poháněnými kolečky. Když auto zastavilo vedle parkovacího místa, řidič zmáčkl tlačítko, pomocný parkovací podvozek se vysunul a zvedl vůz tak vysoko, až se pneumatiky odlepily od vozovky. Pak se celé auto zasunulo bokem do parkovacího stání a spustilo se zpátky do původní výšky. Představu o funkci systému si můžete udělat na základě ilustrace amerického magazínu Popular Science ze září 1934, který o revolučním vynálezu informoval. Do výroby se však komplikované zařízení nedostalo.

Automatické parkování tak, jak jej známe dnes, se začalo rodit až v devadesátých letech 20. století, kdy elektronika ve vozech dosáhla potřebné úrovně. Do sériové produkce nastoupilo až v roce 2003 – prvním prodávaným autem, které dokázalo samo podélně zaparkovat, byla hybridní Toyota Prius druhé generace. Zpočátku byl inteligentní parkovací asistent IPA vyhrazen domácímu japonskému trhu a Americe, do Evropy včetně Česka přišel v roce 2006 v rámci dílčí modernizace vozu. To už uměl parkovat i kolmo k chodníku. V roce 2006 naučil také Lexus samočinně

parkovat sedan LS, od roku 2009 začal obdobné systémy nabízet koncern Ford pro vozy Lincoln a další výrobci na sebe nenechali dlouho čekat. Dnes najdeme automatické parkovací asistenty u většiny prémiových automobilů i v mnoha běžně prodávaných modelech.

reportaze svetmotoru