Seriál Zapomenuté supersporty: Znáte francouzský Mega Track (1992-1995)?

Značku Mega vytvořil Aixam v roce 1992 jako sportovní divizi, navíc potřeboval rozšířit svoje portfolio o větší auta. Sám od třiaosmdesátého vyráběl motorizovaná „přibližovadla“k jejichž řízení nebylo tenkrát potřeba ani příslušné oprávnění. Vlastně převzal zkrachovalou firmu Arola, která se jejich produkcí zabývala předtím. Dnes stačí AM na padesátku do 45 km/h, aixamy se prodávají také u nás.

Ale zpátky k odnoži. Během své necelé čtvrtstoletí trvající existence Mega postavila řadu velmi zajímavých kreací, hlavně zpočátku. Jmenujme sympaticky hranaté víceúčelovky Club/Ranch s plastovými karoseriemi na základě Citroënu AX. Ty si coby siluety možná pamatujete z ledové Trophée Andros, François Chauche vyhrál celkově ročník 1994. Nebo z Dakaru, kde byly celkem úspěšné hlavně na přelomu milénia. Sériovek řady Concept 1 vznikla necelá tisícovka. Nástupcem se stal Concept 2 se střevy Saxa. V novém tisíciletí se Mega vrhla na lehounká rozvážková minivozítka s naftovými motory a elektropohonem, která nabízí dodnes.

Megasupersport do terénu

Na počátku všeho bylo ale něco jiného. Gigantický supersport na podvozku vhodném do terénu. Parcour od Italdesignu, případně Nanuk s logem Audi, oba z roku 2013, nebyly v tomto směru zdaleka první, kdepak! Různá moderní čtyř-, vlastně pětidveřová SUV-kupé pak ve srovnání s autem, které dostalo do vínku jméno Track, působí až směšně. Exot od Megy byl totiž opravdu klasickým dvoudveřovým kupé, navíc pěkně rychlým a nevyvedla jej z míry byť jen trochu mokrá louka. Žádné marketingové řečičky o zakládání nových pseudokategorií...

Tohle auto, které debutovalo na autosalonu v Paříži 1992, bylo výjimečné ve všech ohledech. Obrovské, vždyť na délku měřilo 5,08 m a do šířky pomalu jako náklaďák, 2,25 m. Mohlo jezdit po asfaltu včetně okruhů, ale i v terénu. Pro použití mimo zpevněné cesty mělo nastavitelnou světlost v rozmezí celých deseti centimetrů, výška se tedy pohybovala od 1,4 do 1,5 m... Podvozek disponoval mamutím rozvorem 3,12 m, ale i v nejnižší poloze pod ním zbývalo dvacet centimetrů volného místa.

Karoserii se součinitelem odporu vzduchu nejméně 0,39 upekli z kompozitů, avšak žádných uhlíkových vláken, nýbrž kevlaru, sklolaminátu a epoxidové pryskyřice. Spočívala na tradičním rámu z ocelových trubek a profilů, všechna kola byla zavěšena nezávisle, s vinutými pružinami a stabilizátory.

Hvězda pod kapotou

Atmosférický vidlicový dvanáctiválec od Mercedesu, se ukrýval za čtveřicí (!) sedadel, pochopitelně podélně. Z šestilitrového (5987 cm³) objemu dával 290 kW (395 k)/5200 min^-1. Celohliníkový agregát DOHC měl rozvody poháněné řetězem, proměnné časování ventilů (na každý válec čtyř) a dvojité elektronické vstřikování LH-Jetronic od Bosche. Logicky, motor M120 pocházel z nejluxusnějších stuttgartských vozů, poháněl třeba „mamuta“ W140.

Vzhledem k určení nechyběl stálý pohon všech kol včetně středového planetového diferenciálu a viskózní spojky. Do aut se montovaly měničové automaty se čtyřmi rychlostmi, které měli už „medvědi“. Zdroje sice hovoří i o manuálním pětikvaltu (u prototypu) a samočinné převodovce, taktéž pětistupňové, ale ty berme s rezervou. Je pravdou, že S 600 druhou možností disponovaly. Skříně se vždy staraly o přenos 570 N.m v maximálních 3800 otáčkách, 34 % putovalo dopředu, zbylých 66 dozadu. Track si tedy zachovával tradiční jízdní vlastnosti této koncepce.

Krocení elektronikou

Dokázal se rozjet až na 250 km/h, stovky docílil za 5,8 s a kilometr s pevným startem zvládl během necelé půlminuty, konkrétně 28 s. Že nešlo o pravý supersport, protože neuměl 300? Záleží na úhlu pohledu, stopku v rozletu totiž tomuhle gigantovi s pohotovostní hmotností 2280 kg vystavil až elektronický omezovač.

Mastodont potřeboval pořádné brzdy, vrtané kotouče s průměrem 376 mm. Ne, vzadu nebyly menší... Dvacetipalcová kola obouvala zakázkové pneumatiky od Michelinu s rozměry 285/55, respektive 325/50. Ano, velké tu bylo opravdu všechno! I stodesetilitrová palivová nádrž. Objemu se nelze divit, při rychlé jízdě terénem vyschla po 220 kilometrech...

Dětské nemoci

Track se stavěl pouze na objednávku. Pozdější exempláře měly výkon lehce zvýšený na 408 k (300 kW). Podle všech dostupných pramenů bylo do poloviny 90. let ručně postaveno pět aut a žádné další už nevzniklo, ačkoli některé prameny uvádějí konec produkce v roce 2000 a ještě jeden existující kus. Samozřejmě jde o naprostého exota, správně okřídleného a o původu zadních světel nemůže být pochyb, darovalo je Audi 80. Dvě monstra dokonce zůstala doma v Aix-les-Bains, na jihovýchodě Francie u Grenoblu. Nedivme se, sedmimístná cenovka začínající dvojkou, samozřejmě ve francouzských francích, byla šílená a za tyhle peníze megu nikdo nechtěl.

Komerční propadák jak Brno. Track navíc trpěl dětskými nemocemi s přenosem ohromného výkonu a točivého momentu, které se nikdy nepodařilo uspokojivě vyřešit. Proto byl projekt definitivně po osmi letech ukončen, za tu dobu navíc auto kapánek zastaralo.

Francouzský pidikoncern s roční produkcí v řádu tisícovek na něm samozřejmě prodělal kalhoty, ale nějaké zisky určitě ani nepředpokládal. Mega také převzala monackého výrobce supersportů Monte Carlo, původně MCA. Ale o jeho zajímavé a dosti pohnuté historii zase někdy jindy. Pokud byste tuhle francouzskou bestii s germánskými geny chtěli potkat naživo, při troše štěstí se vám to může stát právě v miniknížectví, nebo na Azurovém pobřeží obecně.