Volkswagen v šedesátých letech dobyl Antarktidu. Broukem! S minimálními úpravami...

Antarktida je kvůli svému nehostinnému prostředí jediným kontinentem, na kterém automobily ještě nejsou ani zdaleka tak běžným jevem jako jinde ve světě. Nelze však říct, že by neexistovaly snahy o jeho automobilové dobytí. Zřejmě největší poprask způsobil Volkswagen, který nejjižnější kontinent světa dobýval legendárním Broukem. A to prakticky v sériové podobě!

Příběh Brouka na Antarktidě se začal psát v roce 1962, kdy tehdejší organizace Australské národní antarktické výzkumné expedice (ANARE) začala hledat nějaký levný dopravní prostředek pro přesun výzkumníků po Antarktidě. V tehdejší době totiž na nejjižnějším kontinentu světa stále hrála důležitou roli psí spřežení, které doplňovaly sněžné skútry nebo pásová vozidla. Všechny přitom měly své nevýhody, psí spřežení musel ovládat zkušený psovod, skútr nebo motorka toho moc nepřevezly a pásové vozy byly zase moc drahé.

A tak se hledalo řešení v automobilovém světě, přičemž ideálním řešením se podle inženýra a lídra australské expedice pro rok 1963 Raye McMahona zdál Volkswagen Type 1, alias Brouk. Byl levný a jeho vzduchem chlazený motor si snadno poradil i s extrémními teplotami. A tak se rozhodl zavolat do Volkswagenu, jistému marketingovému specialistovi Grahamu Massinghamovi, slovo dalo slovo a Volkswagen Brouk mohl na Antarktidu vyrazit.

Pro německou značku takové využití bylo perfektní z hlediska marketingových účelů, a tak dodávku Volkswagenu polárníkům Massinghamovi nadřízení schválili. Značka tím mohla ideálně propagovat svoji tamější produkci. Od roku 1954 se totiž Brouk montoval i přímo u protinožců, v továrně Clayton, přičemž v průběhu let rostl podíl lokálně dodávaných dílů.

Videa a obří galerie superaut na sněhu a ledu: Jak to v zimě sluší Bugatti nebo Ferrari?

Spolehlivý Rudý teror

První z Brouků zamířil do Antarktidy pomocí lodi Nella Dan v lednu 1963, a to vlastně přímo z montážní linky australského závodu. Konkrétní automobil byl vyroben v prosinci 1962, přičemž si Ray McMahon mohl vybrat kus, jaký chtěl. Sáhl po červeně lakovaném vozu, aby byl na zasněžené ploše perfektně vidět. Právě barva mu vynesla přezdívku Rudý teror.

Brouk přitom zůstal vlastně v sériové podobě, továrna Clayton ho jen upravila podle specifikace pro severní Evropu, která v horké Austrálii nebyla potřeba. Tyto změny zahrnovaly upravená ložiska klikové hřídele do nízkých teplot nebo výfukové potrubí zahalené azbestovou izolací, díky níž se snadněji zahřálo. Ložiska kol a torzní tyče pak byly namazány speciálním lithiovým mazivem, úpravou prošla také autobaterie.

Vzhledem k minimu úprav si tak Brouk zasloužil titul prvního sériového osobního auta v Antarktidě. Nebyl tam však vůbec prvním autem, jak se tvrdilo v reklamě. Už v roce 1907 tam dorazily dva automobily Arrol-Johnston, avšak s upraveným, vzduchem chlazeným motorem a dalšími změnami.

Šestnáctka kuriózních sněžných vozidel: S čím vším lze vyrazit v zimě?

Volkswagen „polárního“ Brouka vybavil také tažným zařízením a „zahrádkou“ pro převoz nákladu. Specialitou pak byl nasazovací kryt na mřížku nad motorem, který měl být užíván při dlouhém stání. Zaručoval hlavně to, aby se do motorového prostoru nedostal sníh. Karoserii ozdobilo logo ANARE, specialitou byla i poznávací značka s nápisem ANTARCTICA 1. Volkswagen dodal i náhradní díly a rezervní pneumatiky nebo třeba kameru pro potřeby zdokumentování auta v takovém prostředí. Značka přitom vůz dodala ANARE zdarma, polárníci neplatili ani za dodatečné úpravy a náhradní díly.

Do Antarktidy vůz dorazil 2. února 1963, kde okamžitě mile překvapil. Po příjezdu byl otestován, zda funkci zvládne, to když mimo jiné vyrazil na 35 kilometrů dlouhou cestu k letišti Rumdoodle. Tu dokázal ujet za 65 minut, což se možná nejeví jako dech beroucí čas, vzhledem k ledovému povrchu to ale tehdy byl jeden z nejlepších dosažených časů. Bez problému vyjel i jeden z prudkých kopců nedaleko stanice Mawson, o čemž mnozí pochybovali.

A Brouk dobře sloužil i v následujících měsících. Při svých jízdách kolem stanice spolehlivě pracoval, fungoval pro převoz nákladu i osob, díky vzduchem chlazenému motoru pak při stání nezamrzl. Podle svědků dokázal nastartovat i při teplotách kolem -40 °C. S ledem a sněhem si pak poradil díky nasazeným řetězům. Palivo mimochodem zpočátku dodávalo BP, speciálně přizpůsobené zimním podmínkám. To se ale neosvědčilo, a tak bylo používáno jiné palivo, připomínající svoji viskozitou kerosin, které si s mrazem poradilo lépe. Jediným problémem tak bylo poničené řízení a dveře, kvůli jedné bouří, při níž silný vítr dosahoval 100 km/h.

Využití Brouka polárníky přitom bylo výhodné pro obě strany. Zatímco expedice si pochvalovala jeho služby, Volkswagen čile využíval natočeného a nafoceného materiálu, hlavně pro propagační účely. Jeden z filmů byl dokonce promítán i v australských školách.

Není tak divu, že v únoru 1964 zamířil na Antarktidu druhý Volkswagen Brouk. Červený kousek byl nahrazen oranžovým, s označením ANARCTICA 2, který byl opět postaven v Austrálii. Barva byla opravdu speciální, protože u protinožců v tom roce žádný jiný oranžový Brouk nevznikl. Provedené úpravy kopírovaly první kus, oranžový Brouk však dostal též vyztuženou přední nápravu, aby se předešlo problému jako u předchůdce. Dvojice Brouků se na nejjižnějším cípu světa potkala jen krátce, červený kus po přivezení oranžového zamířil zpět do Austrálie, kde sloužil k propagačním účelům.

Místo aby následně zamířil do muzea, zúčastnil se několika rallye, a tak kariéra „Červeného teroru“ rozhodně neskončila koncem služby v Antarktidě. Volkswagen toho navíc opět čile využil v reklamě, když spolehlivost a odolnost Brouka dokazoval právě tím, že i po 12 měsících v náročných antarktických podmínkách klidně zvládne projet nejtěžší tratě v Austrálii. Podle všeho se to vyplatilo, protože rok 1964 byl na australském trhu pro Volkswagen v tehdejší době z hlediska prodejů ten vůbec nejúspěšnější.

Následují další dva

To druhý antarktický Brouk už tak šťastnou kariéru neměl. Podle plánů měl v Antarktidě sloužit hned pět let, nevydržel ale ani jeden rok. Při jedné několikadenní sněhové bouři byla zničena jeho kliková skříň, kterou polárníci nebyli na místě schopni opravit. Byl proto poslán zpět do Austrálie, kde byl prozkoumán a následně prodán. Jako náhrada zamířil na Antarktidu třetí Brouk, opět oranžový, nedostal se tam však dříve než v roce 1966.

Lišil se trochu jinými logy na dveřích a postrádal speciální poznávací značku i zahrádku. V motorovém prostoru pak měl dodatečné těsnění, aby se předešlo zničení motoru při bouři jako u předchozího kusu. Oficiálně se mu nadále říkalo ANTARCTICA 2, kvůli odlišení s předchůdcem se mu však dodnes přezdívá spíše ANTARCTICA 3.

Na Antarktidě nakonec třetí Brouk vydržel nejdéle, měl nejtěžší službu, přesto už se o něm tolik nepsalo. Marketingové propagace byla už vyčerpána, a tak Volkswagen jiný druh reklamy, pro polárníky se pak už stal jen obyčejným pracovním strojem, a tak ho ani v denících už tolik nezmiňovali jako kdysi Červený teror. A přitom by si to vlastně zasloužil nejvíce...