Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

110 let Alfy Romeo: Desítka nej modelů a jeden navíc

Aleš Dragoun
Diskuze (21)

Alfa Romeo slaví jubileum. Vlastně hned dvě, jedenáct dekád od založení původní firmy a století od zavedení slavné značky. To už je pořádný důvod se odhlédnout do historie...

Alfa Romeo je tradiční značkou s mnoha sportovními úspěchy. Zvláštní shodou okolností původní Anonima Lombarda Fabbrica Automobili (A.L.F.A.) vlastně vznikla z italské pobočky francouzské firmy Darracq. Pak přišel italský průmyslník Nicola Romeo, který ji postupně ovládl. Závodila už od počátku, tovární 24 HP Corsa jely Targa Florio 1911. Vavříny z Grand Prix přišly ale až po Velké válce, prosluly hlavně typy P2, 8C 2300 Monza a P3 (Tipo B). Vozy řídili z těch nejúspěšnějších Giuseppe Campari, Antonio Ascari, Louis Wagner, Gastone Brilli-Peri, poté hlavně Tazio Nuvolari, ale také Rudolf Caracciola, Louis Chiron, Luigi Fagioli a Achille Varzi.

Jenže továrna byla stále manufakturou balancující na hranici přežití, takže ji v roce 1932 převzala italská vláda. Po druhém celosvětovém krvavém konfliktu se konečně rozjela i hromadná výroba, konkrétně v původu padesátých let typovou řadou 1900. Z Grand Prix se tovární tým stáhl, ale v 60. letech si vydobyla značka renomé v závodech cestovních aut a později i sportovních prototypů. Překvapila série studií B.A.T. (Bertone Aerodinamica Tecnica).

Přišly Giulietty, Giulie, klasický Spider, ceněné kupé Montreal, Alfasud zavedl přední pohon, ale doplatil na nekvalitní ocelový plech. Následovaly další modely: Alfetta, druhá Giulietta, ale i propadáky Alfa 6, Arna a 90. A s nimi znovu finanční problémy které vyvrcholily v roce 1986, kdy firmu koupil Fiat, ten je majitelem dodnes. Již dříve obě společnosti spolupracovaly na poli užitkových vozidel.

To už se prodávaly veleúspěšná 33 i zadokolka 75. Ve své historii vyráběla Alfa Romeo nejen sportovně laděná auta a závodní speciály, ale i teréňáky, dodávky, náklaďáky (včetně nám dobře známého francouzského Saviemu alias letňanské Avie), stavěla také šasi pro autobusy a trolejbusy.

Velká Alfa 164 své italské a švédské sourozence z projektu Tipo 4 příliš nepřipomínala. Menší 155 zaujala spíše sportovními úspěchy než designem. U dvojčat 145/146 a GTV/Spider se uplatily klínovité tvary, velká 166 překvapila miniaturními předními světlomety. 156 a 147 získaly tituly evropských Automobilů roku, nabídku záhy doplnila kupátka GT. Sedany a kombi 159 byly ale příliš obtloustlé, nadváhou trpěly i odvozené kupé Brera a třetí Spider. Automobilka často s oblibou sahá pro označení nových modelů do historie.

Současnost nevypadá vůbec vesele. Alfa se potácí nad propastí a hrozí jí zánik. Skončilo MiTo, Giulietta dosluhuje a Giulii, po dlouhé době první velkosériové zadokolce se nedaří. Vrátit se do střední třídy, když už tam jsou na starém kontinentu karty dávno rozdány? Řada 4C zůstává exkluzivní kusovkou podobně jako na počátku 90. let SZ a RZ. I Lancia, které již nežijící exšéf koncernu FCA (Fiat Chrysler Automobiles) Sergio Marchionne naordinoval po(s)tupnou pomalou smrt, prodává jediného modelu více než kříž a had celé řady. Ale přál si návrat do F1, ten se vyplnil převzetím švýcarského Sauberu.

Dopadne Alfa Romeo dobře, nebo rozšíří nekonečný seznam zaniklých automobilek? Toť otázka, SUV Stelvio ji zatím nespasilo a Tonale se stále nevyrábí. Podívejme se raději do nedávné i vzdálenější historie na ty nej modely. Nejúspěšnější, nejzajímavější, nejodvážnější... a nejhezčí. Je jich celá desítka. Plus jeden navíc...

A.L.F.A. 40/60 HP Castagna Ricotti

Aerodynamika v roce 1914. V době, kdy tenhle výraz byl v automobilovém světě považován skoro za vulgarismus. Nicméně je už dlouhé věky známo, že kapka je nejaerodynamičtější věc v přírodě. Právě proto karosárna Castagna postavila na podvozku typu 40/60 HP kapkovitou karoserii, navíc s velkými kulatými skly na bocích. Před více než stoletím skutečně prazvláštní věc na kolech. Proč? K dosažení co nejvyšší maximální rychlosti.

Kus, který si objednal milánský hrabě Marco Ricotti, jel až 139 km/h. Nikoli teoreticky, této hodnoty bylo skutečně dosaženo při zkouškách. Stříbrný originál se nedochoval, Alfa Romeo si později postavila přesnou kopii pro tovární muzeum v Arese, které už zase díkybohu žije. Červený vůz s částečně otevřenou karoserií nebyl druhým exemplářem, jednalo se o přestavbu. Obě verze kdysi dávno vyrábělo italské Rio coby zmenšeniny v měřítku 1:43.

8C 2300/2900

Předválečné řadové osmiválce existovaly v mnoha verzích, nejprve s motory o objemu 2,3 l (třeba slavná sportovní Monza), později 2,9 l. Na podvozcích se vyřádili ti nejslavnější karosáři: Castagna, Figoni, oba podniky rodiny Farinů, Touring. Auta se rodila individuálně v malých počtech, vítězila v Mille Miglia i Le Mans...

Jednou z nejkrásnějších alf historie je světle modrá berlinetta výrobního čísla 412.029. Kdo říká, že musí být červená? Nádherné kupé na podvozku 2900B Lungo s dlouhým rozvorem vzniklo u Touringu v roce 1938. Moderní kupé a spidery 8C (otto cilindri – osm válců) navazovaly na své předchůdce jen jménem. Otevřené a zavřené vozy poháněla V8 objemu 4,69 l od Ferrari, retro design Wolfganga Eggera byl ale opravdu výjimečný.

16C Bimotore

Tenhle monopost se do výběru dostal, protože je... zkrátka a dobře nejúchylnější. Alfa Romeo prostě ve Velkých cenách ve druhé polovině 30. let na stříbrné šípy Mercedes-Benz a Auto Union nestačila. Výjimkou byla GP Německa 1935 na Nürburgringu, kde Nuvolari pobil s tři roky starou P3 devět německých zázraků techniky. Proto dostali Luigi Bazzi, Arnaldo Roselli a Enrico Beltracchini pokyn k vývoji superrychlých dvoumotorových vozů.

Experimentovalo se s dvojicemi osmiválců 2,91, respektive 3,17 l, jeden byl umístěn před pilotem, druhý za ním. Těžká a neovladatelná auta ale v Grand Prix propadla, Nuvolari dosáhl na dálnici A11 Firenze-Mare v červnu 1935 jen několika evropských rekordů. Jednu chvíli dosáhl maximální rychlosti 364 km/h, takže komplikovaná alfa s pohonem pouze zadní nápravy rozhodně pomalá nebyla. Přežil jeden kus ze dvou, druhý byl sešrotován. auto vystavené v továrním muzeu s průhlednými částmi karoserie je replika.

Alfetta 158 a 159

Když přišla v roce 1936 Alfa Romeo s novým monopostem 158, byl určen pro kategorii „voiturette“, tedy malých závodních vozů do 1,5 l, třebaže dopovaných i kompresorem. Po druhé světové válce se ovšem změnila pravidla... Nově vytvořená formule A (později formule 1) ji předepisovala jako hlavní. Není tedy divu, že si tovární tým hrál se soupeři na tratích Grand Prix jako kočka s myší. I když měl konkurenci v podobě Maserati a nováčka Ferrari. Francouzi nedostali moc šancí, o Britech nemluvě.

Na rok přerušil závodní činnost, aby se v úvodu 50. let vrátil s veškerou parádou a trojice Giuseppe Farina – Juan Manuel Fangio – Luigi Fagioli dominovala prvnímu ročníku oficiálního mistrovství světa jezdců. Se sice prakticky neustále vyvíjeným, ale přesto konstrukčně čtrnáct let starým autem! Fangio s evolucí 159 získal první titul v sezóně 1951 – a tohle suverénní vystoupení skončilo, protože už nebylo co vyhrávat. A pro léta 1952 a 1953 se čistokrevné efjendičky stáhly do nemistrovských klání.

Spider

Vyrábět jeden model skoro tři dekády? To už dnes vlastně ani nejde. Jenže Pininfarinův alfácký spider tu s námi byl opravdu tak dlouho. Původní oblé Duetto je určitě nejhezčí nejcharismatičtější, naopak „osmdesátková“ třetí série s černou plastovou zádí nejošklivější, avšak čas letí a i ona má věkem něco do sebe. Čtvrtá závěrečná její nedostatky napravila, leč zadeček jí zůstal hranatý. Ale to je vcelku jedno, dnes už jde o youngtimer. Stísněný prostor v kabině se u roadsterů tak nějak očekává a my, kteří jsme narostli trošku víc nejen do výšky, ale i do šířky, prostě za volantem hledáme vhodnou polohu marně. Ale to je jen taková drobnost...

Tipo 33 Stradale

Silniční verze závodního speciálu Tipo 33 je asi nejikoničtější a v současnosti určitě nejdražší alfou. Originál přijde na zhruba čtvrt miliardy korun, pokud je nějaký k mání. Leckoho uhranula nejen tvary Franca Scaglioneho. Automobilka ji osadila malým, jen dvoulitrovým vidlicovým osmiválcem. Později ji v tomto směru napodobily třeba Maserati a Ferrari, ale kvůli italskému daňovému systému a v mnohem větších počtech. Stradale ukrývala závodní techniku, vždyť motor samotný se nacházel uprostřed. Z osmnácti původně postavených podvozků jich dostalo Scaglioneho „šatičky“ jen osm. Existují i přesné kopie.

Tipo 33 se později dočkalo i třílitrových V8 a plochých dvanáctiválců, ty už ale na běžné silnice nemohly. S „plackami“ vyhrála Alfa Romeo vytrvalostní mistrovství světa značek (1975) a MS sportovních vozů skupiny 6 (1977). Pak se soustředila na návrat do formule 1, který však úplně podle představ nevyšel...

Montreal

Veledílo Marcella Gandiniho šokovalo už coby bezejmenný prototyp na Expu 1967 v Montrealu, název nakonec získalo podle místa konání. Produkční verze, která se vyráběla od začátku 70. let, se lišila minimálně. Vidlicový osmiválec v přídi měl objem 2,59 l. Zajímavostí byly přední dvojité světlomety. Žebrované kryty se po nastartování skryly právě pod reflektory. Další charakteristický znak představovala šestice otvorů v zadních sloupcích. Auta vznikala částečně u Bertoneho a za sedm let se jich zrodilo jen 3.900. Ceny pojízdných exemplářů ve slušném stavu začínají na 1,2 milionu korun, za ty nejšpičkovější ale dáte i dva a půl.

33

Ermano Cressoni navrhl efektního následníka Alfasudu a základní karosářské variantě vtiskl originální tvary pětidvéřového liftbacku. Třiatřicítku poháněly zážehové čtyřválcové boxery. Jediným řadovým motorem byl turbodiesel od VM objemu 1,78 l. Šlo o všem o tříválec! Objevily se kombíky i čtyřkolky. Typové označení nemělo samozřejmě nic společného se závodními speciály, interně šlo o projekt 905, v druhé sérii přeznačený na 907.

Tři hybridní prototypy kombinovaly patnáctistovku s elektromotorem o 16 koních (11,7 kW) a uměly jezdit krátce i na něj. Zagato Z33 Tempo Libero alias Free Time (1984) byl pokusem o malé MPV, zrodily se dva kusy. Dvanáct let produkce znamenalo přes 989 tisíc vyrobených a prodaných aut. Opravdový bestseller, obchodně nejúspěšnější typ celé historie si místo v přehledu top modelů rozhodně zaslouží!

75

Další dílo Ermana Cressoniho šlo ve střední třídě totálně proti proudu. Nejen výrazným klínovitým designem. Mělo uspořádání transaxle, tedy motor vpředu a převodovku se spojkou vzadu. A samozřejmě zadní pohon. A zatímco konkurence přecházela na vstřikování paliva, Alfa Romeo zůstávala u karburátorů, tedy alespoň zpočátku kariéry. Řadu 75 si nadělila k půlkulatému jubileu. Zadní náprava De Dion také nepředstavovala nijak obvyklé konstrukční řešení. Kotoučové brzdy zde byly namontovány až u diferenciálu a nikoli hned za koly.

Alfa 75 neměla na rozdíl od 33 boxery, nýbrž řadové čtyřválce a V6. Kombi zůstalo jen prototypem. 387 tisíc prodaných aut za sedm let představovalo slušný komerční úspěch, i když se odbyt držel vysoko hlavně první tři roky, za toho období jich našlo své majitele na 237 tisíc. V USA se jmenovala Milano. Na okruzích nenavázala na své úspěšné předchůdkyně, o to vzácnější je homologační speciál Turbo Evoluzione se čtyřválcem 1,76 l. Ten se dnes platí zlatem.

156

Design je věcí subjektivní, ale osobně mě žádná moderní „velkosériová“ alfa představená v novém miléniu neuchvátila. Možná 147. Ale ze 156 jsem byl... doslova na větvi. A to jsem napoprvé potkal v běžném provozu hned dva kousky. Za sebou. Rádio ve verzi s vidlicovým šestiválcem Busso 2,5 l považuji dodnes za zcela zbytečnou věc, protože si člověk stáhl okénko a poslouchal ten zvuk! Když pominu fakt, že na agregát samotný se prostě po zvednutí kapoty hezky dívalo. S GTA bohužel nemám osobní zkušenost.

Ano, tahle alfa měla možná hodně much, ale byla prostě krásná – a původní verze před faceliftem obzvláště. Sportovními úspěchy navázala na poněkud zvláštní předchůdkyni 155. Skryté zadní kliky později začali kopírovat i mnozí další výrobci, pominu Seat, tam přece designér 156 Walter de Silva od Alfa Centro Stile odešel...

Největší průšvih

Arna. Tohle auto ve spolupráci s Nissanem nemělo nikdy vzniknout. Jistě, ještě ve staré továrně v Portellu se rodily licenční Renaulty Dauphine s motory vzadu (1959-1964), takže spolupráce s cizími výrobci nebyla pro Alfu ničím novým. Jenže kvůli Arně vznikl nový společný podnik Alfa Romeo Nissan Autoveicoli (odtud jméno celé řady, šlo o zkratku) s továrnou u Neapole. Ta měla pomoci zaměstnanosti. 53 tisíc kousků za čtyři roky zase nevypadá jako totální propadák.

Jenže Italové takové auto vlastně ani nepotřebovali, protože vyráběli vzpomínanou 33. A ta se prostě prodávala jako teplé housky na krámě. Pravda, Nissan obešel celní předpisy. Jenže po příchodu Fiatu šel celý projekt logicky rychle k ledu. Tenhle badge-engineering se prostě vůbec nepovedl, hlavně marketingově. Japonské auto s italskou technikou (z předchozího Alfasudu) a logem skoro nikdo nechtěl.

Zdroje: archiv autora a auto.cz, alfaromeo.it, Wikipedia, Auto World Press, Formula 1 Homepage of GP Results & History, AutoScout24, Clasic Driver, Světozor (8. ledna 1915), Digitální knihovna Kramerius

Foto: Alfa Romeo, Auto World Press, archiv autora, Wikipedia

Aleš Dragoun
Diskuze (21)

Doporučujeme

Avatar - palix
16. 7. 2020 08:38
Re: 156 2.0 Twin Spark
Pozitívne je, že tu píšu ľudia s novými Alfami, ktorí nemajú problémy. Práve to možno dovedie nerozhodných kupcov, ktorým padla Alfa do oka ale boja sa kvality k rozhodnutiu kúpiť si Alfu. Na cestách ich bude potom viac a svet bude "dizajnovo" krajší ;)
Avatar - palix
16. 7. 2020 08:34
Re: 156 2.0 Twin Spark
Pokiaľ človek kupuje nové auto, tak až takú chybu nespraví v podstate u žiadnej značky. Pokiaľ ale kupujem 10 ročné auto s nejasnou históriou, to je už horšie.
Zvolávačka je viacmenej len znakom, poctivosti značky ;).
Avatar - palix
16. 7. 2020 08:30
Re: Re: 156 2.0 Twin Spark
"Ota4" - možno je na čase zmeniť môj (náš) pohľad na Alfu. Asi najčastejšie o problémoch hovoria tí, ktorí dané auto nemali, alebo ho kúpili po "n-tom" majiteľovi v hroznom stave.
Každopádne má Alfa tak trochu nevýhodu, že je to mierny "exot" pre bežného človeka = jazdí toho v naších končinách pomerne málo.
Za cenu Alfy kúpi väčšina z nás niečo obyčajnejšie. Často máme isté predsudky - nekupovať autá začínajúce na F a všetky francúzke + Opel... :-! Pritom kto tie autá má, je často spokojný. Problém je, že práve talianské autá sú na tom "povesťou" ešte horšie. A potom tu máme iné predsudky, napríklad "japonec" = drahý servis... Výsledok? Koncern... :).

Môj vzťah k Alfe nie je vôbec negatívny... keď niekde vidím človeka na nádhernej Giulii poviem si - "človeče ty si fajnšmeker, máš vkus"... Na druhej strane osobne nemám "gule" kúpiť si Alfu a preto jazdím obyčajnou Mazdou ;-).
15. 7. 2020 22:05
Re: 156 2.0 Twin Spark
Pravda, rok je málo, ale bylo to více okolnostmi, začal jsem dojíždět každý den 2x50 km po dálnici do práce, na to 20 let staré auto prostě není. A dvě auta jsem mít nechtěl (a ani na ně neměl místo), takže to bylo "rozumné" rozhodnutí :-)

Ad konec Alfy - jsem ten poslední, kdo by jim to přál, ale v automotive se pohybuji a je úplně jasné, že Alfa aktuálně koncernu FCA akorát pálí obrovské finanční prostředky. Nová platforma a nové modely stály miliardy, je otázka kolik času dostanou na to aby zkoušeli prorazit. Prodeje jsou rok od roku dolů, marketing špatný,...
Avatar - Avanti
15. 7. 2020 18:07
Re: 156 2.0 Twin Spark
Prístup predajcov a aftercare je neuveriteľne zlý, ale oni taktiež nemaju bohvieakú podporu z medzinárodného zastúpenia značky v Prahe...

Ja mám na alfách nabehaných dosť veľa kilometrov, zo starších som bol zvyknutý na všeličo (najmä podvozkové diely toho veľa nevydržali, elektronika ma nikdy nezradila), ale nikdy ma žiadna nikde nenechala. na mojej Giuliette sa tohto roku prehupnem cez 200.000 km a to auto má pôvodný podvozok vrátane tyčiek stabilizátora, mením len intervalové veci a jediné, čo odišlo samo, bol hydraulický silentblok motora (ktorý som si všimol pri výmene rozvodov, tak som ho vymenil) a obe zadné ložiská. Sadnem, idem tisícky kilometrov a to auto funguje perfektne. 1.6 JTDm2