Americké vozy snů – Buick – na začátku byl Y-Job (1. část)

Americkému designu automobilů nelze upřít jedno prvenství. Před osmdesáti lety, v roce 1927, vzniklo v USA první designérské studio na světě, nazvané Art & Color Section. Založil je koncern General Motors, zahrnující tehdy značky Buick, Cadillac, Chevrolet, Oldsmobile, Pontiac a GMC (dnes do něj patří i řada dalších automobilek: Holden, Hummer, Opel, Saab, Saturn, Vauxhall a Daewoo). Prvním šéfdesignérem se stal Harley Earl (1893 – 1969), člověk s mimořádným citem pro proporce, který sice neuměl kreslit, měl ale spoustu nápadů a slabost pro dlouhé a nízké vozy.

První koncept

Krátce poté, kdy se designérské studio GM přestěhovalo a změnilo název na General Motors Styling, vznikl ve spolupráci s techniky značky Buick černý dvoumístný roadster Y-Job, postavený na podvozku sériového buicku (úpravy podvozku měl na starosti hlavní technik Buicku Charlie Chayne). Kolem podivného názvu vozu koluje několik dohadů. Převažuje ten, že písmeno Y bylo použito po vzoru tehdejšího značení amerických experimentálních letadel. Po doplnění slovem „job“ tedy název vozu vyjadřoval experimentální práci.

buick cadillac gmc hummer chevrolet opel saab gm kabriolet roadster
 

Y-Job měl na svou dobu velmi moderní a sportovní vzhled s předními blatníky protaženými až do dveří, typickou masku chladiče s jemným svislým mřížkováním a dlouhou záď s výrazným středovým prolisem. Svislé mřížky masky chladiče se od roku 1942 staly typickým znakem sériových buicků. Bohatě chromované masky chladiče poválečných buicků dostaly dokonce přezdívku dolarový úšklebek. Délku vozu (5293 mm) podtrhovalo devět vodorovných lišt na blatnících. Vůz měl automatické stahování střechy, elektrické ovládání oken a světlomety schované pod plechovými kryty. Poháněl jej řadový osmiválec 5,3 litru s výkonem 105 kW (142 k).

Začátek padesátých let

Dlouhodobá těsná spolupráce oddělení GM Styling vedeného Harley Earlem a Buick Engineering, kterému šéfoval Charlie Chayne, vyústila na začátku padesátých let do stavby dvou vozy snů –LeSabre a XP-300. Oba šéfové měli tolik nápadů, že by se do jednoho vozu nevešly. Earl tedy dohlížel na stavbu LeSabre a Chayne své nápady realizoval ve studii XP-300.

Buick LeSabre (na obrázku sedí za volantem sám Harley Earl) byl zjevně inspirovaný proudovými letadly. Jméno (někdy se označoval i jako GM Le Sabre) si asi vypůjčil od proudové stíhačky F86 Sabre. Tu připomínal oválným nasávacím otvorem na přídi a imitací výstupu tryskového motoru ve středu zádě, stejně jako masivními ploutvemina zadních blatnících (Earl se považuje za vynálezce zadních křídel, které se poprvé objevily na Cadillacu 1948). Futuristickým dojmem působila i přístrojová deska s věncem přístrojů kolem volantu. Letadla připomínala i lehká konstrukce s hliníkovými panely karoserie. Jednou ze zajímavostí byl dešťový senzor ovládající střechu vozu. LeSabre poháněl přeplňovaný 3,5litrový vidlicový osmiválec s výkonem 247 kW (335 k).

Buick XP-300 měl o něco méně vyzývavý vzhled s maskou chladiče zakomponovanou do nárazníku a bohatě chromovanou pompézní zádí. Jeho název byl odvozen od slova experimental (XP) a výkonu motoru kolem 300 koní (motor byl stejný jako v LeSabre). Tuhost otevřené karoserie zvyšovaly ocelové tyče, které se po zavření dveří hydraulicky nasunuly do vnitřku dveří. Vůz nesl iniciály C.A.C. (Charles A. Chayne). Bílý XP-300 je dnes vystaven v muzeu Alfreda P. Sloana v Michiganském Flintu.

buick cadillac gmc hummer chevrolet opel saab gm kabriolet roadster
 

Tři divoké kočky

Výzkum možností využití sklolaminátových materiálů k výrobě automobilových karoserií vedl v roce 1953 ke stavbě dalšího vozu snů s názvem Buick Wildcat. Dvoudveřový otevřený vůz nabízel pro řidiče a jeho spolujezdce (vzhledem k šířce vozu mohli být i dva) jediné společné sedadlo. Tvarově připomínal předcházející koncept XP-300. Hlavní odlišností byly chromované kapkovité výstupky na předním nárazníku, ještě více zaoblené přední sklo a jiné koncové svítilny. Vůz byl vybaven motorem Fireball V8 s výkonem 138 kW (188 k) a automatickou převodovkou Twin-Turbine Dynaflow. Radiopřijímač (automaticky vysouvané antény byly na zadních blatnících) se ovládal nohou. Kryty (poklice) na předních kolech se neotáčely a měly otvory k chlazení brzd.

Další divokou kočkou s laminátovou karoserií byl Buick Wildcat II z roku 1954. Odvážně tvarovaný sportovní roadster měl revolučně řešené křídlové přední blatníky otevírající pohled na celá přední kola a část jejich zavěšení. Kromě pro buicky typických oválných otvorů na bocích kapoty upoutávala pozornost dvojice reflektorů po straně čelního okna. Stejně jako první Wildcat měl statické středy předních kol, nabírajících vzduch k chlazení brzd. Na některých obrázcích se objevuje i s drátěnými koly. K pohonu sloužil opět vidlicový osmiválec s výkonem 162 kW (220 k). Původní zbarvení studie bylo hnědé, nyní má exemplář vystavený v muzeu Sloan světle modrou barvu.

buick cadillac gmc hummer chevrolet opel saab gm kabriolet roadster
 

Poslední z řady konceptů Wildcat se objevil v roce 1955. Tentokrát šlo o dvoudveřový čtyřmístný kabriolet s červenou laminátovou karoserií a koženým interiérem stejné barvy. Buick Wildcat III se stylingem blížil tehdejším sériově vyráběným buickům. Po stranách široké a nízké mřížky chladiče byly umístěny bomb nárazníků s parkovacími a směrovými světly. Motor V8 měl znovu vyšší výkon (206 kW/280 k). Tento koncept už bohužel neexistuje.

Fantazii se meze nekladou

Automobilová výstava Motorama v New Yorku byla v roce 1956 svědkem premiéry dalšího laminátového vozu snů z dílny stylistů GM. Červenobílý Buick Centurion bylo čtyřmístné kupé s prosklenou kabinou a interiérem připomínajícím letadlo. Zpětná zrcátka nahrazovala televizní kamera umístěná ve středovém kónusu na zádi. Situace za vozem se zobrazovala na monitoru umístěném na přístrojové desce. Zadní kola poháněl vidlicový osmiválec vykazující maximální výkon 152 kW (325 k). Stejné jméno dostal později jeden ze sériových buicků, vyráběl se ale jen krátce (1971 – 1973).

buick cadillac gmc hummer chevrolet opel saab gm kabriolet roadster
 

Jedním z mála konceptů Buick vyrobených v Evropě bylo dvoumístné kupé XP-75 z roku 1958, postavené ručně v turínské karosárně Pinin Farina podle návrhu skupiny designérů GM (Harley Earl, Ned Nickles, Harlow Curtice a Ed Ragsdale). V roce 1957 postavil Farina nepojízdný model nazvaný Skylark II a na začátku následujícího roku dokončil dva funkční prototypy nazvané Skylark III. Některé stylistické prvky (např. šikmá zadní křídla) se následně objevily na sériových modelech.

Harley Earl odešel do důchodu v roce 1958 a jeho nástupcem v roli šéfdesignéra GM se stal Bill Mitchell. Jednou z jeho prvních prací v této roli se v roce 1963 stal koncept Buick Riviera Silver Arrow I, který vycházel ze sériové Riviery (ta měla mimochodem mimořádně podařené tvary), měl ale sníženou linii střechy a prodlouženou kapotu. Pak ještě vznikly modifikace Silver Arrow II a III, ale ty se od sériových Rivier lišily jen málo.

S šedesátými léty minulého století se designéři GM rozloučili vozem snů Buick Century Cruiser (1969). Čtyřmístný automobil se zakrytými předními a zadními koly měl místo dveří dopředu výklopnou celou kabinu. Špičatá příď s ostrou hranou a vodorovná zadní křídla sloužila spíše k upoutání pozornosti na výstavách než k aerodynamickým vlastnostem vozu. Jednodílné zasklení kabiny zajišťovalo dokonalý výhled z vozu. Zavazadlový prostor vzadu se dal snížit k usnadnění nakládání zavazadel.

Uvnitř připomínal Century Cruiser tryskáč s množstvím tlačítek a ukazatelů mezi sedadly a nad hlavami cestujících. Přehled o situaci za vozem usnadňovaly televizní kamery. Vůz byl koncipován k plně automatizovanému provozu na budoucích dálnicích, ruční řízení zajišťovaly rukojeti po stranách sedadla řidiče. Na přístrojové desce byl umístěn monitor zobrazující mapu projížděné trasy (předchůdce systémů GPS).

Century Cruiser se na dlouhou dobu stal posledním vozem snů se jménem Buick. Na další si museli návštěvníci autosalonů počkat až do roku 1983, kdy se objevil Buick Questor. O něm a dalších konceptech Buick si povíme ve druhé části článku.