Češi na offroadové soutěži v Africe: Po černém kontinentu českým stylem

Typický řidič SUV se do terénu nikdy nepodívá, to je známá věc. Zato majitelé pickupů s poctivým rámovým podvozkem jsou jiná klasa – nebojí se auto ušpinit.

Dokonce mezi sebou soutěží v terénních dovednostech, kdy se snaží na čas a bez dotyku s vytyčenými praporky zdolat trať. Vypadá to snadně, ale většinu krpálů byste pěšky ani nevyšli.

Majitelé Volkswagenů Amarok v tom dokonce soutěží na mezinárodní akci Spirit of Amarok. Češi se ho letos v Jihoafrické republice zúčastnili vůbec poprvé. Přelom září a října strávili mezi posádkami Austrálie, Botswany, Dánska, Jižní Afriky, Namibie, Německa, Ruska, Švédska, Tchajwanu a Číny. Podmínkou afrického postupu bylo vítězství v českém kole 17. června v Bělé pod Bezdězem.

Volant u spolujezdce

Z českého finále vzešly dvě posádky ve složení otec a syn Vernerovi a kamarádi Jakub Kadlec a Petr Čajka. Strávili jsme s nimi týden v africkém prachu, teple i nečekané zimě. V Jihoafrické republice teď totiž mají jaro a teploty v noci klesají i k desítce. Dokonce tu znají sníh.

Spirit of Amarok: České kolo soutěže s pick-upy značky Volkswagen zná své vítěze

První zrada čekala evropské účastníky už po nahlédnutí do připravených amaroků – v JAR totiž mají pravostranné řízení. A s tím měli závodníci jezdit v terénu mezi brankami. „Mají jen o pár centimetrů víc než šířka auta se zrcátky,“ kroutil hlavou mladší z dua Vernerových, vítězů českého finále. Ale zvykli si, co také zbývalo. Jenže než se mozek přeprogramuje na řízení z místa spolujezdce, chvíli to trvá. Takže jsme i po pěti dnech usedali za volant ze špatné strany a vyvolávali tím pobavení místních.

Ti měli výhodu ještě v dalším momentu – české tankodromy nedávají takovou školu jízdy v terénu, jako zažívají účastníci z JAR nebo Botswany. Z toho je zřejmé, že Češi hned od počátku neplatili za favority. Ale zase máme fištrona!

Afričané jezdí bomby!

Denní program se posádky dozvěděly až každé ráno bez bližších detailů. Dokonce si nesměly ani nastudovat trať. Během pěti dnů absolvovaly jak trialové soutěže, tak rychlostní zkoušky v plantážích avokáda nebo pomerančovníků.

Trestné sekundy účastníci získali za brzký start, nestihnutí trasy v čase nebo dotyk s brankami – deset za bílý praporek, třicet za červený. Ten oznamoval nebezpečí na trati – třeba skrytý kámen či blízký plot.

K rozdělení dovedností jednotlivých posádek stačil už první den. „Jihoafričané jezdí neskutečný bomby,“ hlásil hned Kuba z české posádky. Celkové vítěze letošního ročníku tím hned správně odhadl. Místní posádky opravdu zdolávají terén, jako by je to učil africký pánbůh. Přesně na čas a bez dotyků s brankami. Jejich jízda měla ladnost a plynulost. Špatně si v tomhle ohledu nevedl ani tým Namibie.

Zato od živelných Rusů bylo dobré držet se dál – jezdili silově a přehnali to hned druhý den, kdy jedna z posádek poslala svůj amarok přímo do ostnatého plotu napájeného elektřinou. Překvapilo nás, jak drastický účinek mají všudypřítomné žiletkové ohradníky mezi plantážemi a plechový blatník karoserie. Místní vždycky odpovídají, že je to kvůli opicím. Ale vzhledem k nevoli části místního černého obyvatelstva vůči deseti procentům bohatých bílých farmářů je zřejmě, že ploty mají za účel i odradit nezvané návštěvníky…

Poslepu dozadu

Zajímavým babylonským mixem jazyků se stala disciplína navádění na dálku – spolujezdec vystoupil z auta a vysílačkou navigoval šoféra se zavázanýma očima. Ten měl projet poslepu složitou trať do zatáčky, a ještě u toho couvat! Bylo to těžké na souhru i orientaci

v prostoru. „Nejvíc překvapili Tchajwanci, kteří snad místo doleva a doprava navigovali ode mě a ke mně,“ smál se Petr z české posádky. Z pohledu diváka šlo spíš o masakr branek. V disciplíně neexcelovala ani jedna česká posádka, ale my přihlížející jsme si škodolibě přišli na své. Vyloženě diváckou disciplínou pak byla výměna kola. To přece mají šikovní Češi v malíku! Vedlo se nám znatelně lépe než třeba účastníkům z Tchaj-wanu. Překvapili Rusové, kteří na start kola nastoupili v teplých válenkách a s kožešinovými čepicemi na hlavě.

TEST Vyzkoušeli jsme nejsilnější Volkswagen Amarok: Jak si poradil s ománskou pouští?

Výhru týdenního klání shrábli Jihoafričané. Ač se Češi umístili daleko za stupni vítězů, ve finále to bylo beztak jedno. Výhra v podobě sošky vlka je spíše symbolická. Nejvyšší odměnou pro soutěžící byla samotná účast na akci. Pokud se chcete přidat příští rok, šetřete už na nový amarok. V Česku se domácího kola účastní jen třicet posádek, postupují dvě.

Soutěž pro chlapy

S trochou škodolibosti přiznáváme, že naše účast na soutěži nebyla se vším všudy – zatímco soutěžící bydleli „tvrďácky“ ve stanu mezi

plantážemi pomerančovníků, zhýčkaní novináři si užívali pohodlí vesničky se sprchou a WC v pokoji. Offroaďáci jsou holt drsňáci,

a tak jim to patří.

Nic neřeš, tohle je Afrika!

Africký terén dokonale prověří odolnost aut. Na konci pětidenního klání jsme nenašli ani jediný amarok bez škrábanců. Pravidlo organizátorů je přitom neúprosné – za zničení auta je diskvalifikace z celé soutěže! Rusové s rozpáraným blatníkem o plot na to doplatili. Ani my jsme ale nebyli beze ztrát. Po dvou dnech už ani jedna z českých novinářských posádek neměla přední registrační značku. Ovšem černý správce vozového parku Ezra nás uklidnil: „Stačí, že ji máte v autě. Jeli jste přece offroad.“ V Africe se prostě nic

neřeší.

Profily posádek

Martin a Filip Vernerovi – Táta se synem vyhráli české kolo. Coby soukromý zemědělec má starší Martin s jízdou v terénu bohaté zkušenosti. Oba se navíc věnují myslivectví, pickup proto opravdu využijí na práci. Ale v tak ostrém terénu ještě nejezdili, a už vůbec ne mezi brankami.

Jakub Kadlec a Petr Čejka – Dlouholetí kamarádi původně dorazili na české semifinále každý ve vlastních autech, nakonec se rozhodli utvořit na finále společnou posádku. Jak majitel softwarové firmy Jakub, tak manažer pneumatikářské společnosti

Petr nikdy předtím amarok do podobného terénu nevzali.