Dokonale zrestaurovaná Tatra 148. Proč je v terénu stále nepřekonatelná?

Velkých předloh populární plastové hračky, tedy Tater 148, se v letech 1972 až 1982 vyrobilo 113.647 kusů. Byť i nejmladším je už 35 let, na českých silnicích, polích, lukách a zejména staveništích jsou stále běžně k vidění.

Tatru nepřevrátíš

A není to jen o nedostatku financí na novější auta. Čím horší podmínky, tím větší mají tatrovky výhody. Třeba když při bagrování rybníků musí

mokrou hlínou přetížené vozy vyjíždět ze dna po provizorním násypu, manům, mercedesům i ivecům stačí najet na skrytý balvan v blátě a už leží

na boku. Tuhá náprava se totiž zkříží celá a nakloní vůz. Aby mělo takové auto s žebřinovým rámem a tuhými nápravami dobré přechodové úhly, musí

být rám vysoko nad nápravami. Velmi vysoko je tak i korba s nákladem, takže s naložením prudce klesá maximální boční náklon. A jak se vnější kolo staví na hranu, zajede do hlíny ještě snáze. Zkrátka zkušení řidiči tatrovek svého času nemohli věřit tomu, jak snadno se „západní“ náklaďák převrátí. Tatra má výkyvné polonápravy, takže nerovnost přejetá jednou stranou neznamená náklon celého vozu. A jejich rám, centrální nosná roura, je navíc jen kousek nad osou kol. Tatra má tak podstatně nižší těžiště a v terénu se nekymácí.

Všechny tyto výhody samozřejmě měl i následující model 815 (už s hranatou trambusovou budkou bez „čumáku“), který ale nenahradil staré „stoosmačtyřicítky“ tak, aby se na ně zapomnělo. V těžkém terénu řidičům chybí beranidlo dlouhé přídě, a ty dva válce navíc (815 je desetiválec) znamenají vyšší spotřebu. Proto zkrátka osmiválcové Tatry 148 stále běžně vídáme. Ale jejich estetický stav bývá úměrný roli levného dříče a zachovaly se zejména třístranné sklápěče – nikoliv vzácné těžké jednostranné (takzvané dumpery), podle nichž vznikly hračky z našeho dětství.

Vždyť je to Sibiřanka

Vzpomněli jsme si na Milana Horku, který má v Dobříči u Prahy soukromé muzeum s jedenácti Tatrami 111 – což je model možná ještě slavnější, ale hlavně o dvě generace starší. Nečekali jsme, že by sám měl Tatru 148, ale třeba bude někoho znát. Než jsme se stihli vykoktat, přerušil nás pan Horka: „A ta naše by vám nestačila? Přijeďte se podívat!“

Stačila je slabé slovo. Vůz na snímcích prošel před dvěma lety kompletní opravou. Ale nečekal jej klidný důchod, jehož si užívají hranaté stojedenáctky v okolních halách. Od srpna 2014 je oranžová Tatra 148 hlavním výrobním prostředkem pana Horky, s nímž vozí hlínu z výkopů, štěrk na stavby, ale i kámen z lomů. Zkrátka dříč, který musí vydělat na renovace veteránů. „Zpočátku měli bagristé strach mě nakládat, aby třeba neodřeli lak a nešel jsem si to s nimi vyřídit,“ směje se Milan Horka, který je tak trochu nomen omen – tedy jak se jmenuje, tak i vypadá.

Jeho hněv jsme skoro poznali sami. To když u tatry pronášíme, že je tedy opravdu moc pěkná, ale škoda té černé kapoty. Pan Horka chvíli nemluví – zřejmě přemýšlí, zda nás rovnou nevyhodit. Pak se naštěstí rozhodne nás dovzdělat: „Vy že jste ze Světa motorů? Vždyť je to arktik. Tedy verze pro Sibiř. Kapota je černá, aby se motor aspoň trochu ohříval od slunce. Také má lépe izolovanou kabinou a korbu vyhřívanou výfukovými plyny, aby k ní v zimě nepřimrzal náklad. Sami jste o tom psali,“ říká a ukazuje nám výtisk z roku 1975, v němž je přesně takové auto vyfocené.

Ten, co přejel Drápalíka

A není škoda ničit na práci tak hezké auto? „Je, ale nevím, co jiného bych si pořídil. Rozhodně nechci auto s common railem a řídicí jednotkou, u kterého po pár letech shnije kabelový svazek a celé se to zastaví. Tatra žádnou elektroniku nemá a je nesmrtelná. A že v terénu naprosto nemá konkurenci, to zřejmě víte sami,“ odpovídá nám Milan Horka.

Pokud vás svérázný tatrovák a jeho sbírka zajímají, teď je pravý čas. Provádět návštěvníky muzea totiž stíhá jen v lednu a únoru, kdy se obvykle nekope, nestaví a špatně se pracuje na autech. Nebo si počkejte na každoroční akci Tachlovická hrouda, kde kromě skutečného přejíždění Drápalíka historickým kombajnem můžete spatřit v akci i unikátní lanový bagr na podvozku Tatry 111, s nímž už umí zacházet zřejmě poslední strojník v republice – Jan Hruška ze Smíchova.