Elektrické semafory jsou na silnicích přes 100 let. Víte, kde se objevil první?

Jak se v historii lidských vynálezů často stává, automobily se ve světě začaly šířit rychleji, než se stačila měnit infrastruktura a legislativa. V rámci boje s rostoucím počtem dopravních nehod začala vznikat nová pravidla provozu. Jedním z řešení pro kontrolu provozu se stala světelná signalizační zařízení – semafory. Kdy a kde se objevily vůbec první?

O prvenství se pomyslně přetahuje několik vynálezů. Například v Londýně bylo už v roce 1868 instalováno řešení s rameny, která v horizontální poloze dávala pokyn k zastavení. Pro noční provoz byla doplněna červenými a zelenými plynovými světly, přičemž signalizační zařízení muselo být obsluhováno operátorem. Během prvního měsíce provozu ale došlo k jeho poranění, když plyn explodoval.

Později, v roce 1912, policista z amerického Salt Lake City postavil dřevěnou krabici podobnou velké ptačí budce. Na každé straně byla v kruhových otvorech zelená a červená světla, která ke své funkci používala elektřinu z blízkého trolejového vedení. Později prý přišel také s nápadem na integraci žlutého či oranžového světla. Dle dostupných informací si však vynález nikdy nepatentoval. Jiné řešení – ve tvaru písmene T – si v roce 1923 patentoval vynálezce Garret Morgan, ale patent později prodal společnosti General Electric a jeho semafory se většího rozšíření nedočkaly.

Za první elektrický semafor je považováno světelné signalizační zařízení instalované 5. srpna 1914 na křižovatce ulic Euclid Avenue a East 105th Street v americkém městě Cleveland v Ohiu. Navrhl jej James B. Hoge, který v září roku 1913 požádal o patent, jenž mu byl pod číslem US1251666A udělen k začátku roku 1918.

Řešení nazvané Municipal Traffic Control System (systém řízení městské dopravy) sestávalo ze čtyř párů červeného a zeleného světla, jimiž byl dáván pokyn k zastavení (doplněno slovem STOP) nebo rozjezdu (doplněno slovem MOVE). Každý pár byl umístěn na sloupu na rohu dvou ulic a propojen s ovládacím zařízením v kontrolní budce.

Neobyčejný příběh obyčejného 20l kanystru: Nacistům měl dobýt Evropu, nakonec dobyl svět

Aby byla vyloučena chyba operátora, systém byl zapojen tak, že nebylo možné rozsvícení světel v nechtěné kombinaci.  Už tehdy se navíc počítalo s umožněním přednostního průjezdu například hasičského vozu – pro tento účel byl v kontrolní budce bezpečnostní vypínač, kterým operátor mohl na všech čtyřech semaforech rozsvítit červenou.

V srpnu 1914 světelné signalizační zařízení otestovat bezpečnostní ředitel Alfred A. Benesch, který následně napsal: „Světla, která blikají červeně nebo zeleně, jsou umístěna patnáct stop nad zemí na konci příčných ramen na sloupech nacházejících se ve čtyřech rozích křižovatky těchto ulic. Když se chodec nebo vozidlo přiblíží ke křížení, blikání červeného světla je signálem k zastavení, zeleného k pokračování. Zvonky na každém sloupu zvoní, když se má doprava dát do pohybu: dvě dlouhá zazvonění pro provoz na Euclid Ave a jedno dlouhé zazvonění pro provoz na E. 105th St. V budce na severozápadním rohu je umístěn dopravní policista, který řídí provoz. V budce je telefon a požární signalizace.“

Instalace zařízení na clevelandské křižovatce údajně přišla na 1.500 dolarů, což je dnes po zohlednění inflace téměř 44,7 tisíc dolarů, tedy zhruba milion korun. Benesch dopravní experiment označil za naprostý úspěch a postupně se podobné řešení rozšířilo po celém světě, přestože se zkoušelo i mnoho alternativních – například umístění dopravního policisty do zvýšené budky uprostřed křižovatky.