Neobyčejný příběh obyčejného 20l kanystru: Nacistům měl dobýt Evropu, nakonec dobyl svět
Obyčejný 20litrový plechový kanystr už nejspíš někdy viděl každý z nás. Věděli jste však, že tenhle praktický „vynález“ vznikl ještě před druhou světovou válkou, ve které sehrál důležitou roli?
Během třicátých let začínalo být v Evropě stále jasnější, že se blíží další válečný konflikt, na který bude potřeba se náležitě připravit. Jak dnes víme, Německo se rozhodlo pro novou strategii, která měla předejít opakování hrůz zákopových bojů první světové války. Důraz byl kladen na obrněnou techniku a její rychlý pohyb, který ovšem představoval pořádnou zátěž pro logistiku.
Těžkou techniku totiž bylo nutné pravidelně zásobovat pohonnými hmotami, což dodnes představuje velkou výzvu pro zásobování. Nemluvě o skutečnosti, že jsou cisterny snadno identifikovatelné a poměrně zranitelné. Němci proto začali zhruba v polovině třicátých let hledat nový kanystr, který bude snadno přepravitelný, odolný, co nejlehčí, bude se s ním snadno manipulovat a bude se snadno skladovat. Do té doby využívané trojúhelníkové kanystry totiž nebyly nejpraktičtější.
Do výběrového řízení se zapojila řada společností s nejrůznějšími návrhy, které byly německými úřady náležitě testovány po stránce praktičnosti, odolnosti, atd. Skvělou příležitost k testování přitom poskytla i Španělská občanská válka, do které se zapojila německá Legie Condor. Němci zde sbírali bojové zkušenosti a současně mohli otestovat novou techniku. Včetně kanystrů.
Výsledkem testování a různých úprav se v roce 1937 stal 20litrový plechový Wehrmacht-Einheitskanister , za jehož vývojem stál Vinzenz Grünvogel, pracující jako vrchní technik pro společnost Müller z německého Schwelmu. Jeho kanystr byl promyšlený skutečně do nejmenšího detailu, což ostatně potvrzuje fakt, že se bez větších úprav vyrábí prakticky dodnes. Nemluvě o tom, že ho ještě během války adoptovali i všichni spojenci. K tomu se ale teprve dostaneme.
Ptáte se, v čem byl Wehrmacht-Einheitskanister vlastně tak výjimečný? Začněme samotným tvarem, který díky své pravidelnosti umožňoval skladovat velké množství kanystrů vedle sebe i na sobě. Stejně tak bylo možné kanystr jednoduše umístit na vozidlo, případně do jeho kabiny. Promyšlená však byla i jeho konstrukce.
Kanystr byl tvořen ze dvou dílů, které bylo potřeba svařit. Svar je přitom pod úrovní bočních stěn, takže není náchylný k poškození v případě nárazu. Charakteristické prolisy po stranách pak plnily dvojitou funkci. Na jedné straně zvyšovaly pevnost kanystru (podobně jako když užitkové Citroëny 2CV dostaly vlnitý plech nástavby), navíc umožňovaly rozpínání či smrštění tekutého obsahu v závislosti na vnějších podmínkách.
Jednoduše geniální je také madlo, tvořené vlastně třemi madly. Jeden voják tak mohl snadno nést dva plné kanystry (v každé ruce jeden), nebo čtyři prázdné kanystry (v každé ruce dva). A pokud docházely síly, mohli nést jeden kanystr pohodlně dva vojáci. Tři madla usnadňovala také podávání kanystrů z ruky do ruky při přepravě/manipulaci. Vysoké nároky na snadnou manipulaci měla přitom v samotném zadání již armáda. Ve vyvýšené části za rukojetí navíc při správném naplnění kanystru zůstala vzduchová kapsa, díky které kanystr dokonce plaval.
Pro armádu byla důležitá také rychlost, s jakou bylo možné kanystr naplnit a vyprázdnit. Wehrmacht-Einheitskanister proto dostal široké hrdlo, které bylo navíc vybaveno tenkou trubičkou v horní části, zajišťující přívod vzduchu a tím i plynulé vylévání. Víko bylo navíc možné použít k poměrně přesnému nalévání bez nutnosti použít trychtýř.
Jeho promyšlený pákový uzávěr umožňoval otevření/uzavření jednou rukou a bez nutnosti použít jakékoliv nářadí. Díky těsnění z kanystru nic neutíkalo, kanystr byl opakovaně použitelný, víčko bylo možné jednoduše zajistit v otevřené poloze a nechyběla možnost doplnit kanystr o jednoduchou pojistku, případně o lanko s plombou. Vnitřek kanystru byl potažen gumou, respektive gumovou barvou, která umožňovala použít kanystr i k přepravě pitné vody a zabraňovala jeho vnitřní korozi.
Obyčejný kus příslušenství byl tedy důkladně promyšlen, německá armáda však nehodlala nic podcenit. V roce 1939, během příprav na válku, už měla armáda připravené tisíce kanystrů. Motorizované jednotky, které jimi byly vybaveny, k nim navíc dostaly gumovou hadici. Ta měla umožnit získat palivo například z odstavených automobilů či jiných dostupných zdrojů, aby jednotky mohly zůstat mobilní a mohly pokračovat v útoku.
Dnes nám možná kanystr nepřijde tak oslnivý, pro spojenecké vojáky však představoval záviděníhodný kousek výbavy. To platilo především pro britské vojáky, kteří s německými kanystry přišli poprvé do styku během snahy o obranu Norska. Naplno se však výhoda německých kanystrů oproti britským projevila během severoafrické kampaně.
Britové totiž na začátku války využívali k přepravě paliva plechové kontejnery o objemu 2 imperiálních galonů (cca 9,1 litru) a 4 imperiálních galonů (cca 18 litrů). Menší byl vcelku robustní, nicméně drahý na výrobu. Ve velkém se proto používal především kanystr na 4 galony, který měl ovšem řadu problémů. Není divu, že se mu nakonec začalo říkat Flimsy, tedy v překladu „křehký“.
Tyto kontejnery se totiž vyráběly z poměrně tenkého cínovaného plechu a měly krimpované nebo pájené spoje. Právě tyto spoje však během přepravy často praskaly a prosakovaly, což vedlo k velkým ztrátám paliva. To platilo dvojnásob při jízdě po nerovných severoafrických cestách, kde z přepravních kontejnerů často zmizela velká část obsahu.
Problém byl také s přepravou většího množství těchto kontejnerů. Pokud se pro jejich přepravu nepoužívaly dřevěné bedny, ale stavěly se přímo na sebe, mohly nahoře umístěné kontejnery poškodit kontejnery vespod. Kvůli náchylnosti těchto kontejnerů tak spojenci ztráceli obrovské množství paliva, úniky v automobilech však mohly vést i k jejich požárům a zřejmě vedly i k explozi minimálně jedné přepravní lodi. Problém byl také s rozpínavostí paliva v extrémních afrických vedrech, což opět vedlo k poškození kanystru a jeho prosakování.
Kanystr měl navíc pouze jedno drobné madlo, komplikující přepravu, a k nalévání bylo nutné používat trychtýř. Chatrná konstrukce navíc znamenala, že byl kanystr vhodný jen na jedno použití. Prázdné nádoby však našly využití alespoň jako improvizovaný hořák/kotel, přezdívaný „Benghazi burner“.
Britové tedy rychle docenili výhodu německých kanystrů a začali je ve velkém používat. Německý původ kanystrů navíc vedl k jejich anglickému názvu „Jerrycan“. Výraz „Jerry“ totiž Britové používali jako slangový výraz pro označení Němců. Po operaci Crusade se spojenci dostali k obrovskému množství německých kanystrů, které začali využívat. Ve velkém je využívaly i jednotky Long Range Desert Group, které byly předchůdci slavných SAS (Special Air Service).
V pozdějších letech války nakonec spojenci začali i s vlastní výrobou, kterou výrazně usnadnila skutečnost, že k německým kanystrům dostali i technické specifikace. A to dokonce již v roce 1939. V tom roce totiž americký technik Paul Pleiss skončil s prací v Německu a chystal se na cestu automobilem do Indie. Spolu s ním se přitom na cestu vydal i jeho německý kolega inženýr.
Pleiss si zajistil šasi automobilu a upravil si jeho karoserii tak, aby vyhovovala jeho cestovatelským potřebám. Před cestou si nicméně uvědomil, že není vybaven žádnými nádobami, které by mohl využít pro skladování vody. Jeho německý kolega ale věděl o tisících kanystrech, které Německo shromažďuje před válkou na berlínském letišti. A protože měly kanystry vnitřní gumový nástřik, byly dokonale vhodné i pro přepravu vody.
Dvojice dobrodruhů tedy získala tři kanystry, které byly následně umístěny pod podlahou automobilu. Společná cesta je zavedla až do Indie, kde se jejich cesty musely rozdělit. Německý technik se kvůli válce musel vrátit do Německa, kanystry však nechal v autě. Pro svého amerického kolegu, který byl funkčností kanystrů mile překvapen, navíc nechal v autě i jejich technickou dokumentaci.
Po návratu do USA se Pleiss pokusil osvětlit výhody německého kanystru představitelům americké armády, ti však preferovali starý americký kanystr na 38 litrů paliva, používaný už za dob první světové války. Přesto se nakonec německý kanystr dočkal americké verze, která však byla oproti původnímu výrobku značně nedokonalá. Američané se totiž pustili do extrémního zjednodušování.
Svar po obvodu, zapuštěný pod úroveň boků, nahradily dva svary v horní a dolní části kanystru. Kanystr se tak stal náchylnější k poškození. Pákový uzávěr s nálevkou pak nahradil obyčejný závit – k otevření byl potřeba klíč, k nalévání pak trychtýř. Z vnitřní části navíc zmizel gumový potah, takže už kanystr nebyl snadno využitelný k přepravě pitné vody.
Vlastní produkci kanystru nicméně rozjeli i Britové, kteří zůstali věrní německé předloze. Obě verze se však daly společně skladovat. Kanystr „Jerrycan“ byl spojenci během války hojně využíván a vznikly miliony kusů, které pomáhaly udržet spojence v pohybu. Kanystrů bylo vyrobeno tolik, že jimi spojenci začali plýtvat, po použití je zahazovali a využívali je ke všemu možnému. Situace dospěla do takové fáze, že spojenci začali platit dětem za odevzdání nalezených kanystrů, aby jich nebyl nedostatek.
O důležitosti německých kanystrů se měl vyjádřit i americký prezident Franklin D. Roosevelt, podle kterého by bez těchto kanystrů bylo nemožné prorazit si cestu napříč Francií bleskovým tempem, které předčilo i německý Blitzkrieg v roce 1940.
Během války design německého kanystru okopírovali také Sověti, kteří jej později přijali za svůj standard. Standardem se německý/britský „Jerrycan“ stal také pro armády zemí NATO, pro které by měl být standardem dodnes. V roce 1970 pak finský designér Eero Rislakki navrhl plastový kanystr Jerrycan, který byl lehčí než originál a přesto dostatečně pevný. Následně byl přijat finskou armádou a uvolněn i pro veřejnost. Za zmínku přitom stojí, že kanystry tvoří boční kryty pásů u specifického švédského tanku Stridsvagn 103, který je známý svou bezvěžovou konstrukcí a zaměřováním za pomoci natáčení celého stroje.
Pro většinu z nás jsou dnes velké 20litrové plechové kanystry spojeny buď s armádními stroji, nebo s expedičními speciály. Do popředí zájmu běžných domácích uživatelů se však dostaly především lehčí a kompaktnější plastové kanystry s menším objemem. Tradiční 20litrový plecháč je však krásnou připomínkou věci běžné potřeby, která byla v minulosti dotažena prakticky k dokonalosti.
Doporučujeme
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat