Ferrari 250 Tour de France: Unikátní koník zamíří do Monterey

Tour de France není jen slavným cyklistickým závodem, konala se i coby podnik automobilový. První ročník se uskutečnil ještě v „pravěku“, těsně před koncem 19. století. V předposlední dekádě toho minulého se z ní stala rallye a sezónou 1986 její historie skončila. Už v roce 1951 se začal používat oficiální název Tour Auto, který přežil až dodnes, v současnosti však smějí na start jen historické vozy.

Předtím, než se přetransformovala v klasickou soutěž evropského šampionátu, šlo o vytrvalostní klání pro sportovní automobily, které sestávalo ze sprintu, jízd na okruzích a do vrchu! V září 1956 jej vyhrál španělský markýz Alfonso de Portago se spolujezdcem a přítelem Edmundem Nelsonem na tehdy novém Ferrari 250 GT výrobního čísla 0557GT. Nelsona mimochodem kdysi potkal v newyorském hotelu Plaza ve výtahu, kde Američan pracoval jako liftboy! Takto kuriózně se oba muži seznámili. Porazili armádu soupeřů včetně Stirlinga Mosse, Jacquesa Polleta a zapomenutého Reného Cottona na Mercedesech 300 SL, Oliviera Gendebiena s Ferrari 250 GT Europa, Jeana Behru (Porsche 356) a Harryho Schella (Alfa Romeo Giulietta). Šestidenní tříetapový závod se startem vždy v Nice měřil 5.380 km, takže rozhodně nebyl žádnou procházkou růžovým sadem, kromě dvojice vrchařských podniků a vzpomínaného sprintu obsahoval i okruhy v Le Mans, Comminges, Remeši a Montlhéry. Pro Ferrari 250 GT to znamenalo první celkový triumf ze sedmi (!) v nepřetržité řadě.

Závodní kupé

Berlinetta Competizione (v překladu závodní kupé) vznikla pouze ve čtrnácti kusech, devět včetně v pořadí pátého de Portagova exempláře jich oblékl dvorní karosář Scaglietti, zbytek Zagato. Je poháněno slavným vidlicovým dvanáctiválcem Tipo 128B s objemem 2953 cm³. Motor s rozvodem OHC poskytoval 194 kW a palivo dodávala trojice karburátorů Weber 38 DC3. Byl spojen se čtyřstupňovou přímo řazenou a kompletně synchronizovanou převodovkou.

Podvozek má delší rozvor 2,6 m, přední kola jsou zavěšena nezávisle na ramenech tvaru písmene A nestejné délky a doplňují je vinuté pružiny. Zadní poháněná náprava sestává z vlečených ramen a tradičních půleliptických listových per. Brzdy mělo auto na všech čtyřech kolech ještě bubnové. Markýz si jej objednal v dubnu 1956, ale bylo mu doručeno až těsně před Tour de France. Později s ním vyhrál ještě v Montlhéry, GP Říma a také za oceánem v USA.

Sportující španělský aristokrat

Alfonso Antonio Vicente Eduardo Angel Blas Francisco de Borja. Cabeza de Vaca y Leighton, Carvajal y Are, Conde de la Mejorada, Marquis de Portago (tak zní celé jeho španělské jméno se všemi tituly) začal závodit s automobily až na konci sezóny 1953, kdy na autosalonu v Paříži potkal Luigiho Chinettiho, amerického zástupce značky. Ten jej angažoval jako svého spolujezdce pro mexickou Carrera Panamericana. Nebylo tedy divu, že prakticky vždy až na krátké extempore s trojzubce sedlal vozy Ferrari, zprvu většinou v latinskoamerických závodech. S monoposty této značky také už coby tovární pilot absolvoval 5 Grand Prix formule 1, konkrétně šlo o typ D50, upravenou Lancii. S Peterem Collinsem dojel Fon, jak mu říkali přátelé, druhý v britském Silverstone 1956. O rok později v argentinském Buenos Aires bodoval znovu pátým místem, tehdy se pro změnu střídal s domácím „býkem z pampy“ Josém Froilánem Gonzálezem. De Portago byl ale vůbec všestranným sportovcem, hlavně excelentním plavcem a úspěšným bobistou, v roce 1957 získal bronz na mistrovství světa ve Svatém Mořici! Měl i pilotní průkaz na letadlo a ovládal jej velmi dobře.

Životy osmadvacetileté celebrity a gentlemana s modrou krví i jeho amerického kamaráda vyhasly na rovince mezi italskými městy Cerlongo a Guidizzolo při Mille Miglia 12. května 1957. Jejich Ferrari 335 S se řítilo rychlostí 240 km/h, když mu praskla dříve lehce poškozená pneumatika, kterou si ovšem ve Florencii při zastávce v depu nenechali vyměnit. V té době se posádka pohybovala na třetím místě celkové klasifikace a do cíle závodu v Brescii zbývalo posledních zhruba 50 km. Auto dostalo hodiny a poklop kanálu na levé straně silnice jej do davu diváků, kde spolu s vytrženými milníky rozsévalo zkázu. Zabilo jich celkem devět, z toho pět dětí. Těla obou závodníků zůstala pod převráceným vozem. Znamenalo to definitivní konec Mille Miglia v původní podobě silničního klání, které se jezdilo za běžného provozu! A vlastně i zlaté éry těchto nebezpečných závodů v Evropě.

Prodá se za 271 milionů?

Rozmezí, za které by se mělo dochované 250 GT prodat, síň zatím nestanovila, ale očekává se, že změní majitele za částku kolem 11 milionů dolarů (přes 271 milionů korun)! V posledních letech se podobné vozy vydražily za 8 a 9,5 milionu. Dnes má opět původní italské registrační značky BO 69211, polep z 5. ročníku Tour de France i bílé startovní číslo 73, které mu patřily už v době onoho úspěšného debutu. Po smrti původního urozeného majitele putovalo do Maranella na „technickou“ a markýzova rodina jej záhy prodala do Británie. Zde vystřídalo dva vlastníky, než se v roce 1992 stěhovalo do sbírky Mexičana Lorenza Zambrana. Odvezlo si rovněž několik cen z prestižních soutěží elegance včetně Pebble Beach a Paříže, ale hlavně se podrobilo celkové renovaci u Bob Smith Coachworks v texaském Gainesville. Excelentní stav mu vydržel dodnes.

Kompletní historie vozu byla svázána do kůže a samozřejmě k němu nechybí, stejně jako program a startovní listina z onoho triumfálního francouzského závodu. Lorenzo Zambrano bohužel v květnu 2014 zemřel, proto se krasavec objeví 15. srpna v kalifornské aukci. V přední mřížce má dva přídavné světlomety, kapotu drží kožené řemeny, náhradní drátové kolo je uloženo pod zadním sklem. Zajímavost najdeme i v černém interiéru oblého modré berlinetty s tenkým tříramenným volantem. Je jí rádio Blaupunkt. Mohla totiž bez problémů jezdit v běžném provozu!