Ford FX-Atmos (1954): Stíhačka na kolech s atomovým pohonem

Píšeme rok 2017. Podle amerických vizí z padesátých let minulého věku už jsme měli jezdit na atomový pohon, možná i létat. Doslova zběsilé koncepty z té doby si vzaly inspiraci z proudových letadel a počínajícího raketového věku... Ford FX-Atmos nebyl výjimkou, „dreamcar“ modrého oválu z tehdejších šílených vizí ani moc nevybočoval...

Spousta skla, joysticky a radar

Futuristická studie vyvolala na autosalonu v Chicagu 15. března 1954, kde a kdy byla poprvé vystavena, pořádný rozruch. Zkratka FX znamenala „future experimental“, jméno pak atmosféru... Vypadala jako dvě zmenšené a spojené stíhačky na čtyřech kolech i s ocasními ploutvemi. Panoramatická kabina, jakási prosklená kopule, kde seděla posádka, se dala otevřít, ostatně jinak se dovnitř cestující ani nedostali.

Řidič měl své místo uprostřed. K ovládání vozidla mu sloužily dvě dvojité rukojeti umístěné v úrovni loktů, předchůdci joysticků, klasický volant postrádalo. Dva spolujezdci (nebo spíše spolujezdkyně?) seděli za ním a výhled ven měli perfektní. Radarová obrazovka „Roadarscope“ (hezká hříčka, že?) měla poskytovat informace při jízdě po dálnici, hlásit polohu ostatních aut, ale i letadel a případných raket ve vzduchu. Další televize před zadními sedadly by mohla sloužit k zábavě... Uvažovalo se dokonce i o autonomním řízení, které obstaraly speciální vodicí desky instalované v silnici.

Dovnitř bez bot!

Ostré hroty ve stylu kopí, které vyčnívaly na přídi z blatníků, by dnes, v době, kdy se nová auta konstruují s ohledem na bezpečnost chodců, neprošly ani náhodou. Ve skutečnosti však šlo o antény rádiového a právě i radarového příjmu. Koncová světla také připomínala rakety, jak jinak. Podvozek měl rozvor 2667 mm, auto bylo „amerických“ 5600 mm dlouhé, extrémních 2025 mm široké a 1220 mm vysoké. Karoserie z perleťově bílého plastu byla doplněna stříbrnou, červenou a ledově modrou barvou, kola s bělobokými pneumatikami částečně zakryta. Stysité nepoužili aerodynamický tunel.

Zapomenuté koncepty: Citroën Karin (1980) - Třímístná pyramida se střechou velkou jako list papíru

Viceprezident Fordu Lewis. D. Crusoe oficiálně prohlásil: „Toto vozidlo není určeno pro výrobu a prodej. Z tohoto důvodu nebyly do vývoje začleněny žádné úvahy a návrhy inženýrů. Jeho cílem je je reprezentovat jednu z mnoha možností, jak stylizovat vozy do budoucnosti.“ Skutečně nahlíželo spíše do té vzdálenější, ne jako koncepty, které vídáme na autosalonech dnes. Při předpremiéře v návrhářském centru Fordu v Dearbornu, které vedl George H. Walker, musela být skleněná „bublina“ odšroubována a řidič do kokpitu vyzvednut, aby se křehký vůz nepoškodil. „Pilot“ si rovněž musel sundat boty... Firemní fotky zachycují uvnitř designéra Atmosu Richarda Arbiba a jeho přítelkyni Bettie Page.

Doba atomová

Pohonná jednotka? Ford v dobových tiskových materiálech mlčel. Pozemní stíhačka byla jen nefunkční slupkou, i když v životní velikosti. Počítalo se totiž s uprostřed umístěným jaderným reaktorem. Přirozeně malým, jenže pochopitelně nebylo (a stále není) technicky řešitelné jeho odstínění, aby do těl posádky nepronikala radiace. Kapsle paliva, která vydrží několik tisíc kilometrů, byla možná fajn a víme, jak se tenkrát štěpení atomů věřilo. Jenže zamezit postupnému umírání osob „na palubě“ lze u ledoborce či ponorky, nikoli u osobního auta, které váží několik set kilogramů. Tam betonový blok jaksi nenainstalujete...

FX-Atmos se nedochoval. Zhruba rok od premiéry byl ještě prezentován hlavně médii a v reklamních kampaních, poté nějakou dobu odpočíval v muzeu Henryho Forda. Nakonec byl jako nepotřebný nejspíše zničen, vždyť šlo jen o zhmotnělé designové cvičení, které se nedokázalo pohybovat vlastní silou...

Jsme dále, i když bez jádra

Auty dnes nelétáme, i když taková existují, ale to není nic nového, v USA se jedno prohánělo už po druhé světové válce. Nesledujeme ani závody hyperformulí, které by dosáhly alespoň poloviční hodnoty absolutního světového rekordu. Přesto svět pokročil, navigace nás dovede k cíli, při jízdě asistenty, leckdy sice otravují, ale existují situace, kdy je oceníme. Některá auta už jezdí po dálnicích prakticky sama a přitom v asfaltu ani pod ním nepotřebují vodiče. Bohužel se začínají spíše naplňovat vize sci-fi románů Vladimíra Párala, který už před 35 lety věštil elektrickou budoucnost a zákazy vozidel na fosilní paliva. Jádro se každopádně pohonnou alternativou nestane...