Francouzské tříkolky Solyto sloužily květinářkám, pekařům i zemědělcům

Po druhé světové válce existovaly desítky, ba stovky různých mikrovozítek. Někteří konstruktéři postavili jediný exemplář, popřípadě pár dalších, jiná „přibližovadla“ měla větší štěstí a dočkala se sériové produkce. V drtivé většině tyto stroje představovaly tu nejjednodušší ukázku, jak a čím lze přepravovat osoby, popřípadě náklad, aniž by na posádku či zboží pršelo jako na motocyklu.

Kola a motorky

Jedním z takových výrobců byla Société Lyonnaise de Tôlerie. Z názvu společnosti byla vytvořena značka Solyto. Středobodem jejího programu se staly užitkové tříkolky. Jenže historie firmy je mnohem starší. Už v roce 1898 založil Joseph Martin v Lyonu, konkrétně na východě ve čtvrti Montchat továrnu na výrobu jízdních kol. Jako mnoho jiných ale přešla na motocykly, i když až v roce 1920. Syn zakladatele Paul Martin nechal o šest let později zaregistrovat značku New Map. Některé prameny uvádějí název se spojovníkem: New-Map. Tento přepis se objevoval i v propagačních materiálech.

Společnost pak přejmenoval z Ets. P. Martin na Motorcycles New Map. Anglicky znějící název je u francouzského výrobce zvláštní, ale popularita ostrovních strojů byla mezi světovými válkami značná a firem s názvem „New“ mnoho. Takže to představovalo tak trošku vábničku na zákazníky, marketing fungoval už tenkrát. MAP pak mohlo znamenat Martin Paul, jistě se to neví. Rozhodně tedy nešlo o „novou mapu“, jak by se na první pohled možná mohlo zdát.

Možná vezly i vás: Legendární socialistické sanitky jsme vyzkoušeli na vlastní kůži

Motory od různých značek

New Map pro své jednostopé stroje zpravidla nepoužíval vlastní pohonné jednotky, kupoval je od anglických firem JAP a Blackburne, švýcarské Motosacoche/MAG, italské Anzani, německých Sachs a Opti, ale i dnes pozapomenutých francouzských LMP, Zürcher a Chaise… Bloky, které nesly značku New Map, ve skutečnosti vyrobila lyonská Ultima.

Některé motocykly nesly i přímo jméno Paula Martina. Potrpěl si na kvalitu svých výrobků, které tím pádem nepatřily k nejlevnějším, ba právě naopak. Ale prodávaly se celkem dobře. A to není bez zajímavosti, že jen v zemi galského kohouta existovalo mezi oběma světovými válkami přes 1.400 výrobců motorek! V roce 1928 vyvinula New Map univerzální rám, který mohl pojmout prakticky jakoukoli pohonnou jednotku. Vrcholem byly sedmsetpadesátky s vidlicovými dvouválci MAG z třicátých let.

Baby

Jenže zdaleka nezůstalo jen u motorek. Mikroauto vyráběla New Map už před druhou světovou válkou a dokonce i během ní. V letech 1938-1945 vznikla asi tisícovka vozíků Baby VB-54 se vzduchem chlazeným motorem Fichtel & Sachs 100. Běžně dostupný agregát přesného objemu 98 cm³ používali výrobci motokol, pravda, převážně němečtí, ale nejen oni. Otevřená karoserie nabízela prostor pro dvě osoby. Uzavřený sedan (1946) sdílel stejný základ, ale byl příliš těžký a pro alespoň malosériovou výrobu i drahý.

V roce 1947 vzniká díky New Map nová společnost Société Rolux. Ta sídlila v Clermont-Ferrandu a během následujících pěti let vyrobila asi 300 modernizovaných mikrovozítek Baby VB-60 (některé prameny uvádějí opět až tisícovku) poháněných vpředu umístěnou vzduchem chlazenou jednoválcovou stopětadvacítkou. Znovu pojala jen řidiče a spolujezdce, měla plátěnou střechu, dopředu sklopné čelní okno, ale klasické dveře chyběly. Nebyly ani potřeba. Předválečné a válečné Baby je ostatně také nemělo, stačilo vykrojení na bocích. Roadster v kapesním provedení… Poháněly je motory Aubier Dunne a Ydral. Firmu Ydral založil v Suresnes v roce 1926 Anatole Lardy, název byl tedy anagramem jeho příjmení.

Stopětadvacítka

Produkce tříkolek Solyto z pera návrháře M. Castellana začala v roce 1952, nahradily právě roluxy. Proč? Předpokladem byl pochopitelně vyšší odbyt, Francie i sedm let pro krvavém konfliktu pořád taková vozítka potřebovala. Divize Société Lyonnaise de Tôlerie se jinak zabývala výrobou a zpracováním ocelového plechu, proto onen název. V té době vedl celou společnost New Map Robert Robin.

Základem konstrukce byl tradiční trubkový rám. Zpočátku vozítka poháněl vzduchem chlazený dvoudobý jednoválec Ydral 125 s výkonem 3,4 kW (4,6 k) přes třístupňovou převodovku s řadicí pákou pod volantem. Byl umístěný nad jediným předním kolem. Vzadu měly tedy dvě a byly 2450 mm dlouhé a 1280 mm široké. Zadní náprava dostala tradiční listová pera, přední kolo mělo vinuté pružiny, ale postrádalo brzdy. Zadním brzdám pak stačily lanovody. Žádný div, tříkolky samy o sobě vážily pouhých 150 kg a uvezly další dva metráky, nebo chcete-li přes 1 m³ nákladu.

Vzácná kombinace Lamborghini Countach 5000 QV ukazuje, že odvážná barva mu sluší

Bez řidičáku

Primárně vozily zboží, kupovali si je hlavně zemědělci na venkově, pekaři a květinářky. Na takový stroj totiž nebyl potřeba ani řidičák! V tehdejším provozu nevadila ani nízká maximálka – jen 50 km/h. Pochopitelně nikoli s plným zatížením, to tříkolky sotva dosáhly třicítky. Provozní náklady byly mizivé, spotřeba benzinu se pohybovala kolem 4 l/100 km.

Dva přední samostatné kulaté světlomety dodávaly vozítkům sympatický „kukuč“. Na rozdíl od italských zastřešených skútrových tříkolek (kupříkladu Ape firmy Piaggio) měly vždy dvířka, navíc na obou stranách a ovládaly se jednoramenným volantem, nikoli řídítky. Ten otáčel přímo přední vidlicí. Palivovou nádrž i s víčkem měl před sebou spolujezdec. Vešlo se do ní pět litrů, takže akční rádius nebyl velký, ale majitelům 125 kilometrů stačilo. Jednoduchá trubková sedadla pokrývalo plátno. Za druhou sedačku se ovšem připlácelo, standardně byla uvnitř pouze jediná. „Budíky“ byly jen dva: rychloměr a hodiny, dále vypínání motoru a přepínač světel. Nic víc.

Licence do Barcelony

Podařilo se dokonce prodat licenci do Španělska barcelonské firmě Fábrica Española de Motocicletas y Triciclos Julia Fustého. Pod značkou Delfin ale postavila v letech 1956-1958 minimálně dvacítku, maximálně padesátku tříkolek, všechny v kovově modré barvě. Montáž jednoválce Hispano Villiers 175 cm³ si vynutila oproti originálům hranatější a mohutnější příď, pod původní se nevešel. Užitkové tříkolky uvezly 250 kg a uháněly až šedesátkou. Nádrž na benzin měly umístěnou pod sedadlem spolujezdce, což nebylo zrovna bezpečné.

Výroba jednostopých strojů New Map pokračovala dál i po válce. Většinou šlo o lehké motorky s agregáty Ydral objemů 98-248 cm³, používaly se i dvoudobé a čtyřdobé motory AMC (Ateliers de Mécanique du Centre) a malé jednotky Mistral pro mopedy. Produkce byla definitivně zastavena v roce 1959, rok předtím byl představen skútr Escapade 125, který vůbec nezaujal. Motocyklový trh v Evropě klesal, silnice zaplavily levné malé automobily – a to starý kontinent ještě čekal útok z Japonska. Tříkolky ale pokračovaly dál.

Premium

Fialová Škoda Favorit přitahovala lidi jako…

Automat a elektronické zapalování

Konstruktéra Castellana vystřídal Joseph Spalek (evidentně s českými kořeny). Motory Ydral byly nahrazeny agregáty Ultima. Na začátku 60. let Spalek navrhl a zkonstruoval samočinnou převodovku i vlastní pohonnou jednotku s elektrickým startérem. Pro uvedení do chodu už se tak nemusela otevírat žebrovaná kapota a zatáhnout za páku. Dvoupedálové ovládání zvyšovalo komfort obsluhy. I když o pohodlí uvnitř nemohlo být ani nadále moc řeči, nedodávalo se ani topení. Došlo k fúzi se společností Les Equipements Électriques K.V., pro kterou Solyto vyrábělo od roku 1963 telefonní budky!

Tříkolky nesly na karoserii jak nápisy Solyto, tak i loga New Map. Zásadní technická změna se odehrála v roce 1965. Tehdy byly motory vybaveny elektronickým zapalováním. V době, kdy systém CDI používaly pouze monoposty formule 1! Vzadu zavěšené dveře s klikami byly zahrazeny modernějšími. Překvapila dvanáctivoltová elektroinstalace.

Tři druhy karoserií

Jednoválcová dvoudobá stopětadvacítka K.V. dávala výkon 4,1 kW (5,6 kW). „Šaty“ byly z ocelového plechu, jak jinak? Existovaly tři karosářské varianty: nákladní Fourgonette Bachée, která byla kompletně krytá plátnem, dodávková Fourgonette Tolée s pevným prostorem pro náklad a vzácný prosklený Break Camping s dvojicí bočních oken na každé straně. I v zadních křídlových dveřích se nacházela dvě svislá malá okénka. Jak se uvnitř dvojice dospělých vyspala, toť záhada… Všechny varianty měly dvě místa pro posádku krytá plátěnou střechou.

Produkce tříkolek Solyto trvala přes dvě dekády, v závěru vznikaly modely TC-7 a TC-8, skončila až v únoru 1974. Roční objemy výroby nebyly velké, z lyonské továrny jich dohromady vyjely jen čtyři tisícovky. K. V. pokračovaly v produkci hranatého modelu Mini 1, dalšího osobního mikrovozítka pro dva. Jednoduché autíčko, opět s motocyklovou stopětadvacítkou mělo ještě vzadu zavěšené dveře, v sedmdesátých letech už opravdový archaismus. Po změně názvu na K.V.S. (1978) výroba čtyřkolových „přibližovadel“ pokračovala, zastavila se až v polovině 80. let. Ke konci téže dekády už solyta z venkovských silnic prakticky zmizela.

Piaggio Ape Calessino: Klasická tříkolka také na elektřinu

Aukce

Dva exempláře tříkolek Solyto byly součástí unikátní kolekce mikroautomobilů Bruce Weinera. Muzeum sídlilo v Madisonu (stát Georgia). Weiner se však rozhodl rozhodl sbírku prostřednictvím síně RM. Aukce se uskutečnila 15. a 16. února 2013.

Půvabný náklaďáček s plachtou z roku 1958 přišel nového vlastníka na 25.300 dolarů (481,9 tisíce korun). Break Camping z roku 1967 změnil majitele za 20.700 dolarů (skoro 394,3 tisíce korun v té době). RM však stejný kus dražili ještě jednou, na přelomu července a srpna 2014 v Barker Hangaru v kalifornské Santa Monice. Tentokrát se stěhoval k novému majiteli za pouhých 7.425 dolarů, v době dražby tato částka lehce v přepočtu přesahovala 156.800 Kč. Několik dalších tříkolek Solyto se nachází v evropských i amerických muzeích, ale mnoho jich do dnešních dnů nepřežilo. Užitkoví prcci sloužili až do doslovného roztrhání těla. Dnes jde o sympatickou kuriozitu.

Zdroje: Wikipedia, RM Sotheby‘s, CyberMotorcycle.com, Rolling Art, Microcarmuseum.com, Motorkáři.cz, Guide Automobiles Anciennes, Small Car Club.com

Foto: RM Sotheby‘s