Gordon-Keeble GK1 (1964–1967): Britský podvozek, italský design a americký motor
Brit John Gordon byl jedním ze tří podílníků v malé automobilce Peerlesss, sídlící ve městě Slough (Berkshire). V roce 1957 zde navrhli sportovní vůz Warwick, později nazvaný Peerless GT, poháněný dvoulitrovým čtyřválcem z vozu Triumph TR3. Toto dvoudveřové kupé s prostorovým rámem sice vyhrálo v roce 1958 svoji třídu na 24 hodin v Le Mans, ale bylo zřejmé, že by mu víc slušel silnější motor. Gordon se proto vypravil do Detroitu, kde zakoupil několik motorů Corvette V8, které pak montoval do kupé Peerless.
Jim Keeble, majitel garáží ze Suffolku, se spojil s Gordonem a prozradil mu, že má vážného zájemce o kupé Peerless GT s motorem V8. Společně tento vůz připravili pro amerického pilota Nielsena a když se firma Peerless dostala v roce 1960 do finančních potíží a zbankrotovala, rozhodli se Gordon a Keeble, že založí vlastní společnost Gordon-Keeble a pustili se do vývoje vlastního sportovního dvoudveřového čtyřmístného kupé, nazvaného Gordon GT. Do prostorového rámu a podvozku Peerlesss namontovali vidlicový osmiválec z Chevroletu Corvette. Kompletní podvozek poslali do studia Bertone, kde tehdy pracoval jedenadvacetiletý Giorgetto Giugiaro. Ten navrhl elegantní ocelovou karoserii, kterou Bertone vyrobilo za pouhý měsíc a kompletní prototyp (foto) vystavilo v březnu 1960 na svém stánku na ženevském autosalonu, kde vyvolalo senzaci. Britskému tisku byl vůz připravený do výroby představen v londýnském hotelu Savoy v březnu 1964.
Neobvyklé bylo logo nové značky, představující želvu ve žlutém kruhu s vavřínovým věncem okolo. Proslýchá se, že k tomu došlo proto, že při fotografování vozu pro reklamní účely si kolem vozu vykračovala doma chovaná želva. Majitelé továrny museli mít notnou dávku ironie, když do znaku vozu jezdícího rychlostí přes 200 km/h zvolili pomalou želvu.
Prostorový rám, podvozek a motory
Z vozu Peerless GT byl převzat prostorový rám z trubek čtvercového průřezu, nezávislé zavěšení předních kol s trojúhelníkovými rameny a vinutými pružinami a zadní náprava typu de Dion s příčným Wattovým přímovodem. Vůz měl kotoučové brzdy na všech kolech a dvě benzinové nádrže v zadních blatnících.
První vyrobený kus měl pohon zadních kol 4,7litrovým motorem V8 z Chevroletu Corvette s výkonem 290 koní, ale u sériové výroby se přešlo na vidlicový osmiválec GM Chevrolet Small-Block 327 (foto) s objemem 5.354 cm3, nejvyšším výkonem 304 k (224 kW) při 5.000/min a vrcholem točivého momentu 461 Nm při 3.000/min. Vůz s pohotovostní hmotností 1.400 kg dokázal s tímto motorem dosáhnout rychlost až 225 km/h a z 0 na stovku mu to trvalo jen málo přes 7 sekund. Byl to ve své době jeden z nejrychlejších cestovních vozů.
Karoserie
Prototyp měl dvoudveřovou ocelovou (jiné prameny uvádějí hliníkovou) karoserii vyrobenou v Itálii u Bertoneho. Další vozy již měly sklolaminátové karoserie vyráběné londýnskou společností Williams & Pritchard Limited. Gordon-Keeble GK1 (někdy také označovaný jako Gordon-Keeble GT) měl rozvor náprav 2.591 mm a vnější rozměry 4.813 x 1.727 x 1.397 mm (délka x šířka x výška). Giugiaro dal vozu ladné tvary s velkými okny, šikmo umístěnými dvojitými kruhovými světlomety (foto) a lichoběžníkovou maskou chladiče mezi nimi. Pod světlomety byly umístěny malé kruhové mlhovky a směrovky.
V interiéru nechyběla kožená sedadla, kožené výplně dveří a spousta ovladačů na šikmém středovém panelu. Před sportovním tříramenným volantem s tenkým dřevěným věncem a znakem s želvou ve středu byla kaplička s velkým ručkovým rychloměrem a otáčkoměrem. Krátká řadicí páka čtyřstupňové manuální převodovky Borg-Wagner byla umístěna na středovém tunelu (foto). I na zadních sedadlech mohli v relativním pohodlí cestovat dva dospělí. Vozy Gordon-Keeble GK1 měly elektrické ovládání oken dveří, bezpečnostní pásy Britax a tlačítkové rádio Radiomobile.
Základní cena 2.798 liber šterlinků zdaleka nepokrývala výrobní náklady, a proto byl Gordon nucen výrobu ukončit a v roce 1965 firmu prodat londýnským majitelům garáží Haroldu Smithovi a Geoffrey Westovi, kteří firmu přeregistrovali na Gordon Cars Ltd. Pokračovaly však problémy s dodavateli a s cenou zvýšenou na 3.850 liber už byly vozy těžko prodejné. Proto byla výroba v roce 1966 ukončena po vyrobení 99 kusů, přičemž poslední vůz byl dokončen z náhradních dílů v roce 1967. Všechny vyrobené vozy měly řízení na pravé straně. Vozy Gordon-Keeble GK1 se zpočátku vyráběly v Sloughu, potom na letišti v Eastleighu a nakonec v Southamptonu.
V roce 1968 Američan John de Bruyne koupil práva a pokusil se obnovit výrobu, ale jeho pokus skončil vyrobením dvou kusů s ostře useknutou zádí a velkými obdélníkovými koncovými svítilnami. Oba vozy vystavil de Bruyne na autosalonu v New Yorku. Podle klubu vlastníků vozů Gordon-Keeble existuje dosud kolem 90 těchto vzácných exemplářů.
