Jaguar F-Type měl dorazit již v osmdesátých letech

Jaguar E-Type v roce 1961 se svou štíhlou karoserií a řadovým šestiválcem pod dlouhou kapotou zapůsobil jako blesk z čistého nebe a stal jednou z hvězd automobilového nebe šedesátých let. Jeho kariéra se uzavřela v roce 1975, kdy s velkým dvanáctiválcem zapadal spíše mezi vozy třídy GT.

Ve srovnání s nástupcem v podobě modelu XJ-S byla ovšem i poslední Éčka vnímána jako výrazně sportovnější. Kupé uvedené v roce 1975 nebyla fanoušky v podstatě nikdy přijata jako skutečně sportovní Jaguar, ale byla od začátku až do konce své kariéry považována za ukázkové GT.

Nejen proto se již na počátku osmdesátých let rozběhl vývoj modelu, který se měl stát skutečným nástupcem E-Type, za nějž je až nyní považován aktuální F-Type. V nabídce Jaguaru se měl tento model zařadit mezi sedany XJ a kupé XJ-S.

Jaguar se tedy pustil do vývoje kupé s interním označením XJ41 a kabrioletu XJ42, v jejichž konstrukci byly využity komponenty z tehdy nové generace XJ s interním označením XJ40. pod kapotou se měl usadit nově vyvíjený řadový šestiválec AJ6 o objemu 3,6 l, který nakonec zamířil do XJ-S a následně i do XJ.

Design kupé i kabrioletu vycházel z konceptu XJ Spider, který v roce 1978 představilo studio Pininfarina na základech sériového Jaguaru XJ-S. Tento vůz, v jehož přídi se ukrývá 5,3-litrový vidlicový dvanáctiválec, je i v naší galerii.

Nejzásadnější změny mezi italským konceptem a britskými prototypy se odehrály v podstatě jen na přídi, kde byly hranaté kryty vzhůru výklopných světlometů nahrazeny oválnými spouštěnými směrem dolů. Linie předního nárazníku včetně řešení světlometů nakonec převzal supersportovní XJ 220. Prototyp kupé XJ41 pak předal linie své střechy i bočních oken sériovému Aston Martinu DB7.

Podle dostupných informací měly být u německé karosárny Karmann postaveny tři plně funkční prototypy s karoseriemi kupé, roadster a targa. Posledně jmenovaná verze bylo kupé s odnímatelným dílem střechy mezi rámem čelního skla a B-sloupky.

Premiéra nového Jaguaru byla údajně původně naplánována na rok 1986, ale vývoj se neustále protahoval a termín představení se neustále posouval. Původně poměrně lehce stavěný vůz, který měl jít ve stopách E-Type, mírně řečenou tloustnul a namísto sportovního vozu s atmosférickým šestiválcem pohánějícím zadní kola a hmotnosti okolo 1200 kg se proměnil v GT s dvojicí turbodmychadel přeplňovaným šestiválcem, pohonem všech kol a hmotnosti přes 1800 kg, které se nepříjemně přibližovalo k XJ-S.

Do vývoje se nakonec vložil Ford, který automobilku Jaguar získal pod svá křídla v roce 1989 a právě díky skutečnosti, že se XJ41 a XJ42 vzdálily svému původnímu poměrně puristickému zaměření z počátku osmdesátých let, jejich další vývoj ukončil.

Jaguar XJ41 se ovšem úplně do zapomnění neodebral, protože po úpravách designu předních i zadních partií a zjednodušení techniky v podobě návratu k atmosférickému motoru a pohonu zadních kol se stal základem pro Aston Martin DB7.