Jak přesně změřit spotřebu paliva? Skutečně palubní počítače lžou?
Naprostá většina moderních automobilů disponuje palubním počítačem ukazujícím spotřebu paliva. Lidé se sice podle daných údajů orientují (včetně nás), zároveň ale množství řidičů elektronice nevěří a raději si spotřebu změří po svém, na základě dotankování do plné nádrže. Takto zjištěná hodnota ale bývá jiná než číslo zobrazené na palubním počítači. Jak je to možné? A která z hodnot je nesprávná? Odpověď vás možná překvapí.
Přestože to mnohé řidiče udiví, dotankování „do plna“ a následný výpočet spotřeby na základě načerpaného objemu paliva a ujeté vzdálenosti není právě tou nejpřesnější metodou měření spotřeby paliva. Nemluvíme přitom o chybách ve výpočtu, faktem je, že v tomto případě výsledky ovlivňuje mnoho faktorů, které do výpočtu nelze snadno započítat.
Tím nejzásadnějším je tepelná roztažnost paliva v nádrži, které může mít jiný objem, než si řidič spočítá. Roli hrají i různá zákoutí nádrže, kde mohou bubliny paliva uváznout, případně neklidná hladina paliva kvůli dotankování. Právě ta je důvodem, proč při snaze o měření paliva dotankováním nestačí tankovat jen do prvního „cvaknutí“ tankovací pistole. Stačí totiž pár sekund počkat a tankovat dále, po uklidnění hladiny se dovnitř rázem vejde něco navíc.
Měření spotřeby pomocí dotankování sice lze zpřesnit načerpáním co nejvyššího objemu paliva – tedy dotankováním do co nejprázdnější nádrže a do vyčkání na několikáté „cvaknutí“ tankovací pistole. Jenže ani takové řešení není absolutně přesné.
Roli navíc hraje také ujetá vzdálenost. Zatímco v případě měření spotřeby řidiči elektronice nevěří, na počet ujetých kilometrů se spolehnou. Přitom právě v tomto ohledu vozy čas od času chybují, když ukazují vyšší ujetou vzdálenost, než skutečně ujely.
Elektronika navíc není tak nepřesná, jak si řidiči mohou na základě kolujících fám myslet. Zvlášť v posledních letech se výrazně zlepšuje, a tak hodnoty udávané palubními počítači jsou stále přesnější a přesnější.
Palubní počítače totiž měří spotřebu paliva na základě množství paliva ve vstřikovačích (respektive doby otevření vstřikovačů) a ujeté vzdálenosti. Přestože o obou mají počítače kvalitní informace, jisté odchylce od skutečné spotřeby se zkrátka nevyhnou. Přestože paliva mají své normy, mohou zkrátka mít jinou hustotu, případně se kapička paliva může ze vstřikovače dostat někam jinam, než je určeno (třeba kápne až v dalším cyklu). Roli navíc hraje i opotřebení techniky v průběhu času, na které sice elektronika reaguje, nemusí to ale být vždy naprosto přesné. Opět je pak nutné zmínit počet najetých kilometrů, který automobil zkrátka může změřit chybně. Chybná mohou být i data od plováku v nádrži, která palubní počítače též získávají.
Ty největší chyby ale může dělat algoritmus výpočtu spotřeby. Palubní počítač zjištěná data zaokrouhluje, což je ostatně patrné i na obrazovce palubního počítače – ten vám vlastně nikdy neukáže spotřebu 7,14 l/100 km, ale 7,1 l/100 km, což při chybném zaokrouhlení může znamenat rostoucí rozdíl mezi skutečnou spotřebou a zobrazovanou. Některé palubní počítače navíc ukazují spotřebu jen v určitém pásmu – třeba fiaty nikdy neukážou spotřebu nižší než 2 l/100 km a vyšší než 20 l/100 km (spotřebu vyšší než 20 l/100 km obvykle neukazují ani mercedesy). V teoretické rovině je takový počítač občas nepřesný – pokud by řidič dlouhodobě jezdil superúsporně nebo naopak hodně neúsporně, fiaty mu správnou spotřebu prostě neukážou.
To všechno sice může naznačovat, že palubní počítače jsou skutečně nepřesné, jak mnozí řidiči tvrdí. Ano, absolutně přesné nejsou, stále ale dnes umí ukázat přesnější hodnotu spotřeby paliva, než si šofér spočítá na základě ujeté vzdálenosti a objemu dotankovaného paliva.
Závěrem se tedy zeptejme: existuje vůbec nějaký způsob, jak přesně zjistit spotřebu paliva? Ano, ale v běžné praxi využitelný není. Jediným přesným měřením je totiž změření hmotnosti vypuštěných emisí na ujeté vzdálenosti. Zařízení na porovnání ujeté vzdálenosti a vypouštěných emisí oxidu uhličitého ale opravdu nikdo s sebou vozit nebude. Nezbývá tedy nic jiného, než se spolehnout na elektroniku palubní počítače...
