Jak ušetřit na provozu starých aut: Za 1/12, nebo míň jezdit?
Zdaleka ne každý si může dovolit nové auto. Mnozí ani nechtějí, vždyť nikde není napsáno, že se musí pravidelně obměňovat. Třeba čerstvá třicátnice Felicia mnohde dál slouží celé rodině. Jenže s věkem majitelé hledají, kde na provozu ušetřit. Třeba na pojištění.
Na českém venkově je běžné, že se stará auta neprodávají, ale většinou je při přesednutí do nového vozu rodiče předávají dětem či vnoučatům. Anebo si letitý vůz nechají na popojíždění či „do deště“. Pak se na něm obvykle začne ve velkém šetřit. Vůz se postupně ze zázemí autorizovaného servisu přesune do sousedovy garážové dílny, dostává levnější olej a smlouva o havarijním pojištění se rozplyne jako pára nad hrncem. Náhle i povinné ručení, které člověk dlouhá léta bez rozmyslu pravidelně platil, vypadá jako příliš drahý výdaj.
Pojišťovny sice často lákají klienty na povinné ručení jako na komplexní balíček služeb, jenže dobrovolně jeho možností nechce využít nikdo. Navíc motoristy odjakživa odpuzuje slovo „povinné“. Není tak divu, že si ručení v devadesátkách mezi některými motoristy dokonce vysloužilo nelichotivou lidovou přezdívku „silniční daň“.
Nad třicet je výhra
„Před měsícem mi pojišťovna jen tak z ničeho nic zvýšila cenu pojistného o třetinu,“ kroutí hlavou nad pojišťovnickou neomaleností náš čtenář Bohumil, který ihned zavolal na informační linku s žádostí o vysvětlení. „To víte, mnohem víc se teď bourá,“ odpověděl mu ledabyle hlas na druhém konci spojení. „Co je mi ale do toho, nikdy jsem po nich náhradu žádné škody neuplatňoval. Ať si zvýší pojištění těm, co bourají, my slušní za ně přece nebudeme jejich průšvihy platit!“
