Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu
ARO 240
ARO 240
ARO 240
ARO 240
128 Fotogalerie

Legendy východního bloku: Hurá do terénu

Východoevropským specialistou na výrobu terénních vozidel býval Sovětský svaz. Díla od Škody se až na výjimky do výroby nakonec nedostala.

Silnice v mnohých koutech východní Evropy nebyly v době studené války právě kvalitní, a tak se tamějším zákazníkům hodily bytelné vozy, které zvládnou jet cestou necestou. Terénní vozy ale potřebovaly i armády východního bloku, to kdyby se kapitalistický svět rozhodl zaútočit. I proto byly offroady ve východní Evropě důležitou součástí automobilového průmyslu.

Jestliže výroba automobilů měla dlouholetou tradici v Československu, nejznámější offroady východního bloku byly sovětské výroby. Tím bezesporu nejznámějším je VAZ 2121 (dnes spíše známý jako Lada 4x4 nebo Lada Niva), terénní vozy ale vyráběly i závody GAZ a UAZ. Zatímco Niva byla určena hlavně civilnímu obyvatelstvu, díla GAZu a UAZu vznikla primárně pro armádu. To ale neznamená, že by tyto modely nevznikly i v civilní variantě.

To československé automobilky se do terénu vydávaly jen zřídkakdy. Škoda sice na konci čtyřicátých let postavila terénní verzi modelu 1101 (1101 P, alias tudor bojový), pozdější prototypy Babeta a Agromobil se už do sériové výroby nedostaly.

ARO 24

Rumunsko si v případě automobilové výroby obvykle spojíme se značkou Dacia. V době jejího vzniku, v roce 1966, se však v této balkánské zemi už auta dávno produkovala. Auto Romania (zkráceně ARO) již od konce padesátých let ve městě Câmpulung vyrábělo pod označením IMS (později ARO M461) licencovanou verzi GAZu 69. Na začátku sedmdesátých let pak přišlo nové ARO řady 24, které s několika změnami vydrželo ve výrobě až do roku 2006, kdy rumunská firma zkrachovala.

Řada 24 byla připravována už od roku 1966. Ve srovnání s předchozím offroadem M461 měla novinka dostat zcela novou karoserii s bezpečnější a pohodlnější kabinou. Základem byl obdélníkový rám s nezávislým zavěšením vpředu a tuhou nápravou vzadu. Pod kapotou pracoval čtyřválec vlastní konstrukce o objemu 2495 cm3, který dosahoval výkonu 59 kW a spolupracoval se čtyřstupňovou převodovkou s dvoustupňovou redukcí. Auto používalo pohon všech kol s připojitelnou přední nápravou.

Teréňák byl od začátku navrhován v několika verzích. Dvoudveřový model s plátěnou střechou (240) a čtyřdveřový model s plátěnou střechou (241) doplňoval otevřený pick-up (242), pick-up s pevnou střechou (243) nebo pětidveřové kombi (244). Později přibyla i řada 32, která byla delší než výchozí model. Armádní varianta se nazývala ARO Dragon, později následoval i luxusní model ARO Hunter nebo sanitka.

ARO řady 24 se začalo vyrábět v roce 1970, do ostatních států se začalo vyvážet o dva roky později, a to i na západ. Offroad rumunské značky se stal natolik populární, že mnozí dovozci si začali do něj montovat vlastní motory (třeba od Peugeotu, Chrysleru nebo Fordu). V roce 1974 dokonce koupila výrobní licenci portugalská firma SEMA, která ARO 24 vyráběla pod označením Portaro.

V červnu 2006 firma ARO po vleklých finančních problémech ukončuje produkci a s tím i končí rumunská výroba modelu ARO 24. Česká společnost Auto MAX Czech z Hradce Králové se ale rozhodla použít známou techniku použít a na jejím základu stavěla vozy ARO dále.


UAZ 469

Ulyanovsky Avtomobilny Zavod vznikl za války, kdy moskevská továrna ZiS byla přesunuta dále na východ, kde měla být v bezpečí před postupující německou armádou. Automobilka se orientovala na produkci armádních vozidel, což byla funkce, která ji vydržela i po válce, kdy úzce spolupracovala s automobilkou GAZ (Gorkovsky Avtomobilny Závod). Tímto způsobem vznikl slavný gazík, GAZ 69, který se vyráběl i v UAZu. V sedmdesátých letech do výroby vstoupil jeho nástupce, UAZ 469.

Novinka byla vyvíjena především jako terénní vůz pro armádu, a tak se při vývoji dbalo hlavně na jednoduchou konstrukci. Auto mělo zvládnout jezdit za všech podmínek, přičemž v případě potřeby jej měl zvládnout opravit každý řadový voják. I kvůli těmto cílům se konstruktéři rozhodli využít stávající techniku UAZu 469, která se v předchozích letech osvědčila.

Základem jednoduché konstrukce byl robustní rám s tuhými nápravami odpruženými podélnými listovými pery. Pod kapotou pracoval vodou chlazený čtyřválec o objemu 2,4 litru, známý z předchozího gazíku. Motor byl navržen tak, aby zvládl jezdit na různé druhy paliva – benzin s nízkým oktanovým číslem nebo líh. Tato univerzálnost nutná pro armádní účely však znamenala, že výkon agregátu činil jen 56 kW. Jednotka spolupracovala s připojitelným pohonem všech kol a čtyřstupňovou převodovkou s dvoustupňovou redukcí. K dispozici byly i redukce umístěné u kol.

UAZ 469 vznikl jako čtyřdveřový automobil s místem až pro sedm osob (dvě řady sedadel + lavice v zavazadlovém prostoru), posádku před nepřízní počasí chránila pouze plachtovina. Offroad byl 4.025 mm dlouhý, 1.785 mm široký a 2.050 mm vysoký. Rozvor náprav činil 2.380 mm, světlost potom rovných 300 mm.

Výroba UAZu 469 byla zahájena v roce 1972, automobil byl ale hotový už mnohem dříve. Výrobce však musel čekat na schválení vozidla armádou a přislíbené investice od státu do modernizace výroby. Československá armáda první vozy objednala v roce 1974, ve výzbroji té české zůstává několik uazů dodnes. Armáda ČR vůz používá k převozu osob a lehkého materiálu nebo k provádění radiačního a chemického průzkumu.

Vedle armádního modelu UAZ 469 vzniklo i civilní provedení UAZ 469 B bez redukcí u kol a světlou výškou sníženou na 220 mm. Ve výrobě byl i model pro policii nebo lékaře. V roce 1985 byl vůz modernizován, v rámci čehož se přejmenoval na UAZ 3151. Novinkou byl silnější motor nebo ještě bytelnější technika.

Podobně jako o něco známější Lada 4x4 se i UAZ 469 vyrábí s menšími změnami dodnes, avšak od roku 2003 pod označením Hunter. Vůz je dnes poháněn 2,6litrovým zážehovým motorem o výkonu 94 kW a točivým momentem 210 N.m.


VAZ 2121

Ruská automobilka VAZ zahájila svoji existenci na začátku sedmdesátých let jako výrobce licencovaného Fiatu 124. Krátce na to začaly práce na dalším autě, tentokrát vlastní konstrukce. Výsledkem byl VAZ 2121, známější jako Lada 4x4 nebo Lada Niva, který vstoupil do výroby 5. dubna 1977.

VAZ 2121 byl vyvíjen jako terénní automobil pro civilní obyvatelstvo, tvůrci jej údajně popisovali jako Renault 5 na podvozku Land Roveru. Zatímco motor byl převzat ze stávajících modelů, podvozek byl vlastní konstrukce.

Karoserie byla bezrámová, což v tehdejší době nebylo u vozů tohoto typu zvykem. Zavěšení bylo vpředu nezávislé, na příčných lichoběžníkových polonápravách, zadní náprava byla klasická tuhá. Pohon přední i zadní nápravy obstarávaly hnací hřídele, dále dva spojovací kloubové hřídele a dvě hypoidní rozvodovky. Mezinápravový diferenciál byl uzamykatelný. Pod kapotou v době premiéry pracovala zážehová šestnáctistovka o výkonu 56 kW a točivém momentu 122 N.m ze sedanu 2106, která spolupracovala se čtyřstupňovou převodovkou. K dispozici byla i dvoustupňová redukce.

Sovětský offroad byl v době premiéry třídveřovým autem, dlouhým 3.720 mm, širokým 1.680 mm a vysokým 1.640 mm. Světlá výška činila 220 mm.

Terénní nezmar se vyrábí dodnes, od výstavní premiéry v únoru 1976 se zas tolik nezměnil. Zájemců o jednoduchý levný offroad je totiž stále dostatek. Vedle třídveřového modelu se od roku 1995 vyrábí též pětidveřová Niva. Dceřiná společnost VIS produkuje pick-upy, v minulosti vznikla u Deutsche Lada i Niva kabrio. Automobil byla dokonce nasazována v Rallye Paříž-Dakar, mimo jiné slavným belgickým jezdcem Jacky Ickxem. Speciální Niva Marsh s portálovými nápravami pak dokonce navštívila severní pól. VAZ vyvíjel i obojživelný model (VAZ-2122 Reka), sovětská armáda jej ale nakonec kvůli nedostatku financí odmítla.