Martin Vaculík a ojetá Alfa Romeo 166: Uznání in memoriam
Poslední velkou limuzínu značky Alfa Romeo z let 1998 až 2007 dobové recenze příliš neopěvovaly. Viděly v ní sestru krásné 156, která však zdaleka nebyla tak štíhlá ani elegantní, aby měl člověk důvod odpouštět jí četné vrtochy.
Čistě pohledem na zcela nové a zatím ještě bezvadné vozy opravdu nebylo moc důvodů si 166 koupit. Nejde jen o design, kdy proti vulgárně líbivé přídi menší 156 stavěla distingované tvary se zvláštně malými světlomety. Ale třeba i o prostornost. Vzadu měla 166 sice krásná a bohatě konturovaná křesla, ale vpředu nebylo místo nad hlavou.
Zejména verze, kde prostor zespodu ukousne tlustší kožené čalounění a seshora střešní okno, nutí už řidiče vysokého 185 cm si za volant spíš lehnout – což samozřejmě není správné. No a kdo si všiml megapřešlapu prvních dvou ročníků, že víko zavazadelníku nemělo tlačítko na dálkovém ovládání, ale otevíralo se jen spínačem v přihrádce spolujezdce (kam řidič skoro nedosáhne), tomu už mohli prodejci vyprávět co chtěli.
Improvizace s číslem 156
Očím však tehdy zůstalo skryto, že oba modely mají zcela jinou kvalitu. Menší 156 vznikla tradiční italskou improvizací: vývoj nového modelu se nestíhal, a tak za základ posloužila ještě měkká a malá platforma modelu Tipo. Podařilo se do ní vmáčknout lichoběžníkovou přední nápravu, čímž se však konstruktéři vyčerpali a ta zadní je sice víceprvková, ale jako u Mitsubishi Colt z osmdesátých let – dvě příčná ramena, jedno podélné, tlumičová vzpěra. V kombinaci s těžkými motory, krátkým rozvorem, měkkou karoserií a kvůli ní i s měkkými tlumiči to znamenalo dost nebezpečné sklony k přetáčení zádě, které výrobce zažehnával doplněním stabilizace.
Tento článek je součástí balíčku AUTO+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
