McLaren F1: Připomeňte si příběh devadesátkového krále supersportů

Ve Velké Británii sídlící McLaren je dnes už zavedeným výrobcem supersportů, nebylo tomu ale tak vždy. Tato éra začala v roce 2011, kdy se začal vyrábět McLaren MP4-12C, do té doby značka pojmenovaná po novozélandském závodníkovi Bruci McLarenu byla primárně závodním týmem ve Formuli 1. Automobily ale přesto čas od času stavěla, ať už M6 GT, ještě z dob zakladatele stáje, nebo F1, který se stal legendou devadesátých let.

Jeho příběh se začíná psát už v druhé polovině osmdesátých let, v době, kdy McLaren dominoval Formuli 1. Pohár konstruktérů tým v tehdejší éře získal celkem šestkrát v letech 1984, 1985 a 1988–1991. Zároveň se v té době začalo spekulovat, že by McLaren rád nahlédnul i do světa silničních aut. Na veřejnost přitom prosakovaly informace, že se vůz má vymykat absolutně všem dosavadním konvencím.

Takový automobil nakonec skutečně přišel, debutoval v Monte Carlu v roce 1992, kde se prezentoval se neuvěřitelným výkonem, precizním zpracováním, vysokým luxusem, technologiemi z Formule 1 a štítkem se závratnou cenou 640.000 liber! Podle tehdejšího kurzu to odpovídalo bezmála 28 milionům korun.

Funkčnost a preciznost

Automobil navržený dodnes slavným konstruktérem Gordonem Murrayem, zkušeným ze světa Formule 1, se chlubil funkčními, ale zároveň dravými rysy, z nichž se zježí chloupky na zádech i dnes, 27 let od premiéry. S návrhem Murraymu pomáhal designér Peter Stevens.

Vůz má karoserii z uhlíkových vláken, kdy tento lehký, ale neuvěřitelně pevný materiál i po letech několikanásobně převyšoval přísné bezpečnostní předpisy. První monokok vznikal dlouhých 6.000 hodin, kdy procházel sérií testů a byl několikrát upravován v aerodynamickém tunelu.

Vše se zkoumalo do posledního detailu a zbavovalo se přebytečné hmotnosti, přesně tak, jak vedoucí konstruktér Gordon Murray preferoval. Ve výsledku tak auto vážilo jen 1.140 kilogramů. Na délku McLaren měřilo 4.288 mm, šířka činila 1.820 mm a auto bylo pouze 1.140 mm vysoké. Rozvor náprav činil 2.718 mm.

Hořčíková kola obouvaly pneumatiky o rozměrech 235/45 ZR 17 vpředu a 315/45 ZR 17 vzadu, což podle dnešních měřítek je možná málo, v devadesátých letech ale nešlo o nic neobvyklého. Podvozek tvořilo dvojité zavěšení s příčným trojúhelníkovým ramenem. Ventilované, příčně vrtané brzdy pocházely od firmy Brembo a měly rozměr 332 mm vpředu a 305 mm vzadu.

McLaren byl fenoménem své doby ve Formuli 1 také díky výtečným motorům od automobilky Honda. Pro silniční verzi byl původně plánován obrovský dvanáctiválcový blok s výkonem malé tepelné elektrárny, ale po probrání detailů o hmotnosti a výstupní síle se Honda z projektu stáhla kvůli vysokým vstupním nákladům a nejistým ziskům. Šéfkonstruktér totiž vyžadoval atmosférické plnění, kvůli nižší hmotnosti takového agregátu a přímějším reakcím na pokyn řidiče. McLaren tak musel hledat partnera jinde.

Do hry vstupuje BMW

Nejdříve se zdálo, že by jím mohlo být Isuzu, které testovalo 3,5litrový vidlicový dvanáctiválec pro zamýšlený vstup do F1, nakonec se jím ale stalo BMW, respektive jeho sportovní divize BMW M. Ta měla „na skladě“ úžasný nový motor 6.0 V12, kde řady válců svírají úhel 60 stupňů. Nechybělo proměnné časování ventilů, se čtyřmi na každý válec, kompresní poměr měl hodnotu 11,0:1.

Výsledkem takového ústrojí byl výkon 461 kW (627 k) při 7400 otáčkách, přičemž 5600 otáček nastupoval maximální kroutící moment 650 Nm, což na tehdejší dobu byly skutečně monstrózní parametry. Je proto jasné, že jim McLaren musel přizpůsobit  v podstatě vše.

Speciální šestistupňový manuál byl vyvinut na míru jen pro tento supersport a měl malou karbonovou spojku, která se do té doby používala pouze v monopostech Formule 1. Nevýhodou však byl bezesporu fakt, že sice jemná a přesná spojka neměla dlouhou trvanlivost. Při brutálnějším zacházení nebo při časté jízdě po okruhu se musí měnit cca každých pět tisíc kilometrů. Diferenciál s omezenou svorností přenášel výkon na zadní kola.

McLaren má nové servisní centrum. Podívejte se, jak se opravuje legendární F1

David Bureš

Novinky

Neskutečná rychlost

McLaren akceleroval z klidu na 100 km/h za pouhých 3,2 sekundy a hranici 100 mph (160 km/h) atakoval za 6,3 s. Sílu motoru nejlépe přiblíží citace z časopisu Autorating: „Když v Goodwoodu na cílové rovince zařadíte čtyřku, zdá se vám, jako když auto vystřelí kupředu s ještě větší vehemencí než dříve. Připadám si, jako bych měl v autě namontované tuningové nitro.“

Maximální rychlost vyzkoušel 31. května 1998 na testovacím okruhu Ehra Lessien nedaleko německého Wolfsburgu závodník Andy Wallace, který za volantem dosáhl rychlosti 386 km/h, McLaren F1 se tak stal na dlouhou dobu nejrychlejším sériovým autem na světě. Překonal ho až v roce 2005 Koenigsegg CCR s výsledkem 387,866 km/h.

Legendární tři sedačky

McLaren doslova šokoval nejen svým designem, výkonem a neskutečnou akcelerací, ale i zajímavým uspořádáním sedaček v interiéru, které bylo nepochybně součástí jeho legendy. Pilot sedí uprostřed vozu a jeho dva spolucestující po stranách.

Díky tomuto atypickému seřazení sedaček a nízkému profilu karoserie je problematické do vozu nastupovat. V manuálu dokonce najdete dvě samostatné kapitoly s nadpisy „Getting in“ a „Getting out“, tedy rady, jak nastupovat a vystupovat. Na základě zkušeností majitelů se doporučuje nastupovat z levé strany, protože vám nepřekáží řadící páka.

Dle zákazníkova přání

Speciální charakter si vyžadoval i speciální klientský servis. Každý kus byl vlastně originál, protože celkové smontování se provádělo ručně a trvalo neuvěřitelných 16.500 hodin. Později se tento čas o něco zkrátil a nejrychlejší McLaren byl sestaven za 13.140 hodin. Jen pro srovnání, běžná sériová linka zkompletuje auto i za méně než deset hodin. Díky osobnímu přístupu byl vždy majitel pozván do továrny a McLaren se snažil vždy maximálně vyhovět jeho požadavkům, co by mělo auto obsahovat.

Objevovaly se i objednávky, aby auto mělo čalounění v barvě oblíbených kalhot, které nosila majitelova manželka. Další vůz byl například vybaven speciální dětskou sedačkou, která po dokončení splňovala předepsané normy a měla design McLarenu F1. Ke standardní výbavě patřil stereo CD přehrávač od firmy Kenwood nebo klimatizace.

Na druhou stranu byl McLaren F1 tuhý supersportovní vůz, bez jakýchkoliv pomocných berliček a řidičovy schopnosti musely být vždy stoprocentní. Ne vždy se to povedlo, což dokazuje třeba i nehoda, kterou měl s F1 jeden z jeho nejslavnějších majitelů, Rowan Atkinson, alias Mr.Bean. Ve voze nenajdete posilovač řízení, posilovač brzd, ABS, ASR, ESP. To všechno chybí, tohle auto řídíte vy a ne elektronika.

Smysl pro detail můžete vidět v každém kousku McLarenu F1. Některé díly jsou například z 24karátového zlata. Když Gordon Murray zjistil, že zlato nejlépe odráží horko, nezaváhal a okamžitě jej použil v motorovém prostoru. V každém voze bylo použito asi 16 gramů tohoto materiálu.

Ostatně u každého materiálu se zkoumala praktičnost a již zmiňovaná hmotnost. Ve finále se pak nikdo nedivil, že základní model stál 640.000 liber a nejluxusnější verze skoro 800.000 liber.

Nakonec jich tolik nebylo

Předpokládaná série měla čítat 300 kusů, ale vrata továrny jich nakonec opustilo jen 64. McLaren přišel bohužel v období krize, v níž prodeje superaut výrazně klesly. Ostatně problémy s odbytem v té době měly i Lamborghini nebo Bugatti.

Celkový počet ale nakonec přesáhl stovku (celkem 106), protože bylo vyrobeno ještě několik závodních speciálů s označením GTR a později na počest vítězství v Le Mans v roce 1995 byla k dostání i „civilní“ verze s označením LM. U té byla snížena hmotnost o dalších 75 kg díky odstranění rádia a těsnících materiálů nebo použitím pevného křídla. Auto se lišilo také aerodynamickými prvky nebo motorem posíleným na 500 kW a 705 N.m. Celkem vzniklo pět exemplářů McLarenu F1 LM.

McLaren je přitom dodnes takovou legendou, že jej neustále připomíná i sám výrobce. Plug-in hybridní McLaren P1 na něj odkazoval svým jménem, McLaren Senna jízdními vlastnostmi a odlehčením, zatímco McLaren Speedtail svým třímístným uspořádáním a honbou za vysokou maximální rychlost.

A moderní reinkarnaci chystá pro rok 2020 i jeho konstruktér Gordon Murray. Pracuje na supersportu T.50, o němž prohlašuje, že je moderním ekvivalentem F1. Také bude třímístný a v útrobách bude pracovat atmosférický dvanáctiválec.