Zapomenuté supersporty: McLaren M6 GT (1969-1970) - První silniční McLaren!
Novozélanďan Bruce McLaren vždycky snil o tom, že postaví auto pro běžné silnice, tedy s registrační značkou. Ovšem nespokojil se s málem, rovnou to nejrychlejší na světě! Rovněž prahl po celkovém vítězství v Le Mans jako konstruktér, coby pilot triumfoval v ročníku 1966 s Ford GT40... Chtěl porazit Porsche, Ferrari i Alfu Romeo. Svou Bruce McLaren Motor Racing Ltd. založil už 2. září 1963. Na konci téže dekády měla za sebou úspěchy hlavně v zámořském šampionátu Can-Am a také ve formuli 1, i když ty největší teprve přišly. „Kiwi“, jak mu dle jeho původu říkali, byl pořád aktivním závodníkem.
M6 GT s uzavřeným kokpitem právě spolu s Gordonem Coppuckem původně vyvíjeli jako auto, které mělo vyhrát slavnou čtyřiadvacetihodinovku na okruhu La Sarthe, ale i další vytrvalostní klání té doby. Vycházeli z otevřených nekompromisních, ale už osvědčených M6B pro vzpomínanou kanadsko-americkou sérii, jen jeden exemplář přetvořili v kupé... Za pouhých 11 týdnů!
Komplikace s předpisy
McLaren chtěl M6 GT homologovat ve skupině 6, ta ovšem omezovala objem motoru počínaje sezónou 1968 na pouhé tři litry. Následně se tedy soustředil na grupu 4. Britský Trojan Petera Agga v Rye (Sussex), který pro něj zákaznická auta tehdy vyráběl, byl s to postavit 50 a od roku 1969 pak polovinu, tedy 25 kusů, které mezinárodní automobilová federace FIA vyžadovala, respektive přesněji je přestavět z M6B... Jenže nové regule umožnily start Porsche 917 a proti nim měly „supersporty z garáže“ jen malou naději na vítězství... První prototyp dokončil nejen za přispění Coppucka, ale hlavně Trojanu v lednu 1969, poté jej přivezl na autosalon do Londýna.
Spočíval na hliníkovém monokoku a laminátová karoserie jednoduchého, ale účinného tvaru vyrobená firmou Special Mouldings dostala vzhůru výklopné dveře. Společnost byla připravena na produkci dalších 49 v jedné dávce, skleněných vláken měla dostatek, ale nikdy k ní nedošlo...
Small-block za zády
Vidlicový osmiválec Chevrolet pocházel ze spiderů. Šlo o dvouventilovou litinovou klasiku LT1 s rozvodem OHV a devadesátistupňovým úhlem rozevření válců. Nacházela se podélně uprostřed, tedy před zadní nápravou. Z objemu 5735 cm3 (parametry 101,6 x 88,4 mm) dávala při kompresním poměru 276 kW (375 k)5800 min-1, i bez mechanického přeplňování.
O palivo se staraly čtyři dvoukomorové karburátory Weber. Zdvihový objem beztak skupině 4 nevyhovoval, protože ta byla limitována pěti litry, avšak small-blocky Chevrolet by se sníženým už nebyly konkurenceschopné... K tomu se přidal nízkooktanový evropský benzin. 502 N.m v maximálních 4000 otáčkách putovalo pouze dozadu díky pětistupňové manuální převodovce ZF 5DS-26.
Opravdu rychle
Vzdálenost mezi nápravami činila 2450 mm, obě byly zavěšeny na dvojitých lichoběžnících doplněných příčnými zkrutnými stabilizátory a používaly vinuté pružiny s teleskopickými tlumiči, o nějakém komfortu se samozřejmě mluvit nedalo... Vzadu se ještě navíc nacházela dvojitá vlečená ramena. Kola od sebe dělilo vždy 1350 mm. Kotoučové brzdy Girling byly vybaveny vnitřním chlazením, velmi přesné hřebenové řízení zajišťovalo špičkovou ovladatelnost. M6 GT měřil na délku 4114 mm, na šířku 1854 mm a byl pouze 1016 mm nízký. Z klidu na stovku zrychloval během 4,3 s a jel 290 km/h. Na přelomu 60. a 70. let jasný supersport, i když nepřekonal třístovku...
„Půjčil jsem si auto na jeden víkend jeden a vzal jsem ho s manželkou v neděli ráno do Bournemouthu. Jelo krásně a pekelně rychle, vždyť vážilo stejně jako Mini a přitom mělo desetkrát víc koní!“ vzpomínal později Gordon Coppuck. Ano, M6 GT měl všehovšudy pouhých 800 kg.
Tragická nehoda novozélandského pilota při testování prototypu M8D pro Can-Am celý projekt odložila. Bruce McLaren smrtelně havaroval 2. července 1970 v Goodwoodu, kam dorazil právě v M6 GT... O rok později byl vývoj gétéčka definitivně zastaven. Plány na 250 kusů ročně (!) zůstaly jen ve snech zahynuvšího pilota, který chtěl vozy prodávat i jako stavebnice bez motoru. Ideální pohonnou jednotkou pro něj nebyl „chevy“, nýbrž sedmilitrová V8 od Fordu...
Trojice originálů
M6 GT nakonec vzniklo pouhých osm. Tedy údajně, originály jsou však jen tři. První prototypový kus (šasi 50-17) McLaren v devětašedesátém prodal Davidu Prophetovi. Ten jej proháněl jej po evropských závodních tratích včetně Interserie. V roce 1971 putoval do Kanady, zde byl zkonvertován do silniční podoby a tehdejší majitel s ním vozil několik let své děti do školy! Skončil ve sbírce Gillese St. Pierra, který jej poslal dál v roce 2006. Dnes má zpět svou papájovou oranžovou, je z něj znovu závoďák a zúčastňuje se různých klání historiků v USA.
Dva vozy byly transformovány pro běžný provoz. Kokpity však zůstaly víceméně strohé a M6 GT rozhodně nebyl prakticky použitelným... Steve McQueen chtěl jeden exemplář pro svůj film Le Mans a počítal s tím, že jej přemaluje do legendárních barev Gulf stáje Johna Wyera. Nakonec se za moře stejně dostal v sezóně 1972. Americký časopis Road & Track měl tento originál půjčený na test, ovšem až v roce 1974. Skvěl se dokonce na titulní stránce prosincového čísla. I když už šlo o čtyřletý exemplář, Mike Knepper jej ve svém článku označil za „nejdivočejší silniční auto.“ Později byl poničen při havárii.
Poslední postavený vůz (šasi BMR6GT-1) s registrační značkou OB 500H, který používal sám zakladatel pro každodenní provoz a vlastní potřebu, koupil s pouhými třemi tisícovkami najetých kilometrů jeho přítel a týmový kolega Denny Hulme, mistr světa F1 1967 ještě na Brabhamu.
Dlouhé roky stroj odpočíval v Národním dopravním muzeu v novozélandském Aucklandu a v úvodu 90. let se přesunul do Spojených států, konkrétně do Mathews Collection nedaleko coloradského Denveru. Dnes, stále v původním a netknutém stavu odpočívá u jiného amerického sběratele. V roce 2015 si však udělal výlet do brtiského Goodwoodu. Nikdy nebyl a není překvapivě oranžový, nýbrž červený.
Repliky
Zbytek, tedy pět vozů připadá na repliky, ve kterých byly použity i původní díly, hlavně karoserie. Vznikly v 70. a na začátku 80. let a používaly jak techniku závodních M6B, tak i pozdějších M12. To je také případ vozu, který začali stavět Northdown Racing v roce 1980 pro německého sběratele a obchodníka. Coby podvozek posloužila právě M12 šasi 60-05, karoserie byla pořád k mání u Trojanu. Tato M6 byla zaregistrována v Británii po dokončení v roce 1984, tehdy dostala značku Q416 CPE. Dokonce i závodila, v roce 1998 ji koupil Hanns Arnold, který do ní nechal nainstalovat šestilitrový hliníkový motor. Oranžové auto s modrým pruhem prodali Coys na aukci Legende et Passion v roce 2010 za 159.734 eur.
Britský McLaren se nakonec skutečně sériového auta pro běžné silnice v podobě modelu Porsche 917 dočkal a závodní verze GTR pokořila i Le Mans, jen Bruce už u toho bohužel být nemohl... Ron Dennis, Gordon Murray a Peter Stevens mu však jeho sen posmrtně splnili... K typické oranžové se aktuálně stáj formule 1 vrací, i když v kombinaci s černou. Posledním vozem pro silniční provoz je v Ženevě představený člen Super Series druhé generace typového označení 720S.
