Mercedes-Benz 300 SLR (1955): Na kontě mistrovský titul a 83 mrtvých

Slavná éra předválečných „stříbrných šípů“ W 25, W 125, W 154 a W 165 pokračovala po skončení druhé světové války a letech obnovy německého průmyslu závodními vozy s továrním označením W 196 R a W 196 S, známými jako Mercedes-Benz 300 SLR. Původně se zkratka psala s pomlčkou (SL-R) a znamenala Sport Leicht-Rennen (česky sportovní lehký-závodní) a teprve později byla zkrácena na SLR.

Zdálo by se, že 300 SLR (W 196 S) vycházel podle svého názvu a podoby ze závodního vozu 300 SL W 194 z roku 1952 a z cestovního sportovního vozu 300 SL Gullwing. Ve skutečnosti byl technicky spřízněný se závodním vozem formule 1 Mercedes-Benz W 196 R, který získal mistrovský titul v letech 1954 a 1955 a poháněl jej řadový osmiválec s objemem 2,5 litru. Na vývoji všech uvedených automobilů se významnou měrou podílel šéf designu společnosti Daimler-Benz Rudolf Uhlenhaut (1906–1989).

Mercedes-Benz Rennwagen-Schnelltransporter (1954): Náklaďák, který jezdil 170 km/h!

Třílitrový řadový osmiválec

Podle předpisů pro vozy formule 1 byly pro sezonu 1954 a 1955 povoleny motory s objemem 2,5 litru bez kompresoru a 0,75 litru s kompresorem. Vývojáři Mercedesu vedení Rudolfem Uhlenhautem zvolili verzi bez kompresoru. Řadový osmiválec M 196 R určený pro závodní vůz formule 1 W 196 R měl objem 2.496 cm³ (vrtání x zdvih: 76 x 68,8 mm) a výkon 256 až 290 koní. Pro 300 SLR byl připraven motor M 196 S (foto), u kterého bylo zvětšeno vrtání i zdvih na 78 mm, takže objem narostl na 2.982 cm³. S přímým vstřikováním paliva měl jmenovitý výkon 276 koní (203 kW) při 7.000/min a hodinový výkon až 310 k (228 kW) při 7.400/min. Točivý moment měl vrchol 311 Nm při 5.950/min.

300 SLR poháněl řadový osmiválec M 196 S s objemem 3 litry, přímým vstřikováním paliva a výkonem až 310 koní.

Osmiválcový motor M 196 S měl desmodromický ventilový rozvod DOHC bez vratných pružin se dvěma ventily na válec. Motor uložený podélně za přední nápravou byl skloněný doprava na 53°, takže přední kapota mohla být nižší. Ke snížení nežádoucího kroucení klikového hřídele byl motor sestaven ze dvou čtyřválcových bloků a výstupní výkon se odebíral ze středu motoru.

Karoserie z elektronu  

Formulový závodní Mercedes W 196 R existoval ve dvou verzích karoserie. Jednosedadlový monopost měl odkrytá kola a vážil jen kolem 650 kg. Verze Monza s lepší aerodynamikou, Němci nazývaná Stromlinie, měla kola zakrytá blatníky, opět jedno sedadlo uprostřed a suchou hmotnost kolem 700 kg. Výfuky byly, stejně jako u monopostu, vyvedeny do pravého boku. Karoserie W 196 S (foto), vyrobená z lehké hořčíkové slitiny Elektron vycházela z aerodynamické Monzy a lišila se hlavně dvěma sedadly (sedadlo řidiče bylo na levé straně), světlomety schovanými pod průhlednými kryty a pro některé tratě zadním výklopným spoilerem, sloužícím ke zpomalení vozu. Zachovány zůstaly výstupky nad předními koly i „boule“ na pravé straně kapoty, nutná k vytvoření místa pro skloněný motor.

Karoserie W 196 S vycházela z aerodynamické Monzy a lišila se hlavně dvěma sedadly, světlomety schovanými pod průhlednými kryty a pro některé tratě zadním výklopným spoilerem.

Roadster Mercedes-Benz 300 SLR měl rozvor náprav 2.350 mm, byl dlouhý 4.160 mm, široký 1.625 mm (bez výfuků) a vysoký 1.040 mm. Údaje platí pro Monzu, ale 300 SLR měl určitě velmi podobné rozměry. Roadster vážil kolem 900 kg. Pro některé závody, například Targa Florio, bylo sedadlo pro spolujezdce zakryto, čímž se zlepšila aerodynamika.

Na křídlech racka aneb netradiční nástup do Mercedesů

Vzhůru do boje

Mercedes-Benz 300 SLR byl určen pro závody Mistrovství světa sportovních vozů, které se poprvé konalo v roce 1953. První dva ročníky vyhrálo Ferrari, ale v roce 1955 mu překazil plány Mercedes. Šampionát měl v roce 1955 na programu šest závodů. Prvních dvou závodů se Mercedes ještě nezúčastnil. 1 000 km v Buenos Aires vyhráli Argentinci na voze Ferrari 375 Plus a 12 hodin v Sebringu Jaguar D-Type. Prvního května 1955 se na start závodu Mille Miglia na trati Brescia-Řím-Brescia, dlouhého 1.000 mil (1.600 km), postavily dva vozy Mercedes-Benz 300 SLR a skončily na prvních dvou místech. Vyhrál vůz s číslem 722, který řídil zkušený jezdec formule 1 Stirling Moss a spolujezdce mu dělal britský motoristický žurnalista Denis Jenkinson (foto). Ten si předem připravil poznámky, kterými navigoval Mosse a byl předchůdcem dnešních navigátorů v závodech rallye. Vítězové dosáhli rekordní průměrnou rychlost přes 157 km/h a na druhém místě skončil Juan Manuel Fangio se stejným vozem a číslem 658.

Mille Miglia 1955 vyhrál vůz 300 SLR, který řídil Stirling Moss a spolujezdce mu dělal britský motoristický novinář Denis Jenkinson.

Mercedesy 300 SLR pak ještě vyhrály RAC Tourist Trophy v irském Dundrodu a Targa Florio na Sicílii a vyhrály tak Mistrovství světa sportovních vozů v roce 1955. Radost z vítězství jim ale zkalila nešťastná událost na 24hodinovém závodu v Le Mans, konaném 11. a 12. června 1955.

Le Mans – havárie století

Mercedes nasadil 11. června 1955 do 24hodinového závodu v Le Mans tři dvoučlenné posádky po dvou pilotech. Největší hvězdou německého týmu byl Argentinec Juan Manuel Fangio a jeho spolujezdcem ve voze s číslem 19 byl Stirling Moss. Druhý vůz pilotoval Francouz Pierre Levegh (tehdy mu bylo 49 let) a Američan John Fitch. Za volantem třetího vozu usedli Němec Karl Kling a Francouz André Simon. Dvě hodiny a 19 minut po startu se lídr závodu Mike Hawthorn na Jaguaru D-Type rozhodl na poslední chvíli zastavit u mechaniků. Prudké sešlápnutí pedálu výkonných kotoučových brzd znamenalo problém pro Lance Macklina, který jel za ním o kolo zpět ve voze Austin-Healey se slabšími brzdami. Nezbylo mu než se vyhnout prudce doleva, tam se ale řítil rychlostí kolem 250 km/h Pierre Levegh s Mercedesem 300 SLR. Jeho bubnové brzdy ani zpomalovací zadní spoiler nemohly zabránit najetí na záď vozu Austin-Healey a katapultování mezi diváky. Jeho elektronová karoserie s vysokým obsahem hořčíku začala hořet a chytlo i palivo. Levegh při nehodě zahynul a spolu s ním přes 80 diváků, včetně malých dětí. Tato událost se stala nejtragičtější nehodou v historii motoristického sportu. Závod kupodivu pokračoval, vyhrál Hawthorn a Mercedes oba svoje vozy stáhl ze závodu.

Tohle je moderní pocta Mercedesu 300 SL. Jak se vám líbí?

Uhlenhautovo kupé

Dva z devíti vyrobených vozů Mercedes-Benz 300 SLR byly upraveny na kupé (foto) schopné provozu na veřejných komunikacích. Rudolf Uhlenhaut, tvůrce závodních vozů 300 SLR, zvolil pro kupé základní tvary roadsteru, ale přidal pevnou střechu s panoramatickým předním a zadním oknem a nahoru vyklápěné dveře podobné jako u typu 300 SL Gullwing (W 194). Hmotnost kupé vzrostla na 1117 kg. Jedno ze dvou kupé (také nazývané SLR/SL hybrid) používal Uhlenhaut pro svoji osobní potřebu. Kupé bylo schopné dosáhnout rychlost 290 km/h a v roce 1955 to byl nejrychlejší cestovní vůz na světě. Kupé byla určena pro závod Carrera Panamericana, ale po nehodě v Le Mans byla účast zrušena.

Kupé 300 SLR bylo pojmenováno podle svého tvůrce Rudolfa Uhlenhauta

Povídalo se, že když Uhlenhaut spěchal v kupé 300 SLR po dálnici na poradu, překonal vzdálenost z Mnichova do Stuttgartu (220 km) za hodinu. Uhlenhautovo kupé zůstalo zachováno a je vystaveno v muzeu Mercedes-Benz v Bad Cannstattu. Jeho dvojče je uloženo v depozitáři automobilky Mercedes-Benz.