Mercedes-Benz A124: Éčko s plátěnou střechou debutovalo před 25 lety

Trojcípá hvězda spíše proslula luxusně-sportovními roadstery a supersporty než sériovými kabriolety, ale přesto jich v minulosti měla ve výrobním programu hodně. A nebyly to jen ty velké, které by svým zařazením odpovídaly dnešní třídě S. V úvodu 90. let minulého věku vznikly dva prototypy otevřeného „Baby-Benzu“ 190 (W201). Ty se sice do sériové výroby neprotlačily, ale připravily živnou půdu pro větší kabriolet na základě série W124 a během vývoje posloužily coby pojízdná testovací laboratoř.

Větší sourozenec debutoval překvapivě na podzim, v září, ale sezóna 1991 byla lichým rokem a tehdy se koná IAA ve Frankfurtu nad Mohanem. Doplnil sedany, kombi s tradičním písmenkem S, kupé C a dlouhé limuzíny, které mají před továrním kódem místo dvojitého W jednoduché. Eleganci mu mohou dnešní produkty automobilky z Untertürkheimu jen závidět. Měl ještě klasickou plátěnou střechu a nikoli pevnou, móda kupé-kabrioletů měla teprve přijít... Do nabídky německého výrobce se čtyřmístný otevřený model vrátil po dvacetileté přestávce, produkce luxusnějších W111 skončila v roce 1971.

Odvozen z kupé

Otevřený, 4,67 m dlouhý, 1,74 m široký a 1,39 m vysoký A124 vycházel logicky z kupé včetně podvozku se zkráceným rozvorem 2715 mm. Nestačilo ovšem pouze uříznout pevnou střechu, karoserie musela být dodatečně vyztužena, aby se kroutila co možná nejméně. Uplatnila se ve velké míře ocel včetně té vysokopevnostní a ač to na první pohled nevypadalo, konstruktéři změnili více než tisícovku komponentů. Použili i tlumiče potlačující nežádoucí vibrace (v předním zavěšení, střešním rámu a víku zavazadelníku) a diagonální vzpěry z „žehličky“ SL R129. Bezpečnost byla prvořadá, a to nejen ta při čelních, bočních i zadních nárazech, ale i při případném převrácení. Kabriolet tak dostal zesílené A-sloupky s přivařenou robustní jednotkou. Střední a zadní samozřejmě postrádal.

Vystřelovací ochranný oblouk, jaký měl roadster, u kabrioletu chyběl, jeho funkci suplovaly dva tuhé segmenty, které zároveň sloužily jako opěrky hlavy pro zadní cestující. Pokud elektronika vyhodnotila, že dojde k převržení vozu, tyto „opěrky“ se aktivovaly automaticky během pouhých 0,3 s. Případně je mohl řidič sám uvést v činnost tlačítkem.

Vývojáři absencí střechy uspořili 28 kilogramů hmotnosti, ta zatahovací sama o sobě vážila 43 kg. Dodatečné zpevnění si však vyžádalo celkový nárůst váhy vozů o 130 kg. Konstrukce se skládala ze 27 dílů a 34 spojovacích kloubů, ovšem ve složeném stavu zabírala pouhých 80 litrů zavazadlového prostoru. Zadní okno, samozřejmě menší než u kupé, bylo vyrobeno z bezpečnostního skla a nepostrádalo vyhřívání. Střechu musel majitel natahovat ručně, pokud si nepřiplatil za elektrohydraulické ovládání.

S uvedením na trh čekal Daimler-Benz logicky až na jaro 1992, konkrétně do března. V portfoliu bychom našli zpočátku pouze jediný model 300 CE-24 se zážehovým třílitrovým šestiválcem, číslo udávalo celkový počet ventilů. Ten poskytoval výkon 162 kW (220 k) při 6400 otáčkách.

Třída E

V červnu 1993 prošla kompletní řada „čtyřky“, jak se sérii 124 u nás díky koncovému číslu továrního kódu přezdívá, druhým faceliftem, v záři reflektorů debutovala na IAA. Nezůstalo jen u změněných světel, které daly sbohem oranžovým směrovkám. V rámci změn byl mercedes vyšší střední třídy přejmenován na třídu E. Zajímavé je, že toto písmeno původně značilo vstřikování paliva (Einspritzung).

Elektrohydraulické ovládání střechy se stalo součástí standardní výbavy, o posílení její tepelné a zvukové izolace nemluvě. Rozrostla se také škála nabízených modelů. Základem byl čtyřválcový E 200 (100 kW), který se zpočátku pouze vyvážel, ten doplnil výkonnější E 220 se 110 kW. Šestiválce zastupovala verze E 320, která dávala 162 kW, ale to nebylo vše. Vlajkovou lodí a pomyslnou třešničkou na dortu se stal E 36 s legendárními písmenky AMG a 200 kW. Číselná označení tehdy ještě odpovídala skutečným zaokrouhleným objemům motorů...

Jen 34 tisíc

Produkce kabrioletů A124 skončila v Sindelfingenu u Stuttgartu až v červenci 1997, takřka dva roky po základních sedanech, s konečným účtem 33.952. kusů. 18.572 aut bylo poháněno šestiválcovými motory, 6.343 z nich připadalo na původní 300 CE-24. Zbylých 15.380 zákazníků pak zvolilo čtyřválce. Mnoho se jich vyvezlo, klientela mimo Německo si obzvláště oblíbila verzi E 320, na kterou připadaly plné tři čtvrtiny exportu. „Poslední opravdový mercedes“ se pomalu, ale jistě stává youngtimerem a otevřené modely jsou opravdu extrémně vzácné...