Nissan MID4 (1985-1987): Kladivo na Porsche a Ferrari bylo příliš drahé

Na jaře 1984 odstartoval Nissan vývoj sporťáku MID4. Tým inženýrů vedl Shinichiro Sakurai, který pracoval ještě u Prince Motor Company, po její akvizici konkurenční automobilkou s vycházejícím sluncem ve znaku přešel pod její křídla a později vedl divizi Autech. MID4 měl být japonským soupeřem pro Porsche a Ferrari, tedy supersporty evropských značek. Ukázal světu, čeho všeho byl Nissan schopen. A veřejnost ohromil.

Frankfurt a Tokio

Šlo sice o stylistické cvičení a zároveň o testovací laboratoř a moderní technickou platformu pro vývoj v oblasti sportovních vozů, ale rozhodně nikoliv o jednorázový koncept. První čtyři prototypy byly postaveny do března 1985. Jistě, už od počátku se zvažovala malosériová výroba.

Oficiální premiéra se odehrála na podzimním mezinárodním autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem v září. Showcar v barvě slonové kosti měl dokonce (a logicky) levostranné řízení, známý je i červený s volantem vpravo, který se představil na domácí půdě o měsíc později, v říjnovém Tokiu.

Pohon i řízení všech kol

Rozluštit označení MID4 není složité. Motor byl uložen uprostřed a poháněna i řízena všechna čtyři kola, nebyla to tedy zkratka v pravém slova smyslu, značila „mid engine, four wheel drive“. Mechanický systém ATTESA (Advanced Total Traction Engineering System for All-Terrain) se středovým viskózním samosvorným diferenciálem rozděloval točivý moment pevně pro vyvážený výkon, 33 % putovalo dopředu, 67 % dozadu. Na jeho vývoji spolupracoval rakouský specialista Steyr-Daimler-Puch.

Vůbec poprvé uplatněný hydraulický HICAS (High Capacity Actively Controlled Steering) pomáhal při parkování, přejíždění překážek, ale zlepšoval i ovladatelnost. Pohánělo jej čerpadlo posilovače řízení a používal snímače rychlosti, aby mohl určit směr a úhel natočení zadních kol. Nebyl závislý pouze na poloměru při vyšších rychlostech. Dal se i vypnout, pak se ovšem reakce vozu na otočení volantem razantně zpomalily.

Třílitr V6

Auta poháněl vidlicový šestiválec VG30DE objemu 2960 cm³ (parametry 87 x 83 mm) umístěný napříč, jednalo se o revidovaný motor z 300 ZX tehdejší generace Z31. Na rozdíl od něj měl však čtveřici vačkových hřídelů, po dvojici v každé hlavě, tedy rozvod DOHC, navíc pak čtyřventilovou techniku. Nechybělo mu elektronické vstřikování paliva. Při kompresním poměru 10,0:1 dával 169 kW (230 k) v 6000 otáčkách, nejoptimističtější údaje hovoří o 245 koních (180 kW.

Byl spřažen s pětistupňovou manuální převodovkou, která se starala o maximálně 285 N.m/4000 min^-1. Plně nastavitelný podvozek s nezávislými závěsy měl rozvor 2435 mm. 4,15 m dlouhá, 1,77 m široká, 1,2 m nízká a 1230 kg těžká kupátka s laminátovými karoseriemi byla schopna dosáhnout rychlosti 249 km/h. Čtveřici kotoučových brzd už podporovalo ABS, kola od sebe dělilo 1470, respektive 1450 mm.

Type II se dvěma turby

Nissan původně plánoval uvedení nového modelu na trh v období let 1987 a 1988, nakonec ale práce nabraly zpoždění. V říjnu 1987 se v Tokiu objevila nová verze „auta snů“ Type II, výsledek dalšího vývoje a přímé pokračování. Na předchozí návrh navazovala, ten však prošel mohutnou revizí, což bylo vidět na zaoblených uhlazených tvarech a

celkově „rafinovanějším“ designu. Měkké a vyvážené linie zaujaly, možná se trochu podobaly Hondě NSX, Jenže ta byla ještě ve vývoji, představila se až v Chicagu 1989. Tento projekt Nissanu už vedl Takoya Noguchi.

Šestiválec 2,96 l nesl stejné označení, ale doplněné o dvě T. Ta značila použití turbodmychadel a mezichladiče stlačeného vzduchu, výsledkem bylo hezkých 243 kW (330 k)/6800 min^-1. Točivý moment vrcholil 383 N.m v 3200 otáčkách. Změnilo se radikálně umístění pohonné jednotky, zůstala sice před zadní nápravou, ale už tradičně podélně.

Testy za mořem

Opět existovalo více vozů, které vážily už 1,4 tuny. Firemní fotografie zachycují dva: bílý (ve slonové kosti) z Tokia a titanově šedostříbrný, byl postaven ještě kovově červený. První dva se testovaly, dokonce za Velkou louží v USA. Technika jinak zůstala totožná, vzdálenost mezi nápravami se prodloužila na 2,54 m, vzrostla i celková délka (4,3 m) a šířka (1,86 m). Palivová nádrž měla objem 65 l. Na pneumatikách 225/50 VR15 auta upalovala až 295 km/h a z klidu na stovku zrychlovala za 4,9 s. Působivé na druhou polovinu 80. let...

Zákazníci se MID4 nikdy nedočkali. Proč? Výrobní náklady byly příliš vysoké, i když by byla auta určitě levnější než zmíněná italská a německá konkurence, Nissan nakonec projekt zarazil.

Technika se uplatnila

Široká škála odzkoušených technických prvků a funkcí si nakonec cestu do produkce našla, například mechanický pohon obou náprav. HICAS byl nahrazen elektronickým Super HICAS. Z vývoje se těšily modely 300 ZX Z31, hlavně jeho aerodynamicky optimalizovaná karoserie po faceliftu a japonská verze ZR dostala motor VG30DE, dále pak nástupce 300 ZX série Z32 (aktivní řízení zadních kol, šestiválec se dvěma turby a nižším výkonem) a Skyline R32. Této legendě dali redaktoři australského magazínu Wheels „Godzilla“.

Čtyřkolka se uplatnila v mnoha dalších modelech včetně luxusní odnože Infiniti. Její supersport se čtyřapůllitrovým vidlicovým osmiválcem, jehož testovací muly skutečně jezdily, ovšem také zůstal jen ve fázi prototypů. Obrovská škoda.