Nissan Prairie M10: Japonské krabici patří primát nejstaršího MPV světa

Kategorie MPV v Evropě velmi rychle vymírá. Drží se jen osobní a luxusnější verze dodávek. Méně praktická SUV různých velikostí mají přednost a lidé je chtějí. Co na tom, že mnohdy nemají ani pohon všech kol a do terénu se nehodí. Za první velkoprostorové vozy světa bývají považovány minivany koncernu Chrysler, které debutovaly na podzim 1983. Jenže má to jeden háček. Japonci byli rychlejší, i když v poněkud menším balení.

Není snadné hledat úplného prapředka MPV, ale v moderní éře už ano. Nápad zkonstruovat praktické auto s velkými okny, vyšší střechou a posuvnými zadními dveřmi dostal japonský Nissan už ve druhé polovině 70. let minulého věku. Stvořil stvořil hranatou krabici na kolečkách. Inspirace konceptem Lancia Megagamma Giugiarova Italdesignu z turínského autosalonu 1978 se nedala zapřít. Šéfinženýrem projektu byl Naganori Ito.

Kouzla se sedačkami

Výsledek jménem Prairie možná nebyl hezký, ale veskrze praktický, flexibilní a hlavně hodně inovativní. Instalace páru „šoupaček“ umožňovala skvělý přístup do interiéru, posádce byl k dispozici 160 cm široký a 120 cm vysoký prostor. Přední pár dveří se otevíral klasickým způsobem. Jenže chyběl tradiční B-sloupek, ten se vlastně nacházel až v úrovni zadních sedadel. Vysoký „kombík“ neměl ještě jednoprostorovou koncepci jako kupříkladu později Renault Espace, kapota byla klasická.

Zavazadelník o základním objemu 436 l byl přístupný po otevření víka pátých dveří směrem vzhůru, u prvních modelů se vyklápěly i se středovou částí nárazníku. zadní sedadla se dala sklopit dopředu, a to opěradla i sedáky, tím vznikla prostorná dodávka s 1850 l pro všemožnou bagáž. Do plochého kufru se případně vešla ještě jedna lavice, takže na některých trzích se prodávaly dokonce sedmi- a osmimístné verze, základ pojal pětici pasažérů. A když uvnitř cestoval pouze pár, mohl se i vyspat, všechny sedačky se daly naopak sklonit směrem vzad. Pod zadní sedadlo se vešly dlouhé předměty, například lyže.

Vysoké kombi

Přední bezpečnostní pásy byly uchyceny ve střeše. Geniální uspořádání interiéru pro cestující i náklad na relativně malém půdorysu respektovalo japonské zákony, u Nissanu prostě vyhnali „kombík“ směrem vzhůru, ale zachovali skromnější rozměry, hlavně délku 4,09 m. s 1,66 m bylo auto i relativně úzké, výška činila 1,6 m.

Velká okna v posuvných dveřích ale představovala nevýhodu při stahování, protože šla dolů jen asi do třetiny. Dále se nevešla, překážely zadní blatníky. Vnitřní okenní kličky při otevření „šoupaček“ zvenčí sklopily pružinky, aby nestály v cestě a nezadrhly se. Parkovací brzda se nenacházela v podlaze, ta byla zcela volná, nýbrž v palubní desce nad nízko posazeným autorádiem. Musela se nejdříve vodorovně vytáhnout a poté rotačním pohybem uvolnit. Řadicí páka na sloupku řízení vypadala poněkud „trabantoidně“.

Menší motory

Prairie s kódem M10 byl představen v Japonsku už na podzim 1981. Prodával se ovšem až od srpna 1982 v obchodní síti Nissan Bluebird Store. Na domácím trhu si mohl zájemce koupit spoustu příslušenství včetně sady pro kempování. Takový speciál ale uměl třeba i německý výrobce karavanů Weinsberg s příznačným názvem Holiday (prázdniny), Nissan jej nabízel ve své vlastní obchodní síti. Nejšpičkovější výbavy mohly mít třeba elektrická přední okna, posilovač řízení a posuvnou střechu, jistěže opět nikoli manuálně. V USA se kompaktní MPV od Nissanu jmenovalo Stanza Wagon, v Kanadě zase prostě a jednoduše Multi.

Malé motory také braly ohled na japonskou silniční daň. Napříč umístěné čtyřválce (pohonné jednotky pocházely právě z řady Stanza) 1,5 a 1,8 liru doplňovaly zpočátku výhradně pětistupňové manuální převodovky. Točivý moment se přenášel nejdříve jen dopředu. Později představené samočinné skříně disponovaly buď jen třemi, nebo maximálně čtyřmi stupni. Japonská patnáctistovka (přesně měla 1488 cm³) poskytovala 51 kW (70 k), evropská pak 55 kW (75 k). Osmnáctistovka (1794 cm³) dávala 65 kW (88 k), respektive 66 kW (90 k).

Konec Datsunu

Podvozek s rozvorem 2,51 m pocházel z Nissanu Sunny, vpředu bychom našli vzpěry McPherson, zadní zavěšení s vlečenými rameny a torzní příčkou si vypůjčil od Pulsaru Van (VN10) alias Cherry Wagon. Brzdová soustava sestávala z kotoučů a bubnů, kola byla jen třináctipalcová. Prairie vážil kolem tuny a palivová nádrž pojala dostatečných 50 l benzinu. Naftové motory se tu nekonaly.

Nissan doplnil nabídku o zajímavý vůz, alternativu ke klasickým větším dodávkám a minibusům Vanette. Prairie záhy přibyla konkurence v podobě Mitsubishi Space Wagon/Chariot (1983) a Hondy Civic Shuttle na základě třetí generace této řady. Na starém kontinentu se ještě používala značka Datsun. V roce 1984 se objevily nápisy „Datsun by Nissan“.

Facelift

Čtyřválec většího objemu 1809 cm³ se představil už v roce 1984, s karburátorem dával 66 kW, tedy 90 k, se vstřikováním pak 67 kW/91 k. V lednu 1985 Prairie prošel decentní modernizací. Ta spočívala v dále modifikovaných motorech a nové mřížce chladiče, ale hlavně v upravené zádi. Nárazník byl nyní klasicky samostatný, předchozí výklopnou část zákazníci překvapivě moc neocenili.

Byly také upraveny hlavní reflektory včetně směrovek (ztratily oranžové kryty) i koncové, ty rozděleny do menších čtverců. Okno v pátých dveřích se zvětšilo a konstruktéři jej zapustili, byl pod ním umístěn černý pás s označením modelu. Značka Datsun byla v Evropě zrušena, nápisy ale v interiéru zůstaly, například ve středu rychloměru. Automobilka je překrývala šedými nálepkami. Coby typové označení terénních pick-upů sérií D21 a D22 mimochodem Datsun vydržel až do srpna 2002.

Čtyřkolka

V září 1985 se konečně představila i verze Prairie s pohonem všech kol, kterou Nissan plánoval už od začátku. Až dosud vozy trpěly nedostatečnou tuhostí karoserie kvůli zmíněné absenci tradičního B-sloupku i zadnímu zavěšení. Novináři i klientela si na to stěžovali a právě tady hledejme příčinu obchodního neúspěchu, auta byla také silně nedotáčivá.

Čtyřkolka měla dvoulitrový (1960 cm³) čtyřválec a zadní nápravu s rameny ve tvaru písmene A ze Sunny řady B12, také 4WD. Ta natáhla rozvor o centimetr a půl na 2525 mm, auta byla také se 4,23 m mnohem delší, decentně širší (1,67 m) a 1,68 m vysoká. Zadní pohon se připojoval elektricky. Existovaly různé verze: evropská katalyzátorová se 68 kW/92 k i pro čtyřkolky, dále 71 kW/97 k, 75 kW/102 k, v Německu se pak prodával Prairie také s výkonem 77 kW (105 k), i 4x4.

Limitky

V roce 1986 opustila některé trhy starého kontinentu (například britský) nejslabší patnáctistovka. Prairie se ale vyráběl i s motorem 1,6 l. Příliš však neuspěl, průkopníci to mají prostě těžké. Odbyt nepodpořily příliš ani limitované edice, v Japonsku se prodávaly třeba 50 Special a Extra (březen a červen 1983), 4WD Winter Space Wagon (září 1985), 4WD Nordica (září 1987) a Cycle Sports Version (květen 1988) s nosičem jízdních kol. V Nizozemsku byl k mání akční Jubilee (1984). Nezřídka se používaly dvoubarevné laky. Německý Nissan zase nabízel spoustu příslušenství: rádia s kazetovým přehrávačem i bez něj, ozdobné kryty kol, tažné zařízení, koberečky, střešní nosič či chromovanou koncovku výfuku.

Koncept 4WD Winter Space Wagon (Tokio 1985) měl posuvné dveře pouze vlevo, na střeše držák na lyže a za sebou táhl malý nákladní přívěs. Užitkové možnosti Prairie pak naznačovala bílá dodávka Estate High Roof 18A (Tokio 1987) s jediným místem pro řidiče na otočné sedačce vpravo a vysokou střechou. V Japonsku se přece jezdí vlevo.

Následníci

Výroba u Nissan Shatai Ltd. v Hiracuce (prefektura Kanagawa) byla ukončena v září 1988, kdy přišla druhá generace M11, už s jednoprostorovou koncepcí, oblejší a hezčí. Ale také mnohem větší, na délku už měřila 4,36 m. Pravda, zámořské verze M10 s obřími „pětimílovými“ nárazníky, které musely bez poškození přestát náraz do pevné překážky v rychlosti 8 km/h, se jí svými 4,33 m takřka vyrovnaly. Podobné měl i německý Prairie K se zvýšeným podvozkem, ale bez čtyřkolky.

M11 vydržela na trhu deset let. Prairie se dočkal ještě další řady, ta se ale v Evropě už nenabízela, M11 byla stažena kvůli nízké poptávce v létě 1994. Není bez zajímavosti, že Prairie Pro, jak byla pro starý kontinent nazvána, se vyráběla ve španělské továrně Nissan Motor Ibérica v Barceloně vedle dalšího minivanu Serena (řady C23 od roku 1991). Ideovým nástupcem Prairie M10 a vlastně i M11 se tak v Evropě stala až Almera Tino v létě 2000. Naposledy mu byla rozměrově i výkonově nejblíže druhá generace Note.

Kompaktní MPV Prairie M10 tedy třeba francouzský Renault Mégane Scénic předběhlo o patnáct let. Další evropští výrobci se přidali teprve na přelomu 20. a 21. století: Citroën s Xsarou Picasso, Opel se Zafirou, Volkswagen uvedl svůj Touran dokonce až v roce 2003.

Zdroje: Wikipedia, Nissan, Svět motorů, AWP, Nissan Club CZ

Foto: Nissan