Hrany vs. obliny: Po stopách hranatého a oblého designu

Design je neobyčejně pestrá, vitální a neustále se proměňující záležitost, jejíž jednotlivé kategorie se vzájemně doplňují. Jeho estetickou stránku ovlivňuje také to, je-li založen na hranatých či spíše zaoblených rysech – převaha jednoho či druhého rozhoduje, jak jej budeme výsledně vnímat.

I přes to, že hrany a obliny představují dva zcela specifické a jedinečné světy, mnohdy dochází k propojení vizuální ostrosti s měkkými a spíše líbivými tvary. Můžeme se také setkat s příznivci té či oné kategorie, kteří mají problém strávit rozličné kreace, navržené dle principů opačného estetického tábora – skutečnost, že hrany a obliny vyznávají zcela odlišné tvarové hodnoty, je zřetelná například v diametrálních rozdílech mezi tvorbou Luigiho Colaniho a Marcella Gandiniho. Zatímco první tvůrce odmítá pracovat s hranami jakožto nepřirozeným elementem, tvorba druhého designéra zahrnuje velké množství ostrých linek a prolisů.

Optická ostrost a měkkost je všude okolo nás – pokrývá vše, od drobného produktového designu (zmiňme například osobitý nůž na dopisy Ameland, který zde reprezentuje ostrost) přes automobilový design až po architekturu, v níž jsou rozdíly mezi oblými (často organickými) tvary a ostrými celky velmi výrazné.

Oblé tvary – Smyslnost především

Zakulacené formy bývají důsledkem snahy o kvalitní aerodynamické vlastnosti automobilu. V takových případech dochází ke splynutí provozních vlastností vozu a jeho estetiky, přičemž jedním z typických aut tohoto založení jsou pokrokové Tatry, zejména model 77 z roku 1934. Jedná se o první sériově vyráběný vůz s aerodynamickou karoserií, jejíž estetická pokrokovost znamenala radikální skok vpřed – Tatra 77 patří mezi nejčastěji citované modely, je-li řeč o zakulacených tvarech a plynulých liniích, pramenících na zakulacené přídi se třemi reflektory a ústících do minimalistické zádě s ploutví.

S obdobným zaměřením na aerodynamické vlastnosti, avšak s mnohem klasičtěji pojatou karoserií, byl v roce 1939 navržen Aston Martin Atom, jehož autorem je Claude Hill. Vozidlo experimentuje s formou masky, jíž tvoří 24 vertikálních otvorů, na jejichž hrubý obrys reaguje šípovitý tvar kapoty. Avšak navzdory modernistickému stylu je tvarový základ hliníkové karoserie vize Atom spíše tradiční. Za zmínku stojí také propracovanost jednotlivých dílů, například loga na kapotě.

Mezi aerodynamickými koncepty nesmí chybět Ursaab, též známý pod označeními 92001 a X9248. Na dynamickém vzhledu exteriéru má lví podíl splývavá záď oblých tvarů se zřetelnou hranicí mezi zadní částí pontonu (který je, viděno dnešní optikou, velmi nízký) a horní polovinou karoserie se dvěma malými okny. Dojem nesmírné jednoduchosti, typický pro zmíněnou Tatru 77, dotváří svítilna, představující designový solitér na minimálně členité zadní části.

Oblost byla jedním z hlavních atributů módy padesátých a šedesátých let minulého století. Vznikaly zakulacené produkty, které postupem času nabyly na ikoničnosti – kupříkladu kulatá laminátová židle Ball (Eero Aarnio, 1963) nebo křeslo Orange Slice (1960) od Pierra Paulina. Nepřekvapí, že obliba kulatých forem zasáhla také automobilový design. Pomineme-li organické návrhy (kde mezi význačné autory patří Luigi Colani), zmiňme futuristické experimenty doby, například Citroën C 10 Coccinelle z roku 1956, jehož vývoj řídil André Lefèbvre. Vůz s kapkovitým designem spadá do série prototypů, hledajících ideální podobu a konstrukci moderního nástupce Citroënu 2 CV.

Osmdesátá léta zaznamenala kulacení hran a pokusy o modernější pojetí. Dělo se tak v reakci na nové materiály a designové postupy, které umožnily odvážněji a v mnohem širší míře pracovat i s čistě funkčními a praktickými díly, jako jsou například nárazníky či vnější zpětná zrcátka. Jednou ze studií této doby je Lancia Orca (1982) s karoserií od studia ItalDesign. Černé sloupky opticky zvětšovaly prosklenou plochu vozu a ladily s plastovým obložením bočních karosářských panelů. I přes zmíněné kulacení však šlo stále o spíše hranatý vůz, jehož nosné linky představovaly předěl mezi jednotlivými plochami. Odklon od ostrých linek však signalizovaly studie druhé poloviny 80. let, přičemž mezi ty nejvýznamnější patří Citroën Activa, experimentální vize vystavená v roce 1988 v Paříži.

Výše uvedené kulacení vyvrcholilo v devadesátých letech, zejména prostřednictvím řady originálních studií, jež v nejednom případě předznamenaly příchod průlomových karoserií či modifikací jejich dosavadních podob. Jedním z konceptů, který prolomil ledy pro příchod kompaktního MPV, je Renault Scénic (1991), frankfurtský model s jednoprostorovou karoserií a prostornou kabinou, přístupnou skrze boční posuvné dveře (s absencí B-sloupku). O design karoserie s horizontálními předními světlomety a nebývale progresivním prostorovým řešením se postaral Sergio Coggiola.

Scénic byl o rok později následován třemi pozoruhodnými koncepty, pokrývajícími tři vzájemně odlišné třídy – hatchback segmentu A, sedan a jednoprostorovou kreaci s pozicí řidiče uprostřed. První z nich zde zastupuje Volkswagen Chico, frankfurtský model, který navrhl Stefan Seiffert. Zakulaceným proporcím dominuje nízká příď a s ní kontrastující strmá a poměrně vysoká záď s do boku vybíhajícími lampami. Zmíněným sedanem je myšleno Volvo ECC s karoserií, jejíž osobitá stavba připravila společnost na příchod originálně tvarované limuzíny S80 (1998).

Opelem Twin, třetím z výše uvedených konceptů, se částečně vracíme k pokusům o transformaci vozu, který by měl být praktičtější, uživatelsky komfortnější a také obratnější ve městě. Studie, představená na autosalonu v Ženevě, upoutala pozornost plynulým a dotaženým exteriérem, jenž má blízko vejcovitému tvaru. Zaoblenost se promítá také dovnitř, kde kromě otočného sedadla řidiče najdeme další dobový aspekt módy – pestrobarevné čalounění, pokrývající sedadla, výplně dveří a přístrojovou desku.

Na témže místě byl v roce 1993 uveden Aston Martin Lagonda Vignale, limuzína s retro nádechem od Morraye Calluma. Dlouhá záď s malým oknem a precizně provedené kontury v boční části představují nostalgické odkazy na historické limuzíny, což se odráží také do kabiny s tradičními materiály, které vyvažují moderní detaily a kreativně řešená sedadla s originálně tvarovanou boční oporou.

Nahrazení hran křivkami je nejnázorněji vidět v rámci mezigeneračního srovnání, případně porovnání dvou po sobě jdoucích modelů. Nástupcem Ferrari F40, o kterém bude řeč později, se stal model F50 – stroj s designem od Pininfariny, který skloubil ryze účelné tvary F40 s prvky závodních vozidel skupiny C. Také zde vidíme pevný zadní spoiler, v porovnání s F40 jde však o dílo, jež zakulatilo dříve hranaté díly – přesně v duchu doby, z jejíž pravidel vzešel další sportovní vůz, tentokrát studie Nuvola (1996), navržena firmou I.DE.A pro Alfu Romeo.

Dříve, než opustíme dvacáté století, připomeňme dva významné proudy v oblasti automobilového designu – New Edge (se zásadním modelem v podobě Fordu Ka z roku 1997) a radikální změnu diskurzu, provedenou designérem Brunem Saccem u automobilky Mercedes-Benz. Zatímco Ford se rozhodl výrazně přepracovat své dosavadní karoserie a ozvláštnit je směsicí křivek a kreativně ztvárněných dílů (což je typické pro hatchback Ka, jeden z milníků v oblasti segmentu A), Mercedes-Benz zkombinoval zcela nové tvary (kupříkladu oblé přední světlomety) a omlazené tradiční znaky designu, zvláště masku chladiče, která byla zmenšena. Ukázkovým příkladem takových postupů je limuzína W210 z roku 1995, v rozsáhlejším měřítku pak Bentley Continental GT (2002) od Dirka van Braeckela.

Hovoříme-li o oblinách, nutno připomenout pozapomenuté retro modely, navržené na motivy legendárních amerických vozidel. Jedním z nich je Chevrolet SSR (Super Sport Roadster, 2000), odkazující na klasické pick-upy. Karoserii, jíž výrazně zmohutňují velké blatníky, doplňují kulaté díly – zejména v podobě klik dveří, světlometů a linií střechy.

I přes to, že se v současnosti setkáváme s mnoha designovými směry, jejímiž stěžejními rysy jsou ostré hrany, obliny jsou stále aktuální a mnoha lidmi preferované. Mezi výrobce, který z nich vytvořil osobitý designový jazyk, patří Renault a jeho nejnovější koncepty DeZir (2010), Captur, Frendzy, R-Space (všechny tři z roku 2011) a Alpine A110-50 (2012). V sériové výrobě jde převážně o subkompakt Clio, představený loni v Paříži.

Hranaté tvary – Ekonomicky výhodný modernismus

Důležitým reprezentantem skupiny hranatých aut je NSU Ro 80 vyráběný v letech 1967 až 1977. Autorem jeho designu je Claus Luthe, významný designér s nemalými zkušenostmi v oblasti hranatých tvarů a proporcí – kromě Ro 80 navrhl také Volkswageny K 70 a Polo první generace, Audi 50 či BMW řady 7 (E32). V případě NSU zvolil klínovitý profil s křivkou, jež protíná hladký ponton a výrazně ovlivňuje záď s nízko umístěnými svítilnami a velmi rozměrnou plochou nad nimi. Aerodynamická karoserie (s koeficientem c_x 0,335) se rovněž vyznačuje velkou prosklenou plochou, sloupky v chromovém odstínu a vkusně volenými chromovými detaily, což umocňuje industriální charakter designu – díky odvážně řešené karoserii je NSU Ro 80 považován za jeden z ukázkových příkladů moderního automobilového designu.

Zůstaneme-li v roce 1967, zmiňme Cadillac Eldorado sedmé generace (1967 až 1970) a jeho charakteristické rysy v podobě dlouhých převisů, masivních bočních panelů (jež zmohutňují výraz automobilu se dvěma dvojicemi světlometů a mohutným středem kapoty) a zádě s vertikálními svítilnami. Zvláště zadní partie zaujmou žiletkově ostrými ploutvemi (mnohem menšími, než jaké známe ze starších Cadillaců), s nimiž ladí subtilní a ostře zkosený nárazník.

V roce 1970 byl na autosalonu v Turíně představen koncept Lancia Stratos Zero s designem od Marcella Gandiniho. Progresivní tvary studie vznikly na základě testování v aerodynamickém tunelu, což je patrné na celkové stavbě vozu, jehož základem je přísně klínovitý profil, částečně skrytá zadní kola a eliminace všech nadbytečných prvků, jež by narušovaly plynulost obtékání vzduchu po karoserii. Futuristický interiér je přístupný skrze dveře, které jsou zároveň rozměrným čelním sklem. Nekompromisní hrany patří mezi typický výrazový prostředek designu Marcella Gandiniho – jeho práce zahrnují o čtyři roky mladší Lamborghini Countach s exteriérem, kombinujícím elegantní křivku s hranatými formami, jež dominují jak na přídi s šestiúhelníkovým čelním sklem, tak i na zádi, jejíž architekturu ovlivňují svítilny ve tvaru kreativního osmiúhelníku.

Vraťme se však na počátek sedmdesátých let, se kterými se obecně váží hranaté tvary a snaha přepracovat dříve zakulacené karoserie a její jednotlivé části. Dalším významným designérem, se kterým souvisí hrany, je Giorgetto Giugiaro a studio ItalDesign, které v roce 1971 navrhlo kreaci Alfa Romeo Caimano. Zevnějšek konceptu překvapil velmi výrazným pontonem, jejž zvýrazňuje kopulovité výklopné prosklení s absencí sloupků. Zadní rám, korespondující s horizontálními zadními svítilnami a štíhlým nárazníkem, dodal karoserii na pevnosti a vtiskl ji neobyčejný vzhled.

Ostře řezaná kupé sedmdesátých let minulého století zastupuje též Maserati Boomerang, jehož prostřednictvím zůstáváme u studia ItalDesign. Vůz byl prezentován v roce 1972 na autosalonu v Ženevě, kde upoutal pozornost karoserií pyramidovité stavby s tenkými sloupky a bohatým bočním prosklením, které přerušuje vodorovná linie. Hranatý motiv se objevuje i ve ztvárnění zdánlivých detailů, kupříkladu struktury ráfků kol, koncovek výfukové soustavy či lemování zadních svítilen.

Volkswagenem Golf se přesouváme ze sportovních kupé ke kompaktnějším vozidlům. Vůz, uvedený v roce 1974 a navržený Giorgettem Giugiarem, zaujal moderní karoserií jednoduchých a nadčasových proporcí s důrazem na čisté geometrické tvary, mezi něž patří kruhové světlomety vsazené do obdélníkové masky a směrovky, které našly své místo v nárazníku. Potenciál vozu, jenž patří mezi ikony své kategorie, vyústil v modelovou řadu, kterou tvoří sedm postupně se vyvíjejících generací s důrazem na pozvolnou tvarovou evoluci. Automobilu předchází koncept Golf s označením EA 276 z roku 1969.

Dalším Giugiarovým konceptem s příkladně žiletkovým vzhledem je variabilní vize New York Taxi pro Alfu Romeo (1976) s předními i zadními světly, zakomponovanými do černých nárazníků. Právě dvoubarevnost, tvořená kontrastem černé a žluté barvy, patří mezi charakteristické znaky konceptu – spolu se zkosenou zádí a interiérem, jehož praktičnost zvyšuje nájezdová rampa pro invalidní vozík. Mezi realističtější velkoprostorové vize italského studia však patří průkopnický model Megagamma, představený o dva roky později na autosalonu v Turíně. Masovější návrh studia ItalDesign představuje Fiat Panda, uvedený roku 1980 v Ženevě. Také v jeho případě se setkáváme se všudypřítomnými hranami a rozměrnými skly, doplněnými četným výskytem pravého úhlu – také díky němu má design Pandy nezaměnitelný vzhled s rysy, které byly rozpracovány na o třídu větším hatchbacku Uno (1983).

Po automobilech s praktickým zaměřením se na chvíli vraťme k emocionálnějším modelům. Jedním z těch, které místo klasických oblých prvků vsadily na ostré hrany, je Aston Martin Bulldog (1980) s designem od Williama Townse. Autor zde uplatnil postupy, jež se osvědčily na karoserii sedanu Lagonda (1976). Uhlazené vnější tvary zahrnují poměrně dlouhou střechu, tenké sloupky a štíhlá zadní světla, ladící s žebrovaným krytem zadního okna. Delikátní estetickou záležitostí je však pětice reflektorů, které se nacházejí pod krytem na přídi. Toto kreativní řešení vyniká zvláště při pohledu na jedoucí Bulldog – dramatičnost situace umocňuje futuristický vzhled nízké a široké karoserie.

Hrany jsou neodmyslitelně spojeny s automobily Volvo, zejména řadou 700, produkovanou v letech 1982 až 1992. Jejich konzistentní podobu najdeme také v oblasti koncepčních vozidel, kde vyniká Volvo VCC (Volvo Concept Car) z roku 1980 s praktickou a bohatě prosklenou karoserií kombi, která se vyznačuje vším, co známe ze sériových hranatých modelů značky – velkými světlomety, jež ohraničují masku chladiče s diagonálním protnutím ve formě chromové lišty se znakem výrobce, masivními nárazníky a hranatými zadními světly s důrazem na jejich samostatné segmenty. Design vznikl pod vedením Jana Wilsgaarda.

Podobně jako Volvo 700, i Mercedes-Benz W124 pracuje s klasicky pojatými tvary, které jsou v duchu doby dotvořeny ostrými linkami a úhly. Mezi autory této generace třídy E patří Josef Gallitzendörfer, Peter Pfeiffer a dnes již zmíněný Bruno Sacco – autor středně velkého sedanu 190 (W201), jehož stopy nelze na karoserii o třídu většího vozu přehlédnout. K hranám zde inklinují také podběhy kol a kryty zadních svítilen, zdobené vroubkováním. Výrazným prvkem vozu je také lichoběžníkové víko zavazadlového prostoru, přesahující spodní okraj světel.

Osmdesátá léta zakončeme Ferrari F40, unikátním automobilem s designem od Pininfariny, který si odbyl premiéru v roce 1987 na autosalonu ve Frankfurtu. Vozidlo je již na první pohled nápadné svým barevným odstínem Rosso Corsa. Podíváme-li se však na karoserii podrobněji, spatříme pozoruhodné skloubení členitosti a optické jednoduchosti – zatímco v boční části vidíme dva trojúhelníky a ostře se svažující příď, záď ohromuje až dech beroucí jednoduchostí, jež vyniká zvláště v porovnání se současnými designovými zvyklostmi. Mohutné zadní křídlo a čtyři kruhové svítilny plně postačují k vytvoření vzhledu, který si nelze s ničím jiným splést.

Zatímco první polovinu 90. let ovlivnily obliny a tendence kulatit dříve hranaté tvary, blížící se nové milénium vybízelo k futurologickým vizím a hledání nových karoserií – nejen v oblasti všemožných kříženců, ale také v klasických a osvědčených karosářských třídách. Jedním z takto pojatých konceptů je Renault Vel Satis, představený v roce 1998 v Paříži. Jedná se o vizi moderního kupé se zcela novým designem, který překvapil neobvyklou proporčností – dlouhý přední převis ostře kontrastuje s krátkou zádí, díky čemuž vyniká příď s dvoudílnou maskou chladiče a zdobením nárazníku pomocí drobných čtverečků. Tento prvek byl použit i v sériové výrobě, kde dekoruje přední i zadní nárazník.

Hrany se staly jedním ze základních kamenů designového jazyka Cadillacu s názvem Art & Science, jehož průkopníkem je studie Evoq, představená v roce 1999 na autosalonu v Detroitu. Dynamické linky spolu s ostře lámanými plochami byly dále rozpracovány v podobě řady konceptů, mezi nimiž vynikají kreace Imaj (2000), Cien (2002), Sixteen (2003) či Urban Luxury (2010). Aktuálně je styl Art & Science rozpracován ve své druhé fázi, jejímž prvním reprezentantem je retro-futuristický koncept Ciel (2011).

Vizuální ostrost je typická také pro moderní design BMW, na němž má zásadní podíl designér Chris Bangle. Jeho koncepty (a posléze také sériové vozy, zejména dobové řady 6 a 7) nakládají s hranami osobitým způsobem – doplňují je křivkami, proklady ploch a klenutími, zejména v zadních partiích. Tyto rysy vynikají zvláště na detroitské studii X-Coupé (2001) – pomineme-li první takto stavěný koncept, jímž je kupé Z9 z roku 1999.

Hrany nejsou používány jen pro formování hmoty karoserie, ale často spíše pro práci s detaily a drobnými dekoracemi. To je typické pro koncept Kia KOUP, navržený pod vedením Toma Kearnse.

Navzdory tomu, že stanovit obecný trend v současnosti je velice obtížné (při pohledu na tvarovou pestrost nových automobilů by šlo o krajně zjednodušený pohled), můžeme u nejedné automobilky koncernu Volkswagen pozorovat postupný příklon k hranatým tvarům. Ten vidíme na vozech značky Škoda, jejichž první vlaštovkou je koncept Vision D a prozatím posledním sériovým reprezentantem nová Octavia. Obdobně je tomu tak u vozidel Audi s prototypem Crosslane Coupé, který zvěstuje designovou budoucnost značky. Nejradikálnější je však v tomto ohledu Lamborghini – například Aventador s designem, založeným na ostře řezaných a velmi členitých prvcích.