Novopečení řidiči aneb Za co může ošizená výuka v autoškole

Když se podíváte do policejních statistik za loňský rok, skoro se až podivíte, že tolik začínajících šoférů přežije prvních pět let řízení auta či motorky. Jejich třetinový podíl na způsobených nehodách je na první pohled markantní. A rozhodně nejde jen o český problém.

Ruku v ruce se s tím bohužel pojí i tragické následky karambolů začínajících šoférů. Vždyť největší počet obětí na každou tisícovku střetů připadá právě na mladé z kategorie 15 až 17 let – umírá jich v průměru celá dvacítka. Hned za nimi drží příčku tragické bilance věk čerstvé plnoletosti 18 až 20 roků. Početným obětem „diskotékových nehod“ nahrává také oblíbený zvyk přibrat do pětimístného auta dalších šest kamarádů.

Autoškoly na počátku

Podle průzkumu společnosti Goodyear z 16 zemí se mezi 6400 řidiči mladšími 25 let ukazuje, že by znovu nedokázali absolvovat autoškolu. Polovina z nich přiznává, že je nikdo neučil šoférovat v noci potmě. A mladí čeští absolventi pak překvapivě udávali, jak je snadné získat u nás řidičák. Navíc za nízkou cenu.

Aby se v České republice uživily tři tisíce autoškol (někdy pouze „jednomužných“ a bez pořádné učebny), doslova se podbízejí cenou, které často neodpovídají nabízené služby. Není divu, že mnohdy nedokážou žáky dostatečně připravit ke zkouškám. Mnohé si udělaly byznys z přikupovaných

hodin, jež vycházejí dráž než průměr standardní výcvikové lekce. Anebo rovnou berou do kapsy. Když před pěti lety veřejnoprávní televize testovala odolnost autoškol proti přímé korupci ve věci ovlivňování výsledků závěrečných zkoušek, obstály jen tři z osmi.

Aktuálně na mezery ve výuce poukazuje průzkum Českého rozhlasu (ČRo). Máme ho k dispozici a z haldy dotazníků vybraných koncem března mezi 105 studenty maturitních ročníků středních škol v Praze a Plzni vyplývá, že dvě třetiny z nich neabsolvovaly kurz řízení podle platných osnov. Třetinu z nich nikdo nepřipravil na zvládání kritických situací a další třetinu pak pouze teoreticky. Možná právě tohle by jim zachránilo život při první nehodě…

svetmotoru

Kde cvičit?

Český rozhlas dokonce vyhledal majitele nejvíc „flinkající“ autoškoly. „Pokud měl žák dostatečné schopnosti, kritické a unáhlené situace v provozu

zvládal i bez toho, aby potřeboval zvláštní výcvik,“ sdělil ČRo Antonín Mrtka, majitel autoškoly AM v Praze. Tím přiznal porušení předepsaných osnov pro výuku autoškol. Podle nich totiž musí absolvovat každý frekventant před ukončením kurzu jednu vyučovací hodinu nácviku správného jednání v jednotlivých rizikových situacích. „Myslí se tím například intenzivní brzdění, objíždění překážky nebo náhlá změna směru jízdy. Přitom má žadatel též cvičit současně ovládání ostatních ovládacích prvků vozidla, například směrovky,“ vysvětluje předseda profesní Asociace autoškol ČR Ondřej Horázný.

Za hrubé či opakované porušení povinností autoškoly hrozí postihy, nebo až odebrání licence. Na starosti to má ministerstvo dopravy, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Jenže resort je speciálně v oblasti kontrol autoškol hrubě „podzaměstnán“, na 3000 autoškol dohlíží podle ČRo jediný člověk. A podle našich informací se teď jednoduše čeká na nového šéfa příslušného odboru.

Učit a neohrozit!

Aby to nebylo tak jednoduché, vzniká rozpor, jak vlastně takový nácvik kritických situací cvičit. Osnovy se pochopitelně detaily nezabývají. Ani evropská směrnice neupravuje způsob výuky a výcviku, ale pouze požadavky na zkoušky. „U osobních automobilů je to jen zabrzdění za účelem zastavení přesně na určeném místě. Zkoušet nouzové zastavení není povinné,“ vypočítá šéf Asociace autoškol.

V Česku se to ovšem učit má. A je nad slunce jasné, že prudce brzdit nebo dělat myšky za volantem v běžném provozu je obtížné s žákem, který se čerstvě naučil základní ovládání vozidla. Kromě toho autoškola nesmí ohrozit bezpečnost ostatních účastníků provozu. Řešením je tedy vlastní cvičiště. Na takové však má málokdo. „V reálu proto zvládání kritických situací téměř nikdo necvičí, přitom třeba nácvik nouzového brzdění patří mezi základní dovednosti a bez toho nepustím žáka ke zkouškám,“ řekl nám instruktor kolínské auto- a především motoškoly Matouš Landa. Na rozdíl od mnohých investoval do výcvikové plochy pro frekventanty motoškoly.

Speciálně na motorce je totiž takové nouzové brzdění nebo nečekaný vyhýbací manévr docela oříškem. Hrozí pád frekventanta a poškození výukového stroje, což vystaví autoškole stopku na delší čas. „U nás sedí žák při brzdění na motocyklu sám. Za deset let pamatuji jen jeden pád mladé slečny na brzdách. Lepší studenty přitom pustím i na rozsypaný písek, aby si zkusili zablokování předního kola na vlastní kůži,“ říká Landa s tím, že často pozoruje nedostatečnou připravenost motorkářů v provozu. Kromě autoškoly totiž pořádá i pravidelné doškolovací kurzy bezpečné jízdy a ovládání motocyklu, kde zjišťuje slabou schopnost letitých motocyklistů ovládat bezpečně svůj stroj.

svetmotoru

Mašiny lepší simulátoru?

Mnohé autoškoly řeší ošidný nácvik nouzových situací výukou na simulátoru. Československý Svazarm je kdysi hojně využíval, byli jsme doslova jejich velmocí. Dnes ovšem zapomeňte na přístroje prvního typu z 80. let, kde jste seděli v „kokpitu“ ze Škody 105 a nad hlavou se točil kruh promítající se před žáka na zeď. V 90. letech je nahradily přístroje, které zapojovaly i periferní vidění. Nabídly dokonce zpětná zrcátka a promítání na plátno. Skutečně účinný nácvik situaci dokážou zprostředkovat teprve aktuální simulátory 3. a 4. generace, rodící se od 90. let.

V pražské autoškole Ondřeje Horázného jsme si vyzkoušeli takový přístroj na vlastní kůži. Simulace ovládání auta je poměrně realistická, byť grafika výukového programu pokulhává. Kdo je odkojený počítačovými hrami, bude zklamán. A realistickou odezvu už dnes umí kdejaký stolní volant pro PC. Simulátor však dokáže připravit šoféra na situace v provozu – vběhnutí divočáka nebo nečekaný pád stromu do vozovky. Přitom žák sedí v sedačce z felicie, před startem musí otočit klíčkem a povolit ruční brzdu. V kritické situaci se hodnotí rychlost reakce a její správnost. Také jestli se dokáže rychle rozhodnout mezi rychlým objetím překážky nebo intenzivním brzděním. Na rovinu přiznáváme, že ani pro řidiče s osmnáctiletou praxí není snadné všechny nástrahy zvládnout. Neomylně jsme tak skládali všechny virtuální divočáky pod nárazník a při snaze o objetí padlého stromu

auto posílali do protijedoucího vozu.

Kdo na to má?

Požívání simulátorů ovšem má několik významných problémů. Jednak je to cena okolo 250 tisíc korun bez daně. Potom k efektivitě trenažéru, na kterém se může učit jen šest hodin z osmadvaceti je třeba určitý obrat žáků, ideálně dvacet až třicet za měsíc. No a konečně pochybné jednočlenné autoškoly s fiktivní učebnou by ho neměly kam umístit. Není divu, že je v českých autoškolách odhadem jen asi sto kusů starších přístrojů prvních dvou typů a kolem 150 novějších. Poslední generace se pro slabou poptávku autoškol příliš nerozšiřuje.

Stejně platí, že nácvik v praxi je lepší simulátoru. Vědí to i instruktoři autoškol. Současně ale dodávají, že stejně účinné by byly leda extra placené kurzy na vybavených polygonech bezpečné jízdy s kluznými plochami a smykovými deskami. Jenže začátečník je nezvládne. Měl by je tudíž absolvovat teprve řidič s nějakou praxí. Zelenáčům to příliš nedá, protože sotva zvládají základní úkony. „Výcvik ve střediskách bezpečné jízdy je užitečný, ale až po pár tisících kilometrů zkušeností,“ přiznává Ondřej Horázný.

Řešit by to mohly řidičáky na zkoušku, které se snaží prosadit ministerstvo dopravy už roky. Ohlíží se na skandinávský systém, kladoucí povinnost absolvování zdokonalovacího kurzu teprve po nějaké době praxe.

Má vůbec smysl?

Ve finále je možná problém úplně někde jinde. „Nemyslím si, že by viníkem vysoké nehodovosti mladých řidičů bylo ošizení této výuky. Každý řidič absolvoval zkoušku a byl hodnocen zkušebním komisařem, který k tomu má zmocnění od ministerstva dopravy. Tudíž každý, kdo udělá zkoušku, by měl umět bezpečně ovládat vozidlo. Pokud je někde chyba, nebude jen u autoškol,“ říká Ondřej Horázný. „Porušovat předpisy, jezdit riskantně či opilý nikoho rozhodně neučíme!“ podotýká.

Za pravdu mu dávají zmíněné výzkumy společnosti Goodyear, podle nichž instruktoři poukazují na současný stav: nedostatek povědomí nováčků o následcích nehod, odvádění pozornosti třeba mobilními telefony, klam nesmrtelnosti nebo populární glorifikaci nebezpečné jízdy. Hodně mladých přiznává aspoň občasnou konzumaci alkoholu či drog před řízením. Přitom se 84 % procent rodičů domnívá, že jejich ratolesti řídí většinou bezpečně. „Jako zásadní vnímáme stoupající trend nevěnování se řízení. Vlivem doby si lidé často z automobilů dělají kanceláře, nevěnují se tak plně řízení. Nesledují situaci v provozu ani dopravní značení. Často v místech, kde je potřeba ubrat plyn, naopak zrychlí. Při takto vzniklých dopravních nehodách se pak objevují nejtragičtější následky,“ říká k příčinám dopravních nehod šéf dopravní policie Tomáš Lerch.

Pomůže jen změna myšlení. A to bude chvíli trvat. Hlavně do té doby nedostatečně proškoleného a nesoustředěného začátečníka nepotkat!

Jak to vidí Ondřej Horázný, předseda Asociace autoškol ČR

Problém je primárně v přístupu k získávání řidičského oprávnění. Mladí bohužel vybírají autoškolu velmi často podle nejnižší ceny. Autoškolu často nepovažují za vzdělávací zařízení, nýbrž nutnou, obtěžující překážku k tomu, aby se mohli zúčastnit závěrečné zkoušky a získat malou plastovou kartičku. Pokud jim v takovém výběru, v honbě za množstvím nových klientů, autoškola vyjde vstříc, má problém. Ekonomicky není schopna odpovídající výuku, výcvik poskytnout a obvykle ošidí buďto kvantitou, nebo kvalitou. Některé lokality a autoškoly jsou nekvalitou již vyhlášené, přesto se jim hlásí noví uchazeči. Nechci střílet do vlastních řad, ale realita je taková, že se dnes často nabízí kurzy za ceny z konce 90. let, tedy bohužel i za pět až šest tisíc. Stačí si sednout na chvíli k internetu. Jízd je pouze 28 plus zkouška, k tomu několik hodin teorie. Proto když budeme počítat celkem 33 hodin práce krát obvyklou účtovanou cenu za hodinu 300–400 Kč, výsledek naznačuje, kde se nutně musí pohybovat cena za kurz, aby autoškola nemusela něco předstírat a šetřit na nepravém místě. Nebo snad 150–180 Kč za hodinu včetně auta, učebny, trenažéru, cvičné plochy a tak dále je smysluplná částka?

Podmínky pro získání registrace autoškoly, tedy pro vstup do odvětví, jsou příliš měkké a jejich respektování často není vynucováno. V řadě případů postačuje formální existence několika smluv, ať již na nebytové prostory, cvičnou plochu či vozidla, mít rok oprávnění pro učitele autoškoly – a máte autoškolu. Často se pak v učebnách neučí, na internetu najdete informaci, že zahájení kurzu je v pondělí v 16 hodin před budovou gymnázia, popřípadě že přihlášku od vás učitel převezme u stanice metra. Pokud by tyto základní podmínky byly přísnější, vynutitelné a provozovatel autoškoly by skutečně musel podnikat v reálných, stavebním předpisům odpovídajících prostorám, jistě by si autoškoly své obtížně nabyté licence vážily. Ale to je sci-fi. Pro začátek by stačilo, kdyby spolu jednotlivé úřady komunikovaly a dodržovaly se alespoň aktuálně platné předpisy. Finanční úřad například netuší, kolik má autoškola přiznaných žáků, to ví městský úřad. Městský úřad nezajímá, jestli učitelé pracují jako zaměstnanci, či načerno, to by zajímalo jiný úřad a dalších příkladů by se jistě našlo více.

svetmotoru