Reportáž: V Ománu se jezdí jako v ráji

Člověk by řekl, že čerpací stanici bude mít v Ománu každý sedlák. Vždyť kam zapíchne místní obyvatel vidle, tam stříká ropa. Ve skutečnosti ale máme na výběr jen ze tří řetězců (V Česku 11). Domácí Al Maha vznikla v roce 1993, vládou kontrolovaný Omanoil je ještě mladší – 1996. Když si chceme připomenout domov, tankujeme u Shellu, který je třetím z prodejců pohonných hmot v obrovském Ománu. Na rozdíl od tuzemska nejlevněji nakoupíme ve velkých městech. „To víte, konkurence podporuje boj o zákazníka a sráží ceny,“ vysvětlují pumpaři. Ti posedávají venku u stojanů a obsluhují. Z pohody klimatizovaného auta se tu totiž nevystupuje, některé pumpy dokonce samoobsluhu přímo zakazují. Z okénka jen zakřičíme „Plnou!“, stejně jako u restaurace stačí zatroubit a počkat na příchod obsluhy. Ománci si pak na fastfoodu místo u stolu pochutnávají v chládku svých aut.

Ještě nikdy jsme na benzince neplatili s takovou radostí. Dosucha vycucaná nádrž spolkne čtyřicet litrů, uhradíme tedy 4,5 riálu. To je 230 Kč!

Nemůžeme se dočkat, až zase budeme tankovat. Tohle člověka neomrzí. Po Ománu najezdíme 5500 km při spotřebě 8,2 l/100 km a náklady na palivo

jsou – teď se podržte – 2600 Kč! Za to máme doma jednu větší nádrž…

Ptáme se, kde je stojan s naftou. „Tamhle za rohem. Pro náklaďáky a autobusy. Dieselem tu nikdo nejezdí,“ dozvídáme se. Proč taky, říkáme si v duchu. Fakt je, že za čtrnáct dní potkáme jedinou naftovou Toyotu Land Cruiser. Asi nějaký rebel. Jinak pro představu: Toyota je v Ománu suverénně nejprodávanější značkou. Její převaha na silnicích je drtivá, v závěsu je jí bráška Lexus. „Jsou to držáky a nepadá jim moc cena,“ vysvětluje místní obchodník, který má ale doma ford a mercedes. „Nemůžu si pomoct, ale já prostě japonská auta nemám rád,“ směje se.

Vozový park je logicky chudší mimo města, přesto dominanta osmiválcových land cruiserů zaráží. Jezdí v nich policie, armáda i kdejaký mladík. Směrem na venkov přibývá starších aut, ale i terénních pick-upů. V Česku jsme si kolikrát říkali, k čemu vlastně jsou. Teď už víme. Vhod přijdou, když se asfalt promění v kamení, je třeba odvézt zakoupeného velblouda nebo dopravit býka na zápasy (nečekaně oblíbené). Tady jsou pick-upy na práci, u nás s nimi „tvrdí hoši“ kolikrát jen honí vodu.

Arabské trhy v roce 2011: Dunám vládnou Land Cruiser a Hilux

Na hustě obydleném a dálnicí protnutém severu se jezdí hodně natěsno, místní se nám pořád lepí těsně na zadek a problikávají. Jak to tam chodí s pokutami, nevíme, ale přítomnost stacionárního radaru na každém třetím kilometru nás přiměje dodržovat předepsanou stodvacítku. Policisté měří hlavně v okolí velkých měst, na dlouhých rovinkách v poušti s čistým svědomím šlápneme na plyn. Tam lítají všichni, co to dá. Celkově je provoz rychlý a chaotický, řidiči neodpouštějí žádné zaváhání, hned tisknou klakson a gestikulují. Dokonce nás vytroubí uprostřed pouště, když vzorně pustíme výstražné blinkry a zastavíme u kraje. Řidič má asi pocit, že mu překážíme – deset kilometrů na každou stranu není živáčka… Na druhou stranu mnozí neváhají přibrzdit, aby se přeptali, jestli nepotřebujeme pomoc. Vzhledem k faktu, že v odlehlých částech narazíte na pumpu po 200 km a defekt je na kamenitých cestách denním chlebem, to docela potěší.