Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Rinspeed Mono Ego: Co měl společného s Hyundaiem Coupe?

Tomáš Dusil Tomáš Dusil 29. 12. 2018
12
Zobrazit náhledy (12)
Rinspeed Mono Ego Rinspeed Mono Ego Rinspeed Mono Ego Rinspeed Mono Ego Rinspeed Mono Ego Rinspeed Mono Ego Rinspeed Mono Ego
V roce 1997 oslavila švýcarská společnost Rinspeed design AG dvě desetiletí existence. Jako dárek si dala jednomístný sporťák, pojmenovaný příznačně Mono Ego.

V roce 1997 již tradičně na domácím ženevském autosalonu vystavovala také švýcarská firma Rinspeed Design AG vedená tehdy 41letým Frankem M. Rinderknechtem. Oproti minulým létům byl však uvedený rok pro společnost velmi významný. Oslavila totiž dvě desetiletí existence. Zpočátku se zaměřovala na úpravy automobilů, čili tuning, od začátku 90. let však začala vyvíjet také vlastní automobily, které byly vždy velice svérázné.

Ve spojení s módou

Vůz Mono Ego byl do té doby technicky i designově nejnáročnějším projektem společnosti Rinspeed. Na designu jednomístného vozu „pro egoisty“ participoval francouzský módní návrhář Jean-Charles de Castelbajac. Cílem spolupráce bylo udělat z vozu Mono Ego umělecké dílo. „Francouzskému módnímu návrháři jsme umožnili naprostou tvůrčí svobodu. Výsledkem není jen zcela specifické auto, ale hotové umělecké dílo, vzniklé jen díky úzké spolupráci mezi Rinspeedem a Castelbajacem,“ nechal se v Ženevě při představení vozu slyšet Frank M. Rinderknecht.

Podobně jako u předchozích a rovněž pozdějších kreací, i v tomto případě využil Rinspeed specializované firmy, které dodaly specifické komponenty vozu Mono Ego. Tak třeba pneumatiky měl na starosti Dunlop, který vyvinul pláště o rozměru vpředu 245/65 R16, vzadu 275/70 R16 s novým, specificky řešeným vzorkem běhounu tak, aby je bylo možné „obout“ na rovněž svébytná kola vozu od společnosti Antera o průměru 16 palců. Uvedený nový vzorek plášťů Dunlop záhy uvedl na trh a tedy v sériové výrobě.

Za podvozkem či přesněji odpružením vozu Mono Ego stála společnost Eibach, tehdy dodávajíc pérování i do vozů Formule 1, která vyvinula tlumiče stavitelné ve čtyřech pozicích, což umožňovalo měnit kromě tuhosti také světlou výšku vozu. Navíc je vystavovala coby svůj technický „highlight“ na svém stánku v Ženevě. Za výfukovým systémem s trojicí koncovek uprostřed karoserie vzadu stál Remus a třeba čalounění kabiny, konkrétně podlahové koberce svěřil Rinspeed domácí firmě Rieter Automotive Systems. Vesměs se jednalo o společnosti, s nimiž Švýcaři spolupracovali i na jiných projektech, například na o rok mladším voze E-Go Rocket, o němž jsme také před časem psali.

Stejně jako E-Go Rocket, byla také stavba staršího vozu Mono Ego svěřena Američanům, konkrétně společnosti TLC Carossiers sídlící na Floridě. O přepravu jediného exempláře přes oceán do Evropy se postarala Lufthansa Cargo. Z dalších participujících subjektů zmíníme Burg Design, které stálo za digitalizací všech výkresů.

Pro zajímavost uvedeme ještě původ předních světlometů a zadních svítilen, které byly spolu s vnějšími zpětnými zrcátky převzaty z vozu Hyundai Coupe, na některých trzích nazývaného Tiburon. Vzpomínáte na kupé od Hyundai s jakoby „nateklým“ designem karoserie? Součástí auta byla také stylová taška na golfové hole, která pocházela od švýcarské cestovní společnosti De´Shama.

Raketa pro egoisty

Vývoj vozu Mono Ego probíhal s využitím výpočetní techniky, konkrétně programů podporujících počítačové konstruování (CAD) a dále výrobu (CAM). Na začátku byl model auta v měřítku 1:10, na němž se prováděly nezbytné úpravy před zhotovením finálního vozu ve skutečné velikosti.

Základem auta se stal obvodový rám z ocelových trubek, tvořící základní plošinu. Tedy řešení, které se velmi podobalo americkým zvyklostem, které přežily v masové míře do 90. let. Na něj tvůrci upevnili karoserii z hliníkových slitin ve snaze udržet hmotnost vozu na co nejnižší úrovni. To se podařilo na výbornou, o čemž svědčí údaj 960 kg.

Do uvedené snahy o snížení hmotnosti dobře zapadl mechanicky přeplňovaný osmiválec z lehkých slitin o výkonu 410 koní (302 kW) uložený vpředu podélně za přední nápravou a pohánějící zadní kola. Mono Ego díky němu dokázalo dosáhnout rychlosti 100 km/h z klidu za pouhých 4,8 sekundy. Maximální rychlost udávaná výrobcem činila 258 km/h. Zda ale někdy auto takhle rychle jelo, je otázkou.

V kabině, s jak jinak než pouze jedním sedadlem vyvedeným ve žluté barvě, nechyběl hi-fi sytém firmy Philips zahrnující také tehdy velmi sporadicky rozšířenou satelitní navigaci.

Podobně jako o rok mladší E-Go Rocket bylo i Mono Ego navrženo tak, aby splňovalo legislativní požadavky zemí Evropské unie. To pro případ, kdyby se objevil movitý zájemce s cílem koupit si tento velmi zvláštní vůz. Zda se nějaký našel, nám ale není známo.

Související články

Témata

Diskuse: Přidat názor

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerát Zobrazit nabídku