Rozhovor s Janem Nezmarem: Od osmnácti jsem vlastně pořád v autě

Co ve vašem životě znamená auto?

Primárně je to základní potřeba pro moji práci. Bydlím v Liberci, dělám v Praze, takže jezdím opravdu hodně. Navíc neustále cestuji i pracovně, k tomu s rodinou. Auto je zkrátka jednou z nejzákladnějších věcí, která mě v životě obklopuje.

A řízení? Je to v takovém množství už rutina, nebo ještě i zábava, či „jen“ relax?

V současné chvíli, kdy to mám denně, je to spíš rutina. Ale jinak řídím i po letech moc rád, a když jedu sám, je řízení i onen relax.

Rozhovor s Pavlem Horváthem: Řidiči TIR jsou moji nepřátelé

Začínal jste hned v osmnácti?

Jasně. Táta je vyučený automechanik, takže jsem měl ke kolům a volantu vždycky blízko. První vůz, který jsem dostal, byl Fiat 850 právě po tátovi. Spolu jsme ho v garáži celý zrenovovali včetně motoru, takže u aut jsem byl ještě mnohem dřív než v osmnácti. Táta je fakt nadšenec, taky závodil s tahačem, v jízdě zručnosti, je několikanásobným mistrem republiky i Evropy. S kamionem jezdil i civilně, takže jsem občas řídil i ten. A v osmnácti rovnou skočil do fiátku. 

To nebylo tenkrát úplně normální, že? Aby kluk udělal řidičák a hned měl vlastní auto…

To opravdu nebylo. Vždyť je to čtvrtstoletí zpátky. Já byl ještě na střední škole. Na druhou stranu už jsem hrál třetí ligu padesát kilometrů od domova, takže mi auto moc pomohlo. Ráno v autě do školy, ze studentů jediný a ani moc učitelů vedle mě před školou neparkovalo. Ze školy jsem jel autem na trénink. Před stadionem už parkovalo vozů víc, přece jen ligu hráli starší chlapi a ti auta v devadesátých letech měli. Třetí liga už byla poloprofesionální soutěž. Ale z mladých kluků jsem jezdil autem jediný, to je pravda.

Když jste s tátou opravoval auta a jezdil s ním na závody, to asi nevidíte Svět motorů při našem povídání poprvé, že?

Kdepak, znám vás roky. Logo se moc nezměnilo, jak koukám. Když doma Svět motorů ležel, vždycky jsem ho prolistoval. Ale abych ho četl celý jako táta, to ne. On byl fakt fajnšmekr: dílny, závody, to já si ani nijak zvlášť neužil motorku, co mi dal.

Jak dlouho vám první auto vydrželo?

Do dvaceti určitě, vybavuji si ho ještě kolem maturity v roce 1996. Pak jsem ho prodal a ještě ho vídal jezdit, sám jsem přesedlal na Fiat Uno v dieselu. S tím už jsem řádil hodně, protože jsem studoval vysokou školu v Ostravě. Od osmnácti jsem vlastně pořád v autě.

Kolik ročně najezdíte?

Šedesát tisíc kilometrů a víc. A trvá už to hodně dlouho.

Rozhovor s Vladimírem Růžičkou: Učit se řídit na dálnici je blbost

Na která auta kromě fiátků vzpomínáte nejvíc?

Rozhodně na Opel Vectra, to byl z fiátků prostorový skok. Pak hodně na Volkswagen Golf IV – první auto, co jsem si koupil skoro nové, měl najeto jen tisíc kilometrů. Všechny tyto vozy mi vydržely docela dlouho. Zato poslední dobou auta, teď už výhradně služební, dost točím.

Italská auta, německá, teď jste přijel francouzským DS7 Crossback. Vnímáte mezi nimi rozdíl?

Myslím, že je velký. Přiznám se bez mučení, nikdy mě netáhly limuzíny, sportovní auta. Vlastně nejextravagantnějším autem v mém životě je současné DS a jsem sám překvapený, jak jsem se s ním sžil. Naučil jsem se využívat věci jako aktivní tempomat a začal díky těmto pomocníkům pracovat i v autě. Zároveň když to jde, rád jezdím dynamičtěji. V tomto směru je DS nejlepší vůz, jaký jsem na takové jezdění měl. A k tomu komfort uvnitř.

Říkal jste, že jste si první auto zrenovovali s tátou na koleně, dneska jezdíte s automatem, tempomatem. Máte rád tenhle vývoj?

Byl jsem absolutní klasik, jedině manuální převodovka. Táta to má dodnes, já už ne, i když mě to drželo dlouho. Ale přišel první služebák s automatem a od té doby si to neumím představit zpátky. A jsem moc rád, že se do aut dostalo tolik bezpečnostních systémů. Ověřuji si to s DS vlastně denně i nočně – to je můj nejnovější objev, který jsem v autě dosud neznal: noční vidění, skvělý pomocník. Tyhle trendy vítám fakt vřele.

TEST DS 7 Crossback 2.0 BlueHDi 130 kW 8AT – Luxus po francouzsku

Pro fotbalisty auto rovná se status, ukázka bohatství. Vypadáte na výjimku. Je to tak?

Je. I coby aktivní fotbalista jsem nikdy neměl potřebu se ukazovat. Ale rozumím vám. Na konci sezony jsem si povídal s trenérem na stadionu a viděl odjíždět jednoho hráče po druhém. Představa mít něco extra na první pohled přetrvává i v roce 2019.

Má fotbal s řízením něco společného?

Možná věčný tlak ze hry, z možných chyb pomáhá pak i v autě zvládat vypjatější situace. Někomu se to třeba nezdá, ale ten pocit mít míč na noze a rozhodnout se, když na vás kouká dvacet tisíc lidí na stadionu a milion u televize, něco fakt naučí. Ano, hodí se to pak i na silnici. 

Zůstaňme chvilku u téhle hry. Už jste byl někdy z auta vyloučený?

Ano, už jsem zažil, jaké je přijít na čtvrt roku o řidičák. Zaslouženě: jel jsem rychle a předjížděl tam, kde se nemá.

Sám byste dal červenou kartu komu?

Zelenej jsem z vybrzďování. Přináší strašné situace, s nimiž člověk těžko může počítat. Zvlášť na dálnici, kde se pohybuji denně, se na takový podraz reaguje moc těžko. Dělají to podle mě jen lidé, kteří neumějí zvládat emoce, a startovacím motivem je často úplná prkotina. Třeba že jedu v levém pruhu za autem, které předjíždí trochu déle. No a co? Nechápu to.

Hodně jste řídil v cizině. Jsme my Češi jiní řidiči?

Jiní řidiči jsme, ale ne nejhorší. Úplně nejšílenější jízdy jsem zažil v Polsku, tam se řídit úplně bojím. Potvrdili mi to i Němci, kde jsem hrál a jezdil také dost: nejhorší řidič světa je polský šofér kamionu, říká se tam, a to si v Polsku můžete ověřit dosyta. Proti Němcům jsme podle mého spíš horší řidiči. Tak, jak mají ve všem větší řád, mohou si dovolit mít i neomezenou rychlost, protože kde je třeba, dají značku a lidé ji respektují. Snad až moc pedantní jsou ve Švýcarsku a Rakousku, kde si na silnici nedovolím opravdu nic proti pravidlům. Stalo se mi to jednou a přišla tak megamastná pokuta, že mám záklopku.  

Rozhovor s Petrem Švancarou: Proč se mu říká Mercedes?

Kdy se cítíte v ofsajdu?

Opravdu mimo hru, fakt zoufale, se cítím ze stavu českých silnic a potažmo kolon. Před každou cestou už si raději hledám nejlepší řešení, třeba z Liberce do Ostravy jezdím raději přes to Polsko a strpím spíše polské šoféry než české silnice. Ale na denní bázi, tedy z domova v Liberci do práce v Praze, nemám moc šancí. Do kolony se trefuju poslední týdny opravdu často. A to je ještě zlaté proti D1. Přijde mi, že rok co rok snad opravují stejná místa.

A radost jako z gólu?

Nejlíp mi je, když je volná silnice a jedu za zábavou.

Kde nejraději?

Miluju silnici u hranic za Lipnem a dál na Rakousko. Mívali jsme tam soustředění s Libercem, míváme ho tam i se Slavií, takže už znám tuhle cestu dobře a přijde mi snad nejpohodovější v Česku. Takhle se mi řídit líbí.

Jan Nezmar

• Bývalý fotbalista, skvělý hlavičkář, dnes sportovní ředitel SK Slavia Praha.
• Se 62 góly je nejlepším střelcem v historii Slovanu Liberec, s nímž získal tituly v letech 2002 a 2012, mezitím se stal s Ružomberokem i mistrem Slovenska. V Liberci po titulu 2012 zůstal v roli funkcionáře a zároveň hrál amatérsky v Německu, než ho v roce 2017 zlanařila Slavia.
• Před měsícem oslavil 42. narozeniny.