Rozhovor s Josefem Dostálem: Mám rád jízdy za sladkým cílem

Josef Dostál je nejen díky výšce přes dva metry skutečně výrazná persona. Ve třiadvaceti letech dvojnásobným mistrem světa, získal tři medaile z olympiád 2012 a 2016, přesto zůstává skromný a vstřícný. Navíc má originální smysl pro humor a sebeironii – dělat s ním rozhovor není žádná nuda.

Je pro vás řízení nutnost, nebo radost?

Obojí. Po Praze bych se mnohdy dostal hromadnou dopravou. Možná by to bylo kolikrát přes centrum rychlejší, ale pohodlí a pocit z jízdy mě baví. A když jsme v Račicích na soustředění, jezdíme často na kafe do cukrárny, která je vzdálená asi deset patnáct kilometrů. To mě vždycky baví, pokaždé řídím. I hlavu si tím po tréninku vyčistím.

Takže když je to spojené s dobrým cílem…

… je to opravdu radost.

Lidí vás znají jako velkého muže z malé lodi. Snažíte si to v autě nějak kompenzovat? Vybíráte si velké vozy?

Doteď jsem jezdil octavií. Auto velké, jak jsem ale vyšší, musím mít sedadlo hodně nízko. Takže když lezu dovnitř, dostávají pořádně zabrat kolena. V tomhle je to jediná nevýhoda. Ale že bych si musel kompenzovat ego na silnicích, to vůbec ne.

Dělají vám tedy lodě na míru, ale auta ne?

Ne, auta ještě ne. A napadá mě, že když jsem chtěl vystrčit loket z okénka, stahoval jsem si zadní.

Skoro jako v Policejní akademii…

Ano, strážník Hightower.

Jakým autem jste začínal?

Peugeotem 306 roku výroby 1999. Strašný krám. Bylo mi devatenáct, auto třináct let. Bylo to na něm hodně znát. Najeto mělo nějakých tři sta

padesát tisíc kilometrů a kdejakou chvíli se mu něco rozbilo. A když jsem jel po dálnici sto třicet, bál jsem se, že se mi rozpadne pod zadkem.

Jak byste sám sebe popsal jako řidiče? Kliďas, vztekloun?

Většinou jsem kliďas. I třeba když přijíždím do křižovatek, lidi rád pouštím. Pokud je někde fronta, nevadí mi, že dorazím o nějakou minutu později.

Jakmile mě někdo rozčílí a udělá proti mně dopravní přestupek, to se pak vztekám. Například mě řidič vytlačil do protisměru, to jsem byl opravdu vzteklý. Ale v rámci mezí, jen jsem si pro sebe sprostě zaklel. Žádné vyřizování, žádný konflikt. To nemám zapotřebí.

Vám by stačilo vylézt z auta, že?

No to jo. Jednou jsem ale vlastně konflikt s řidičem měl. Bylo to ve špatně značené ulici, řidič jel proti mně v jednosměrce, prý správným směrem.

Jenže to jednosměrka nebyla. Začal na mě sprostě řvát, vylezl jsem z auta a on odjel.

Jak jste na tom s nehodami?

Žádný kontakt s jiným vozidlem jsem zatím neměl. Samozřejmě se občas stane, že když člověk pomalu parkuje, opře se o nějaké auto, ale tam žádná škoda nevznikne. To asi zná hodně řidičů.

Řidičský průkaz máte krátce. Vzpomínáte na autoškolu v dobrém?

Kartičku mám čtyři roky. A byla to celkem legrace. Učil jsem se v Praze, takže trošku škola ohněm.

Kde jste jezdil?

Měl jsem autoškolu v Podolí, jezdil Jeremenkovou, po centru Prahy, magistrále. Rovnou pořádný provoz.

Jak na vás zapůsobila doprava v Riu?

Je dost zběsilá. U nás jsou na sebe řidiči proti Riu ohleduplní. Ale zase nemůžu srovnávat motoristy u nás a třeba ve Švédsku nebo Norsku. To je úplně jiná třída. V Riu si s tím však hlavu nikdo nedělá. Tam vjedou do pruhu bez blikání.

A vy jste tam i řídil?

Ano, jednou. To bylo, když jsem měl oslavu stříbrné medaile. Protože jsem měl ještě před závodem na čtyřkajaku, nemohl jsem pít. Z vlastní oslavy jsem potom vezl pět navátých trenérů, kteří mi v autě skandovali. To byl zážitek.

Víme, že mnoho dalších sportovců vzpomínalo hlavně na autobusy, kterými tam jezdili…

To je kapitola sama o sobě. Ale to není jenom v Riu. Podobnou dopravu jsem zažil v Thajsku. Tam si opravdu každý dělá, co chce.

Co kromě velkého úspěchu si budete z Ria vždy pamatovat?

Celkově mi utkvělo v paměti hodně věcí. Závodiště, krásné místo, úžasná scenérie s Ježíšem nad hlavou uprostřed centra. Pak třeba olympijská vesnice. Byla tam skvělá komunita lidí. Navzájem si fandili. A jak jsem přiletěl do Ria, všichni nám říkali, že se viru zika nemusíme bát, protože tam komáři už nejsou. Jak jsem nastoupil do autobusu, jednoho nasátého krví jsem zabil.

Už několikrát jste mluvil o tom, že když jste na konci závodu na dně sil a svaly začínají bolet a těžknout, kousnete se do tváří, abyste to přebil. Děláte něco podobného proti únavě za volantem?

V autě to je peklo. Když se mi chce spát, dělám psí kusy. Kdyby mě někdo viděl, bude si myslet, že jsem utekl z ústavu. Prostě někdy by to byl hodně zvláštní pohled. Často si taky pouštím oblíbené písničky, při kterých si zpívám. Otevírám a zavírám průběžně všechna okénka, abych měnil teploty. Jakmile jde do tuhého, zastavím na benzínce a koupím si povzbuzovací nápoj. Nebo si dám sprint, rychle se proběhnu tam a zpátky, což člověka na patnáct dvacet minut probere. A když už fakt cítím, že se mi chce usínat, okamžitě předávám řízení nebo zastavím.

Co vám v autě nesmí chybět?

Samozřejmě pár blbostí jako nabíječka na telefon. Ale nikdy bych opravdu nevyjel bez prutů na ryby. Ty mám vždycky vzadu. Přítelkyně nadává, že

tam mám pořád bordel, protože nechápe moje poskládání. Pruty jsou totiž tak dlouhé, že se vejdou jenom napříč. To pak pořádek udělat nejde. Takže rybářské vybavení mít musím, protože člověk nikdy neví, kde se zastaví.

Jak známo, vaše maminka Eva Emingerová je jazzovou zpěvačkou a vy sám taky rád zpíváte. Co rád posloucháte za volantem? Zapějete si?

Nejradši mám český rap. Nejoblíbenější je PSH. Pak Paulie Garand a Ektor. Ale jenom hudebně. Že bych se ztotožňoval s jejich názory, to je věc jiná. Občas i rád rapuji s kamarády. A taky si zazpívám s Jarkem Nohavicou, toho si vždycky pouštím z telefonu. Nebo třeba písničky z muzikálu Jesus Christ Superstar v provedení Hudebního divadla Karlín.

Váš tatínek Tomáš „Bosambo“ Dostál je sochař a řezbář. Toto umění vás neláká?

Když jsme byli malí, jezdili jsme na chalupu a táta nám dával kusy dřeva, ať si z toho něco vyřežeme. Starší sestra vždy dělala krásné postavy, zatímco já jsem do těch špalků tesal jenom díry.

Tímto uměleckým směrem se tedy nevydáte?

Zatím to tak moc nevypadá.

Ke kajaku vás ale přivedl právě tatínek. Povedete i vy děti k tomuto sportu?

Až budu mít děti, chci, aby byly šťastné a dělaly, co je bude bavit. Pokud zvítězí kanoistika, budu rád. Ale klidně to může být něco jiného.

Doporučil byste tento sport?

Byl bych rád, kdyby uměly jezdit na vodě. Jestli budou jezdit jenom pro radost dvakrát za rok, nebo trénovat dvakrát denně jako já, to už nechám

na nich.

Na vodě máte rychlost bezpochyby rád. A co na silnici?

Zkoušel jsem jet dvě stě, ale bojím se. Dneska mají auta úžasné kontroly všeho, ale zkusil jsem to jen jednou. Mám k tomu respekt. Sestra studuje fyzioterapii, vím proto, jaké jsou z toho následky. Překračování rychlosti ne. A když už, třeba jen o pět kilometrů. Doufám, že si to nebude číst nějaký policajt. Ale pět kilometrů přes se dá snad odpustit.

Závody vás tedy nelákají? A co zkusit to někde na okruhu?

To je jiná. Když jsem se o tom bavil s Ondrou Synkem, který měl Mustang Shelby GT, dost mě to zajímalo. Vyprávěl, že byl třetí na srazu těchto závoďáků. Říkal jsem si, že bych třeba jednou zkusil čtvrtmílové rovné závody, kde si člověk připadá, že se nemůže moc stát. Ale že bych šel na nějaký závodní okruh… Možná bych si to jel vyzkoušet jen tak, ale ne závodit. To raději na playstationu. Mám rád Need for Speed a podobně. Když se tam člověk vybourá, není to totálka.

Máte vysněný vůz?

Už odmala. Jak jsem hrál různé hry na počítači, měl jsem nejvýš v oblibě lamborghini. Ale například gallardo se mi moc nelíbí, ostatní strašně moc. Nikdy jsem v tom však nejel. Slyšel jsem, že mají hodně tvrdé podvozky, takže by to na české silnice moc nebylo. Když jsem byl v Portugalsku u výrobce lodí, zamiloval jsem se do M5, kterým jezdil nejvyšší manažer.

Jaký typ dopravy u vás vede?

Letecká. Když jezdím na závody, je nejrychlejší. Cestovat autobusem je hrozné. Vlaky nejsou špatné. Pokud to nejsou ty staré, kde člověk musí stát, protože je plno.

Víme, že máte aktuálně novou pojízdnou hračku.

Jak jste se to dozvěděli?

Z vašeho instagramu.

Ano, koupil jsem si kolonožku, což je segway bez držáku, takové elektrické vozítko. A to teď vede. Přítelkyně mě například poslala na nákup za roh

do večerky. Než bych šel pěšky, pěkně jsem se vezl na kolonožce.

Máte kromě cesty do cukrárny v Račicích i jiné oblíbené trasy?

Když jezdím, rád se kochám přírodou. Oblíbenou cestu vlastně mám, je to v americké Kalifornii nad zálivem La Jolla. Tam je nádherná scenerická cesta podél vody.

Josef Dostál

• Narodil se 3. března 1993 v Praze.
• Jeho maminkou je jazzová zpěvačka a bývalá volejbalová reprezentantka Eva Emingerová, tatínek Tomáš „Bosambo“ Dostál je sochař, dřevořezbář a trenér kanoistiky. Obě sestry se věnují beach volejbalu.
• Je majitelem široké sbírky medailí. Mezi nejcennější patří dvě zlaté z mistrovství světa v roce 2014 v Moskvě, které získal na kajaku a jako člen čtyřkajaku na kilometrové trati, bronzová medaile z olympiády v Londýně v roce 2012 (čtyřkajak, 1000 metrů) a dvě medaile z olympiády v Riu de Janeiru v roce 2016: stříbrná kajak, 1000 metrů), bronz (čtyřkajak, 1000 metrů).
• Měří 202 cm. Studuje na Vysoké škole chemicko-technologické obor potraviny. Jeho největším koníčkem je rybaření. Je velmi aktivní na sociálních sítích.

Autor: Ondřej Němec