Rozhovor s Karlosem Vémolou: Terminátor na dvou i čtyřech kolech

Zaťukat na branku sídla Karlose Vémoly v Měchenicích chce špetku odvahy: o společném soužití s šelmami a dravci se vedou legendy, o psích hlídačích hned za klikou nemluvě. Zápasník, který si změnil rodného Karla na Karlose a mezi jméno a příjmení vložil přezdívku Terminátor, má ale svá zvířata ochočená. A tak zatímco si povídáme, bere nás na krmení lvů i krokodýlů.

Celé to tady kromě zoo zavání Amerikou. Tyhle značky vás braly odjakživa?

Ameriky mám rád už fakt dlouho. Začalo to mustangem, splnil jsem si tím touhu mít velký černý americký auto se sundávací střechou. Doteď si vybavuji, že jsem byl úplně nejspokojenější člověk na světě. Jenže jsem začal chodit s Lelou, narodila se nám Lily a Lela pořád, že kabriolet není bezpečné auto pro rodinu. Tak jsem dal mustang pryč a pořídil si mercedes. Velké, černé, rychlé, bezpečné a silné auto – osm set koní pod kapotou. Jezdí se v něm jako v kamionu, je to miláček celé rodiny. Jenže amerického snu jsem se nevzdal, a tak jsem si koupil alespoň Harley Terminátora – protože co by to bylo za Terminátora bez Terminátora. Mám ho tři roky, a i když nejsem vyloženě motorkář, moc mě baví. Byl to výstavní kousek, nechal jsem si ho doladit podle představ včetně helmy.

Rozhovor se zápasníkem MMA Karlosem Vémolou: Řídím už od jedenácti!

Ale to vám evidentně nestačilo?

Nestačilo, pořád se mi stýskalo po mustangu. Takže když jsem letos v létě vyhrál zápas na Štvanici, pořídil si opět sportovní střelu: Chevrolet Corvette. Mám ho na sólo vyjížďky, na víkend, je to splněný sen. Víte, jsem celoživotní autíčkář, což je vidět na výzdobě všech těch plechových kámošů.

Zvlášť na harleyi, neztratil by se ani pod Arnoldem Schwarzeneggerem, řekli bychom. Co znamená, že nejste tak úplně motorkář a máte takovou mašinu?

Že jsem až donedávna vlastně na motorce nejezdil. A jako první si koupil hned tohle. Kamarád, co mi motorku přestavoval, se na mě podíval: Ty sis tenhle stroj asi hodně přál, viď? Říkám: Proč? Vždyť je to absolutně neovladatelný kousek, odpovídá. Obrovsky dlouhé vidle, skoro se nedá ohnout, a ty si na něj sedneš, když jsi nikdy na jedné stopě nejezdil. Jasně, nejsem žádný extra jezdec, ale terminátor jako by se mnou okamžitě srostl. Jestli mám v životě k něčemu respekt, tak ke koním pod kapotou. Takže jezdím hodně opatrně, párkrát za rok pro radost: třeba na kafe na Václavák nebo na Slapy k vodě.

Brumlavé projížďky po kraji?

Přesně tak. Hezky pomalu, protože se zaprvé bojím. Tahle mašina má strašnou páru. Je v ní nejsilnější motor, který se dělá, nic většího není.

A zadruhé?

Užívám si pohledy lidí, že se mi design harleye fakt povedl. Když jsem ho koupil, byl to červený predátor. Říkám si, přece nemůžeš mít červenou motorku! Tak mi ji kamarád malíř přestříkal načerno.

Na motorce se o vás žena nebojí?

Naopak! Chce jezdit se mnou, závidí mi. Když se mnou byla na přípravě v Thajsku, jezdili jsme hodně na motorkách. Jenže tahle je jen pro jednoho. Takže ženě budu muset koupit mašinu taky.

Nejnovějším přírůstkem na čtyřech kolech je letošní Chevrolet Corvette. Proč zrovna ten?

Aby to nevyznělo, že jde o ročník 2023 – to ne, jen jsem si ho v roce 2023 pořídil. Jedná se o sedmičku, poslední generaci, která je ještě správnou amerikou. Osmička už je podle mě ferrari zkřížené s Japoncem. Moje corvette je z roku 2018. Já corvetty miloval už od trojek: čtyřka, pětka, šestka, sedmička – pořád stejné tvary.

Terminátor Vémola jezdil s formulí v Brně: Nechyběla rychlost ani parádní hodiny

Jak se myšlenka vrátit do garáže černý kabriolet urodila?

Momentální nápad. Sedmadvacátého července jsem vyhrál zápas na Štvanici. Řekl jsem, že se chci odměnit chevroletem, a osmadvacátého mi stál doma. Jsem typ člověka, co rád dělá radost: ostatním i sobě. A protože svůj americký sen v hlavě pořád mám, zrealizoval jsem ho právě s vítězným zápasem.

Co vás na corvette tak přitahuje?

Její osobnost. Lidé mi občas říkají, že to není auto na cestování, ale to je omyl. Podívejte, jak má velký kufr, v pohodě se do něj sbalím na dovolenou ve dvou, zajedu na nákup. Teda samozřejmě pokud nemám v kufru střechu. Líbí se mi, že se sundává postaru ručně, mechanicky – ne elektrikou na čudlík. Mám ji už pár měsíců a každá jízda s ní je zážitkem. Je to správné auto pro chlapy, ne jako italský voňavky. Samozřejmě jsou na světě mnohem dražší vozy, ale to jsou káry pro fotbalisty. Auto mě musí vystihovat – a třeba ferrari ani další evropské sporťáky mě nikdy nebraly. Přitahovaly mě velké, silné americké káry. Na světě jsou lepší auta, ale jsem takhle spokojený a nepotřebuji objevovat jiné věci.

Kolik vítězných zápasů stojí takové auto?

Samozřejmě záleží na tom, kolik za jeden zápas bereš!

Takže jeden duel? Dva?

Jeden musí stačit – a ještě ne celý. Protože bych přece neutratil všechny peníze za auto! I tentokrát mi pár drobných zbylo, abych udělal radost taky ženě a dětem.

Garáž Karlose Vémoly, Vaculík v passatu i pick-up do zásuvky: To je dnešní Svět motorů na Nova…

Čím jste si dělal radost jako dítě vy? Taky auty?

Vlastně jo, řídím od jedenácti let. Pamatuji si, jak šíleně jsem se pak těšil na řidičák. Pravidla jsem uměl nazpaměť od čtrnácti, testy jsem také pak udělal na plný body. Dokonce i na základku jsme jezdili s kluky autem. Jenže jsme neměli na benzin, a tak jsme ho kradli z jiných aut.

Cože?

Měl jsem umyvadlo, špunt na řetízku, hadici a takhle fungoval snad dva roky. Vzpomínám si, že jsme jednou zaspali, takže skočili do škodovky a na vyučování. Kamarádova mamka pak volala do školy, jestli kluci dojeli v pořádku. Že vyrazili dost rychle. Učitelka byla v telefonu paf. Povídá: Paní, víte, že vaše děti by neměly do školy jezdit autem? Vždyť jim není ani patnáct. Byl z toho průšvih, máma mi pak zabavila klíčky a delší dobu jsem se nesvezl.

A první auto po řidičáku?

Suzuki Jimny. Měl jsem už škodovku a tu vyměnil za suzuki, ale samozřejmě doplácel – mohlo to být tak dvacet třicet tisíc. Dodnes na jimnyho vzpomínám. Dvoulitr stříkačka pod kapotou, auto celé žluté, krásně svítilo. Tak jsem na něj ještě nalepil černé pruhy s šachovnicí a jezdil v něm v helmě.

To muselo vypadat bláznivě. Jaké blázniviny na silnicích štvou vás?

Bezohlednost. Třeba v Anglii se řidiči pouštějí, a ještě se usmějí. Tady se jich hodně rve, kam nemá – a pak se provoz sekne pro všechny. Ale nechci si stěžovat, mám to v Česku rád a třeba v Itálii jsou ještě větší magoři. Já jsem na silnici absolutní kliďas, za volantem nenadávám, na nikoho netroubím, ať udělá sebevětší prasárnu. Mám v tomhle směru totiž dost hrůznou zkušenost.

Karlos Vémola si zkusil trochu jiný adrenalin. Jezdil na sajdkáře!

Jakou?

Když jsem dělal vyhazovače v Londýně, vezl jsem čtyři chlapy. Hodně hnusně nás předjel bavorák, skoro mě svalil z cesty. A tak jsem zatroubil. Zastavil, vylezli z něj dva obři a já na ně: Copak jste nás neviděli? Skoro jste nás rozsekali. Načež jeden na mě vytáhl brokovnici a povídá: Nějakej problém? Odpovídám: Oki, absolutně bez problémů. Od té doby mám v hlavě, že žádná situace za takové chvíle hrůzy nestojí. A tak, jak jsem říkal, už na nikoho netroubím. Cesty si plánuji s předstihem, nikam pak nemusím hnát, ať si lidi jezdí, jak chtějí.

Jakou cestu máte rád?

Miluji to doma, silničku podél Vltavy. Původně jsem chtěl bydlet až na Slapech, abych si cesty kolem řeky na Zbraslav užíval co nejvíc. Nikdy mě snad neomrzí.

Co vás na řízení baví?

Mě ani tak nebaví řízení jako auto samotné. Že si sednu do svého prostředí, které mám rád, kde se cítím dobře. Vždyť já se na svá auta i usmívám, když do nich usednu. Pohladím volant, podívám se na všechny detaily, které jsem si vymyslel – a je mi dobře.

Máte ještě nějaký sen?

Snad dřív jsem měl sen svézt se ve formuli. Ale i to už se mi s formulí 3 splnilo. Málem jsem se zabil. První jízda v životě, já na to hned šlápnul. Vylezu a: Jaký jsem měl čas? A oni 3:03. Co to znamená? ptám se. Napoprvé je pod tři minuty dobré. Samozřejmě mi ruplo, to musím dát! Jezdil jsem pak jako magor až na 2:36. Formule se se mnou pak roztočila – tak jsem toho nechal, dostal jsem strach. Ale zážitek to byl nezapomenutelný.

Škoda v Česku změní systém prodeje aut. Hodí dealery na druhou kolej?

Třikrát o Vémolovi

• Jako Karel Vémola se narodil 1. července 1985 v Olomouci. 
• Je nejznámějším českým bojovníkem v takzvaných smíšených bojových uměních (MMA), jako vůbec první Čech se v roce 2010 dostal do prestižní organizace UFC. Vybojoval mnoho titulů ve střední a v polotěžké váze v českých i anglických organizacích.
• Jeho koníčkem je chov velké spousty ryb, žraloků a ptáků. Doma s ním, manželkou Lelou, dcerou Lily a synem Rockym žijí v Měchenicích také šelmy nebo krokodýli.