Rozhovor s mentálním trenérem Marianem Jelínkem: Řidičem se člověk stane až po bouračce!
Mentální trenér Marian Jelínek, jenž v minulosti dlouho spolupracoval s Jaromírem Jágrem, přináší pozoruhodné postřehy na situace za volantem. A navíc spoustu rad, které se hodí každému motoristovi.
Potkáváme se na Chodově, v kavárně na střeše obchodního centra. Marian Jelínek – hokejový trenér, mentální kouč spolupracující s vrcholovými sportovci a autor řady knih – se ponořuje do světa řízení opravdu hluboko. De facto co odpověď, to námět k zamyšlení.
Máte nějakou jednoduchou mentální obranu, když nás kupříkladu někdo vytroubí? Nadechnout se zhluboka, což spousta lidí podceňuje. A proč?
Když jsem klidný, dýchám pěkně zhluboka. Jakmile spadnu do stresu, potýkám se s takovým tím psím dechem. Hluboký dech ovlivňuje biochemii našeho těla a hormony se začnou upravovat. Z čehož vyplývá další poučka: někdo vám třeba hodí myšku, tak místo lávy sprostých slov počítejte – to vás taky zklidní.
Můžou nám pomoci také rituály?
Vzpomeňte si na sprintera Usaina Bolta a jeho kravinky před startem: v zásadě to byl rituál odreagování, aby nevystartoval dřív z bloku, když jsem s ním o tom hovořil. Tím se dostával do zóny, čili do stavu bez vědomých myšlenek, do fáze, kdy racionálně nemyslíte, přičemž mozek klesá do jiných frekvencí. Opět uvedu motoristický příklad: když popadesáté jedete určitou trasu, ani si neuvědomujete, kde přesně jste. Jedete na autopilot, nicméně podvědomí fachá. Jste v přítomném okamžiku. Proto spousta sportovců začne před výkonem komentovat, co právě dělá: cyklisté si třeba povídají s nohama. Vaši čtenáři zase můžou komentovat, jak se připásávají, jak startují auto, upravují si sedačku, což vážně pomáhá, jakkoli se to jeví pro leckoho směšně.
Není pak problém, když nás ovládne posedlost rituály? Typicky zapomenu před cestou na dovolenou oblíbený talisman.
To však není rituál přítomnosti, ale jedná se o nějaké naše návyky, jež přerůstají až do zlozvyků, čímž nejednou dokonce vystoupají až do bodu škodlivosti. Srovnal bych je s hromosvodem. Díky těmto rituálům stéká strach.
Tak to má známý s jízdou do Chorvatska, kdy si bere za volant oblíbené červené tričko.
Znám moře podobných lidí. Napadá mě teď úspěšný autokrosař Petr Bartoš. To byl kluk s až obsedantními věcmi. Pokaždé než šel na závody, zastavoval u pumpy, a jestliže s pistolí netrefil přesnou částku, kterou si vytyčil, byl úplně vyřízený. Proto následně stavěl u další benzinky, dokud nenačerpal přesně na korunu. Stejně tak jsem měl tenistku, která zapomněla při turnaji v Austrálii na pokoji plyšáky a vzpomněla si na to až při vjezdu do areálu. Poslala pro ně taxík, aby mohla vůbec nastoupit.
Vy osobně žádný rituál ve voze nemáte?
Ne, jen auto měním každé čtyři roky kvůli daním, odpisům. Zrovna jsem se teď koukal a najel jsem v tomhle údobí 260.000 kilometrů. A co se týče spíš zlozvyků než rituálů, veřejně se přiznávám, že někdy řídím jednou rukou. Jak mám automat, na dálnicích to někdy svádí. Současně nejezdím vždy maximálních 130 kilometrů za hodinu. Ovšem po několika pokutách a bouračce jsem zkrotl.
Co vlastně znamená nehoda pro naši psychiku?
Je to emoční šok, strach o život, který nás velmi silně ovlivňuje. Dává nám limity a hranice, takže je v zásadě správný, chrání nás. Když dítě leze v pěti metrech na třešeň a začne plakat, otočí se a slézá dolů – to je správné. Proto je dobře, pakliže člověk nějaký karambol zažije – tedy já z toho mám takový pocit, ježto od té doby jezdím opravdu opatrně. Zvlášť na ledu, za deště či mlhy. Protože jsem jezdíval vážně hodně: přednášet do Košic, do Německa – a právě s přibývajícími kilometry se stáváte neohroženými. Tenkrát mi jeden pyrotechnik řekl: „Víš, když si začneš myslet, že vše umíš, vylétl jsi do povětří.“ Identicky to platí pro řízení vozu. Poněvadž do pěti vteřin může být navždy konec.
Z toho vyplývá, že byste menší nehodu doporučoval každému…
Domnívám se, že sedí pravidlo, kdy se řidičem člověk stává až po bouračce. Ale jak správně zmiňujete, zdůraznil bych slovo menší. Kolize člověku totiž teprve může ukázat pomyslnou kontrolku „pozor“. Když dlouho nezažijeme krizový moment, stáváme se sebevědomějšími, neohroženějšími – a je na pořadu dne důležitá otázka, jak se to zastaví a kde.
Nota bene na známých trasách – viz cesta do práce, viďte?
Jednoznačně – na trasách, které známe podle sebe „dokonale“.
Čili emoční šok nevytěsnit, nýbrž přetransformovat do určitého mantinelu.
Výborně, protože kdybych jej vytěsnil, nepoučím se z něj. Je vhodné si daný prožitek připomínat. Proto se vodí klienti na onkologie, hřbitovy – právě to jsou místa, která mají vést k pokoře, zastavení.
Může být pozitivní navštívit místo nehody?
Domnívám se, že spíše ano. Ale znám příbuzné, kteří na místo střetu nikdy jet nechtějí. Je to individuální, každý přijímá emoční šoky jinak. Zastávám názor, že není od věci si místo, kde mi to třeba uklouzlo, párkrát projet, aby mi zůstalo úspěšné zvládnutí v podvědomí. Tím jistým způsobem negativní zkušenost vymažete. Což třeba náramně funguje v souvislosti s „chcípnutím“ motoru při rozjezdu na křižovatce. Další možnost, jak zvládat nepříjemnější situace za volantem, tvoří kognitivně-behaviorální terapie.
To je co?
Danou aktivitu si postupně komplikujete, až se ji najednou naučíte, a hlavně se jí nebojíte.
Co ještě funguje?
Řízený vnitřní dialog, což je schopnost uvědomit si, jakým způsobem k nám strach chodí. Vždycky útočí v myšlenkách, které nechceme. Nechci se potýkat s myšlenkou, že mě někdo vytroubí, že mě bude někdo inzultovat v provozu. Ale ona stejně chodí. A kvůli ní, pakliže se jí začnu zaobírat, začíná adrenalin, potí se mi ruce a vyvěrají další nepříjemnosti. Právě proto jsou techniky, které pracují s nechtěnými myšlenkami. Vy de facto u řízeného vnitřní dialogu „ubíjíte“ nechtěné myšlenky racionalitou, komunikujete sami se sebou, ptáte se. Zdůraznil bych však, že se vnitřní dialog doprovází dalším koktejlem technik: vizualizací, imaginací, dereflexí, dechovými cvičeními a tak dále.
Vnitřní dialog už bychom měli vést před jízdou autem?
Já provokuji tím, že by ho člověk měl vést permanentně. Že by se měl vyučovat už na školách namísto řady zbytných věcí. Protože si vezměte, jak graduje počet lidí na antidepresivech, stoupají stresové faktory, přitom žijeme v nejlepší době lidstva z ekonomických poměrů. Panuje jakási nemoc z blahobytu: různé syndromy vyhoření, sebevraždy. To jsou věci, na kterých lze zapracovat.
Platí sílící agresivita na silnicích taky za jeden z těchto projevů?
To souvisí s tím, že je zčásti geneticky daná. Určitý stupeň agresivity je totiž vrozený všem. Teď je otázka, když se sejdou okolnosti, tak agresivita roste více, což je přesně doba, v níž aktuálně žijeme. Určitou formou sebepoznání ji však můžeme ze silnic (a nejen z nich) vypudit.
Co pro vás auto vlastně znamená?
Pro mě pořád hodně. Vlastně už od dětství, kdy jsme si hráli s autíčky. Jsem z generace, kdy vlastnit angličáky představovalo něco extrémně výjimečného. Že jsem byl šťastný, pokud ho nějaký šofér kamionu propašoval. Sbíral jsem je. Taky se mi při vzpomínkách vybavuje Svět motorů, z něhož jsem si pravidelně vystřihoval závodní auta. Navíc se u nás konala Rallye Český Krumlov, kam jsem se chodil poctivě každý rok dívat: ten zvuk aut mě fascinoval a fascinuje doteď.
Když kráčíme takhle chronologicky, jak vypadal další vývoj?
Dlouho jsme neměli peníze na auto. První vůz jsme si pořídili až v okamžiku, kdy brácha udělal řidičák. Rodiče koupili ojetý, byť krásný Renault 8. Nicméně moje první oficiální auto bylo až z vydělaných peněz z Německa, z hokejové školy. Bylo mi snad sedmadvacet a vybral jsem si škodovku – starou stopětku. Tenkrát jsem za ni vysolil asi dva tisíce marek. Zlom nastal mezi třiceti a čtyřiceti lety.
V čem?
S vydělanými penězi se ozvala chuť plnit si automobilové sny. Moc jsem toužil po sporťáku, a tak jsem si pořídil maserati, které mi dodnes stojí v garáži. Kamarádi mě přesvědčili, ať ho neprodávám. Že se z něj prý vyklube výtečný veterán. Řeč je o modelu Maserati 3200 GT. Teď už jsem ovšem v rozpoložení, kdy mi auto slouží zejména jako praktická věc. Na druhou stranu v něm vyřeším telefonáty, v kolonách někdy píšu SMS a taky celkem dost poslouchám audioknihy.
O odbourávání strachu: Tíživá kombinace
Kdyby za vámi někdo přišel, že má strach z řízení, dá se to mentálně odbourat?
Určitě ano. Já bych tady u zmíněného strachu řekl, že je důležité si rozlišit dvě věci.
Které?
Máme jednak strach o destrukci našeho těla – o život: to je strach intuitivní. A pak máme strach o destrukci našeho ega: že mě někdo pomluví, že nevyhraju závod, že mě někdo vytroubí, že se pomaleji rozjedu…
Při řízení nám přijde, že jde o kombinaci.
Právě. Tady se nám snoubí obojí. Máme často strach o život i mnohdy o auto. Máme strach, že ho máme na leasing, že se dostaneme do problémů – tady je klíčové, z čeho u dotyčného strach primárně pramení, a podle toho s ním pracuji. Když se teď bavíme o autech, rozlišuji i sporty, které se týkají ryze ega – čili třeba jakékoliv míčové sporty. Ale motorsport? Když jsem v kontaktu například s jezdcem MotoGP Johannem Zarcem, cítím, že při dialozích naskakuje rovněž strach intuitivní. A s tím se zase pracuje trošičku jinak.
Co zaznělo bokem…
- „Žádné velké motoristické rady jsem nedostával. Rodiče neřídili. Táta neměl papíry vůbec, maminka sice ano, ale po nehodě už za volant nikdy neusedla. Byť už řešíme pravěk, vzpomínám, jak kdysi říkávala: Hlavně opatrně za každé situace.“
- „Když sleduju rallye v televizi, baví mě to, ale emoční rozkolísání je na škále jedna až deset asi na trojce. Zato pokud stojím přímo na erzetě, moje emoční rozkolísání přeskočí až na hodnotu devět. Miluju být přímo u toho.“
- „Každé pondělní ráno jezdím z Průhonic směr centrum Prahy. Na základě zkušeností mě nemůžou rozhodit zácpy. A když vše náhodou jede, udělá mi to navíc radost. Ve stresu rozhodně nejsem, když na kolony mozek dopředu připravím.“
- „Nekonečná touha se zlepšovat je dobrá vlastnost. Problém nastává v případě, kdy nevidím pozitiva, ale na vše nahlížím černě. Nemám třeba radost z toho, že jsem dojel načas, nýbrž si uchovávám pouze to, že mi někdo nedal přednost, že mi nechutnala bageta na pumpě a tak podobně.“
Marian Jelínek
- Český hokejový trenér, mentální kouč a autor řady knih na téma psychologie sportu se narodil 18. listopadu 1963 v Českém Krumlově.
- Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, obor tělesná výchova-zeměpis. Rovněž získal doktorát z filozofie.
- Mezi jeho největší trenérské hokejové úspěchy patří zlaté medaile z Mistrovství světa 2005 z Rakouska, dva extraligové tituly s HC Sparta Praha a Presidentův pohár s HC Plzeň.
- Individuálně spolupracuje s manažery a vrcholovými sportovci (v současnosti například s tenistkou Karolínou Plíškovou, plavcem Janem Mickou či hokejovým brankářem Petrem Mrázkem) a také mentálně pomáhá hráčům fotbalové Sparty Praha.
- Je rovněž bývalým dlouholetým trenérem Jaromíra Jágra.
- Aktuálně přednáší na vysoké škole Newton University, kde je současně garantem oboru Psychologie pro manažery.
