Rozhovor s Pavlem Maslákem: Za volantem nikdy nezávodím

Na březnovém ME v Praze natáhl přes hlavu červený dres i nezbytný červený rukávek a konkurenci v běhu na 400 metrů utekl o parník. Na rozhovor se Světem motorů o pár hodin později přijel Pavel Maslák v červeném leonu. Tahle barva k němu patří, podobně jako zlatá, jichž už si na krk pověsil požehnaně.

Mají auta a atletika kromě stejného začátečního písmene ještě něco společného?

No jasně! Když jdu na start, musím být především naprosto klidný a soustředěný. Před jízdou autem by to mělo být zrovna tak.

A co když zazní výstřel? To pelášíte, že vám nikdo nestačí. Máte to tak i za volantem Seatu Leon?

Kdepak, tam nezávodím. Nemám s kým ani proč. Zatímco na dráze chci být vždycky první, autem klidně dojedu dvacátý.

Na mistrovství Evropy v Praze jste vybíhal za obhajobou zlata z páté dráhy. Máte i na dálnici raději pravé jízdní „dráhy“?

Záleží, jak rychle jedu. Na dálnici je jedno, v kterém pruhu jsem, protože auta vidím před sebou i v zrcátku. V hale mám rád vnější dráhy, tedy ty

vpravo. Jedině tak mám soupeře na startu před sebou.

Takže je to všechno naopak?

Vlastně jo: autem se předjíždí zleva, v atletice se předbíhá spíš zprava.

To však jen v případě, že se běží či jede v houfu. Vadí vám to?

Rozhodně to nevyhledávám. Koho by taky bavilo jezdit v kolonách? Jsem stejný jako jiní, hledám skulinky, kudy zácpu objet. V atletice se mě teď naštěstí běhání v houfu ani hledání skulinek mezi roztaženými lokty soupeřů netýká.

Na dráze vás nikdo nepřehlédne díky nezvyklým rukávkům v barvě české trikolory. I Seat Leon máte podobně přizdobený – vlaječkami na zrcátkách. Proč?

Přiznám se, tohle nebyl úplně můj nápad, ale líbí se mi to. Vždyť kolik řidičů si během různých šampionátů zdobí auto českými vlaječkami? Já je mám pořád. Rukávky jsou z mojí hlavy. Chtěl jsem se odlišovat.

Rozhovor se Zuzanou Hejnovou: Třicítkou byste mě předjeli

Kromě vlaječek a výrazné barvy laku jste také vsadil na pěkná kola, že?

Kola přece dělají auto! Po halové sezoně se pravidelně přesouvám do Jižní Afriky, kde jezdí hodně prostinké vozy. Ale mají velká a výrazná kola! A s nimi hnedle vypadají i takovéto obyčejné modely dost dobře.

Řídíte v Africe?

Jasně. Býváme tam docela dlouho, takže si vždycky vybereme nějaké auto z půjčovny. Je to velká škola.

V čem?

Především se tam jezdí vlevo, ale to mi kupodivu zase tak nevadí. Spíš si chvíli zvykám, že se blinkry, stírače a další věci ovládají na druhé straně a řadí se levou rukou. Ale býváme v Africe dlouho, takže si člověk zvykne.

A co pak návrat na české silnice?

Ten bývá docela krutý. Ani ne kvůli zvyku zpátky na „všechno vpravo“, ale spíš co se týče provozu. V Africe jsou všude značky Stop. Na křižovatkách

platí pravidlo, že kdo přijede první, také první odjede. Docela se mi to líbí. Pak mi v Česku chvíli trvá začít opět sledovat, jestli jsem přijel na křižovatku po hlavní, nebo vedlejší. Podle mě tento africký zvyk docela zrychluje provoz, ale chápu, že u nás by se neujal.

Mluvíte jako mazák. Jak dlouho už řídíte?

Dlouho ne. Řidičák jsem si dělal až ve dvaadvaceti, na Vánoce 2013.

Proč tak pozdě?

V Havířově jsem auto nepotřeboval, zatoužil jsem po něm až v Praze. A protože jsem stále na cestách, trvala mi autoškola déle než jiným. Ale zkoušky jsem dal napoprvé.

K atletice patří spíš léto, vy jste víc úspěchů posbíral v hale. Máte zimu raději?

To ne, teplo a sluníčko jsou pro svaly mnohem lepší. A v autě to mám podobně: raději si stáhnu okénka a nechám proudit teplý vzduch. Studený volant, řízení v bundě – brrr! Zima mě nebaví. Ale byl bych blázen, kdybych ji odmítal. Protože v hale, která patří k zimě, se mi závodí lépe.

Která vlastnost auta je pro vás nejdůležitější?

Jsem konzumní řidič, ryzí praktik. Takže chci, aby auto jelo, brzdilo a svítilo.

A co se týče výbavy?

Nejsem náročný. Nemám vyhřívané sedačky ani jiné vymoženosti, klidně bych se obešel bez i klimatizace. Ale nikdy bez rádia. To ve voze nesmí chybět.

Vidíme, že nechybí. A máte v autě hezky uklizeno. Jste pořádkumilovný?

Jak se to vezme. Bydlím teď na ubytovně a třeba ve skříni mám dokonalý pořádek. Ale co v ní není, může se klidně válet po posteli. V autě to mám

podobně: na svém místě v přihrádce vždycky najdu žvýkačky pro spolujezdce, papírové kapesníky a antibakteriální mýdlo. Jinak se klidně další věci mohou válet na sedadle i podlaze, to mi nevadí.

A co vám při řízení vadí?

Když musím zbytečně brzdit kvůli agresivním řidičům. Ale nejsem tím, kdo by na ně kvůli jejich chování troubil. Ulevím si slovně a klakson nechám být.

Máte nějaký sen?

Ve sportu je jasný: vyhrát olympiádu.

A v autě?

Docela rád bych se svezl s profíkem v rallye. Letět sto osmdesát po lese bych rád zažil, ale sám to těžko dokážu.

Ani až si jednou koupíte superrychlé auto?

Po tom nijak zvlášť netoužím. Jsem naprosto spokojený se seatem. Ale až mi bude čtyřicet, třeba už budou auta lítat a já se tím lesem opravdu proženu.

Svět atletiky a aut očima Pavla Masláka

Oblíbená barva

Naštěstí poslední roky sbírám zlaté medaile, ale Světu motorů prozradím sladké tajemství: ve sportu se mi nejvíc líbí stříbrná. Ale že bych si vybral auto ve stříbrné metalíze? Ne, to ne. Mám rád, když vůz vyčnívá. Červená je ideální!

Nejvyšší rychlost

V tretrách se dokážu dostat ke čtyřiceti kilometrům v hodině: rekord mám letmých třicet metrů za 2,75 sekundy. V seatu jsem u sousedů v Německu vyzkoušel 220 km/h, ale jinak jezdím při zdi. Na dálnicích rozhodně nejedu rychleji než sto šedesát.

Oblíbené místo

V atletice stadion v Ostravě, to je jasně moje volba číslo jedna. A nejlépe když je plný jako třeba při mítinku Zlatá tretra. V autě tak jednoznačný nejsem: vlastně každá silnice se mi líbí, když je na rozdíl od stadionů prázdná.

Nejvyšší pokuta

Možná někoho překvapím, ale my atleti na rozdíl od fotbalistů či hokejistů žádné pokuty nedostáváme. Kvůli řízení jsem platil zatím jen jednou – šest stovek za překročení rychlosti. V Praze jsem byl nováčkem a ještě nevěděl, kde jsou kamery.

Největší „jízda“

Z paměti nevymažu mistrovství světa v korejském Tegu. Úžasná byla i poslední olympiáda v Londýně: skvělá parta a parádní „jízdy“. Z cest vzpomínám hlavně na tu s rodiči do Chorvatska. Ač byl konec devadesátých let, museli jsme to zvládnout Škodou 125 L.

Pavel Maslák

• Rodák z Havířova, v únoru mu bylo 24 let.

• Začínal na nejkratších tratích, ostatně je mistrem ČR na 100 i 200 metrů, postupně ale přešel ke čtvrtce (400 m).

• V pouhých jedenadvaceti se stal venkovním mistrem Evropy 2012, za rok přidal evropské zlato i v hale a před pár dny ho v Praze obhájil. Kromě toho získal na obou ME 2013 i 2015 bronzy s českou štafetou na 4x 400 metrů.

• Dokázal už ale porazit i světovou konkurenci, jeho největším úspěchem je titul halového mistra světa 2014.

• Drží mnoho českých rekordů. Třeba venkovní na 400 metrů překonal po dlouhých 34 letech a dál ho vylepšuje: na olympiádě v Londýně jako první Čech běžel čtvrtku pod 45 sekund. I to dál překonává – loni ji zvládl za 44,79 s.

• Ač je na dráze rychlíkem, v autě se drží zpátky. „A nikdy jsem netoužil po motorce. Neřídil jsem ani moped. Zato jsem ale třeba kormidloval loď v Chorvatsku,“ říká.

Foto: Jiří Káš a Martin Sekanina