Ruský vojenský nadšenec dojíždí do práce obrněným veteránem z dob okupace ČSSR
Svébytný obyvatel jihoruského Novoaltaysku jménem Valerij Babajlov cestuje nejen po území Altajského kraje za volantem vojenského obrněného speciálu BTR-40 z roku 1949.
Před tímto životním rozhodnutím musel promyslet toleranci abnormálně vysoké spotřeby paliva, horšího výhledu, stejně jako bylo potřeba počítat se ztíženou manipulací na silnici a jistotou se stal zvýšený zájem policie.
Příběh nevšedního motoristy začal před osmi léty, kdy vojenský nadšenec Babajlov opravoval vyřazenou techniku a kromě jiného oživil GAZ-M20 „Pobeda“ nebo GAZ-63. Zapálený automechanik historických artefaktů se dozvěděl o opuštěném armádním BTR-40 zhruba 400 kilometrů severovýchodně od svého domova ve městě Kemerovo. Tehdejší vlastník chátrající vrak postupně rozřezával a prodával do sběrných surovin.
Babajlov neváhal a vyrazil koupit zbytky rozebíraného kovového šrotu. Tím se nevědomky upsal k pětileté renovaci nechtěného transportéru. Příznivou shodou okolností byl technický základ BTR založený na GAZu-63, se kterým měl opravář bohaté zkušenosti z minulých činností. Větším problémem se staly náhradní díly, s jejichž sháněním pomáhali vojenští fanatici z celého Ruska, motor GAZ-40 dokonce pochází až ze sousedního Běloruska.
Pět sezón v dílně se vyplatilo, téměř sešrotovaný obrněnec unikl lisu a dostal druhou šanci. Pod rukama nového provozovatele vůz postupně nabyl 98 % původní podoby se stoprocentní funkčností. Údajně se po ruských končinách pohybuje jen pár podobných kousků, jeden z nejlépe restaurovaných tají kompletní historii. Konkrétní detaily minulosti nikdo nezná, každopádně je velmi pravděpodobné, že zachráněný bojový off-road se mohl podílet na potlačení povstání v Maďarsku a Československu. Ostré nasazení do boje dokazují díry po zásahu palebného střeliva.
Těžce prověřený nástroj socialistické moci dnes opět křižuje veřejné komunikace, Valerij dokončil pětileté martyrium oprav a podstoupil proces úřední registrace na odboru vozidel. BTR-40 patří do kategorie obrněných modelů, proto nebylo byrokraticky složité pojistit 71 let starý sběratelský unikát a zaevidovat ho do federální evidence.
Vojenský veterán se tak stal legální součástí veřejného provozu, hrdý zachránce v něm pravidelně dojíždí zhruba sedm kilometrů do práce a občas vyrazí na delší projížďku za hranice regionu oblečen v dobové uniformě sovětského vojáka. Na vůz často ukazují prstem kolemjdoucí, přičemž pravidelnou součástí výletů jsou zastávky u policejních kontrol, které podezřívavě obhlížejí nezvyklou mašinu s malými průzory místo čelního okna.
Babajlov zatím nedostal jedinou pokutu, protože doklady odpovídají zelenému kolosu, v němž snad ani nejde porušit elementární předpisy slušného chování na cestách. „Jezdím velmi opatrně. Ostatní řidiči mi dávají přednost. Vidí, že nemám nejlepší výhled, ale na to jsem si zvykl během týdne,“ prohlásil odvážný šofér BTR, jenž má čtyřicetiletou zaměstnaneckou praxi v řízení velkých automobilů.
Kromě omezené viditelnosti ostatních je další nevýhodou až osmkrát vyšší spotřeba benzínu proti konvenčním automobilům, nepotěší ani velké teplo uvnitř desetimístné kabiny. V létě je potřeba jezdit se zapnutým topením, aby se zážehový šestiválec o výkonu 60 kW (82 koní) nepřehříval. „Proč jsem připraven to všechno vydržet? Když je malý chlapec obdarován autem na dálkové ovládání, je schopný si s ním neustále hrát doma nebo na ulici. Stejné je to se mnou, zatím jsem si nevyhrál dostatečně,“ uzavřel svoji srdcovou záležitost dobrovolný příslušník rudoarmějců se dvěma medailemi připnutými na dobovém stejnokroji.
BTR-40
Předmětem obdivu je důkladně renovovaný kolový transportér 4x4 občas titulovaný „sorokovka“. Prototyp vznikl už v roce 1947 a do sériové výroby postoupil o 12 měsíců později. Modelová prvotina svého druhu byla vyráběna v letech 1948–1960, ačkoliv v sovětské armádě byla nasazena v období let 1950–1980 do náhrady modernějším vybavením. Památeční stroj byl veřejnosti představen během programu oslav výročí Říjnové revoluce na Rudém náměstí dne 7. listopadu 1951, poté sloužil k převozu vojáků či nákladu i jako průzkumník neznámých oblastí.
Vývoj BTR-40 vedl inženýr V. A. Dědkov přímo z kanceláře Gorkovského automobilového závodu. První poválečné obrněné auto sovětských sil využívalo premiérově samonosnou karoserii, po stranách jsou dvoje dveře řidiče a velitele, zezadu byl přístup pro osm dalších pasažérů. Interiér mohl dohromady pojmout 10 dospělých, nebo jen dva členy posádky a tunu nákladu. Design vycházel z nákladního vozidla s pohonem čtyř kol GAZ-63.
Pancéřování BTR dosahuje tloušťky šest až osm milimetrů, dostačující k ochraně proti průrazu náboji ručních zbraní a dobových střepin, zesílený plášť však už nestačí na moderní dělostřelecké úlomky a palbu těžkého kulometu. Slabým místem vozidla byly vždy pneumatiky obzvláště náchylné k propíchnutí, nedomyšlenou částí zůstala i střecha nahrazena plachtou znemožňující nejen bezpečnostní ochranu, ale také nebyla šance montáže věže s efektivním zbraňovým systémem.
Místo výzbroje řidič spoléhal na manévrovatelnost. Podvozek posazený 40 centimetrů nad zemí byl proti zdroji platformy zkrácen a osazen dodatečnými tlumiči nárazů. S plným vytočením relativně úzkých kol se BTR-40 otočilo na 7,5 metrech volné plochy. Jízdu vpřed obstarával řadový šestiválec GAZ-40 o objemu 3,48 litru produkující zmíněných 60 kW (82 koní) při 3 400 ot./min. Vodou chlazený agregát vážil 225 kilogramů, fungoval kompresním poměrem 6,2:1 a byl spojen s trubkovým trojvrstvým chladičem a šestilistým ventilátorem.
Pět metrů dlouhý maskovaný přepravník s šířkou 1,9 metru a výškou 2,2 metru mohl ujet až 430 silničních kilometrů s nejvyšší dosažitelnou rychlostí 80 km/h. Mimo hladký asfalt se operativní rozloha snížila na asi 385 kilometrů. Pro tyto účely mohla benzínová nádrž spolknout 122 litrů pohonných hmot.
Celkem bylo vyrobeno 8500 kusů BTR-40, v různých konverzích se sovětský výtvor dostal do celého světa s upřednostněním loajálních spojenců. Později vznikly i ozbrojená provedení, chemické verze nebo povedené kopie označené jiným názvem. Obrněnec se objevil dále ve státech jako Albánie, Afghánistán, Čína, Indonésie, Izrael, Írán, Jemen, Kambodža, Keňa, Kuba, KLDR, Mali, Mongolsko, Jugoslávie, Sýrie, Somálsko, Uganda a také Vietnam.
Autor: Mirek Mazal