Škoda 1000 MB: Jak jsme jeli veteránskou rallye
Jenže to všechno vodnes’ čas, z tří a půl milionu vyrobených tisícovek, stovek a stodvacítek zbyl jenom nepatrný zlomek a ty první již vstupují mezi ceněné veterány, mezi něž právem patří svou nádhernou proudnicovou karoserií. Kdopak z nás, kteří je pamatujeme masově jezdit v běžném provozu (není to zase tak dávno), její půvaby doceňoval, když jich potkal desítky denně, matných, zaprášených a unavených?
To vše nám s kolegou Petrem Slováčkem ze Světa motorů proběhlo hlavami, když jsme využili příležitosti se Škodou 1000 MB se svézt. A ne ledajakou, nýbrž raritním typem 1000 MB Rallye, který stál u počátků továrního škodováckého motorsportu. A ještě navíc upraveným pro mezikontinentální maratony, ovšem až po roce 1989. V roce 1993 například s posádkou Landecký/Šimek absolvoval dálkovou trať Londýn-Sydney, o dva roky později vystřídal Šimka Ota Kramář v rallye Londýn-Mexiko a v roce 1997 dojelo modrobílé embéčko z Panamy na Aljašku.
Takže pro tenhle automobil neměl být problém dojet letos z Mladé Boleslavi do Jilemnice, zejména když dostává vzornou péči a údržbu v depozitáři muzea Škody Auto, které závoďák mezitím odkoupilo. A skutečně – po půlroční odstávce a absolvování nezbytných příprav (sepnutí odpojovače akumulátoru, ovládání sytiče i přídavných palivových čerpadel) chytá embéčko napoprvé. A už studené běží tiše, bez hádání a oblak smrdutého dýmu. Našponovaný předstih (klasický skloněný podélně uložený hliníkový čtyřválec OHV s litinovou pětikanálovou hlavou je přestavěn na 1,3 litru, dostal spádový karburátor Weber a 90 koní) prozrazují jenom občasné samozápaly po zhasnutí, jinak nic.
Úprav proti standardní tisícovce je více – vpředu kotoučové brzdy s posilovačem, nádherně dunící sportovní výfuk, ochranné rámy se světelnou rampou, pětistupňová převodovka a samozřejmě sportovní podvozek. Plus nezbytné sportovní úpravy – vedle zmíněného odpojovače ještě homologovaný ochranný rám, anatomická sedadla se čtyřbodovými pásy, osmdesátilitrová bezpečnostní nádrž, tripmaster, obří oranžová kontrolka (je to boční blikač ze Škody 120) mazání (na volnoběh problikává i pokud je vše v pořádku, ale na to si zvyknete), poličky na tužky a itineráře, plastová okna (kromě čelního) a kvůli prachu i přídavný filtr sání s náběrem v zadním okně.
A v čem je svezení jiné? Už jenom nasoukat se do anatomů přes ochranný rám není nic pro nemotorné tlouštíky. Spolujezdec si pak musí připravit psací pomůcky i stopky k ruce – do poličky se za jízdy kvůli čtyřbodovým pásům neohne. I přes počáteční obavy však lze sedadla normálně nastavovat a najít pohodlnou polohu za velikánským a tenkým volantem. Rovněž řazení je tam kde má být a až na velkoryse vymezený prostor, kde by měla být pětka, zapadají ostatní rychlosti na své místo přesně a ochotně.
Ani se spojkou jsme neměli nejmenší problém, z brzdami trochu ano, ale jenom zpočátku, než si pravá noha vzpomene, že dříve se na pedál zhurta šlapalo a ne že se pouze šimral palcem u nohy. Celkově ale obavy z různých archaismů a nejrůznějších vůlí nahradilo překvapení, jak současně zde všechno funguje. Včetně příjemných detailů, které bychom ocenili i v dnes, například vypínač podsvícení přístrojového štítu.
Dynamické schopnosti jsme při jízdě pravidelnosti neokusili, ale první dojmy hovořily o skvěle fungujícím a ochotně zatáčejícím podvozku s citlivým řízením bez vůlí, znamenité reakci na plyn a ochotě k plynulému tahu z nejnižších otáček. Ty nejvyšší, nastavené na dodatečně montovaném otáčkoměru na 5000/min, jsme z úcty k unikátnímu veteránu nezkusili, ale ani nám to nechybělo – nejvíce síly měl motor stejně o dva tisíce otáček níže a vytáčet se mu příliš nechtělo. Kouzelná je schopnost s krátkými převody jet pořád na pětku, i přes obec.
Ani ve vyšším tempu nehrozí nestabilita a na suchém povrchu nějaká záludnost. Jednoduchý podvozek funguje jak má. Už po pár kilometrech jsme mohli část pozornosti odpoutat od jízdních vlastností a začít se kochat i krajinou, naplněnou zdravícími diváky. Cesta vedla přes zapadlé vesničky Českého Ráje a spatřit v nich kolonu téměř šedesáti naleštěných veteránů se nepoštěstí každý den. A to byl také další zdroj potěšení – kdekoliv jsme vystoupili v našich bělostných kombinézách, budili jsme senzaci. Co na tom, že jsme skončili až na začátku druhé poloviny startovního pole. O pořadí totiž při podobných akcích vůbec nejde…
