TEST Škoda Rapid 3x jinak: Dělí je od sebe 74 let

Škodovka si u svých novodobých modelů ráda připomíná dějiny – vždyť až na citigo, fabii, roomster a yetiho najdeme historickou vazbu u všech mladoboleslavských vozů. Začalo to na konci osmdesátých let favoritem, pokračovalo felicií, octavií a superbem. Posledním znovuzrozeným modelem se stal předloni liftback Rapid. Jeho jméno máme v nejživější paměti, Škoda jej totiž použila před třiceti lety pro atraktivní kupátko. Už to ale vzpomínalo na léta minulá, konkrétně na rok 1935, kdy se představil původní rapid. Naši sestavu tak sice spojovalo jméno, jinak abyste ale společný rys pohledali. Možná ještě palivo, ve všech oblastech se však testované vozy liší. Mimo jiné již samotným zaměřením – zatímco novodobý rapid se prezentuje jako dostupný rodinný vůz, prostřední sází na sportovní výraz a první byl ve své době vnímán jako luxusní zboží. Viz „náš“ dokonale zrestaurovaný kousek, který si jako první majitel pořídil dokonce pan továrník!

Sejdeme se u muzea!

Youngtimer a veterán na nás čekaly v depozitu škodováckého muzea, kam jsme se dopravili rychle a pohodlně nejnovějším z rapidů. Žádný luxus, jeho samozřejmý a zcela bezproblémový provoz jsme však ocenili velice brzy. Poprvé hned při vyjíždění s nejstarším rapidem. Za volant se samozřejmě posadil ten nejzkušenější, samotný pan Miroslav Strouhal, který vůz do posledního šroubku zrenovoval. „Na motoru jsem dělal několik let doma v obýváku,“ naznačil nelehký průběh prací. „Manželka moc nadšená nebyla,“ doplnil Strouhal, nasadil si stylovou buřinku a začal s předstartovní přípravou.

Čekal jsem daleko zdlouhavější proces. Něco ve stylu startování Fordu T – proceduru nádherně popsal John Steinbeck v románu Na východ od ráje. V rapidu se ale jen otočilo klíčkem zapalování, vytáhl sytič a sešlápl startér. Ano, sešlápl. Tehdy se startovalo pedálem! Jinak ale v zásadě standardní operace, rapid dokonce naskočil nečekaně rychle a ochotně.

Garáží se rozšířil odér, který v dnešní době už těžko někde ucítíte. Zpočátku jsme se všichni nesli na nostalgické vlně a nad vůní spáleného benzinu společně plesali. Postupem času, když rapid po krůčkách opouštěl své vyhrazené stání, nás nadšení opouštělo. Vymanévrovat totiž tenhle „proudnicový tudor“ z úzkého místa nebylo jen tak. Posilovač tehdy neměly ani brzdy, natož řízení. A neustále točit kormidlem ze strany na stranu, do toho pracovat se spojkou… Ještě že tehdy neexistovala parkoviště před supermarketem!

skoda rapid testy svetmotoru

Proudnicový tudor však nakonec prostory garáže stačil nejen kompletně zakouřit, ale také opustit. Vidíte, proudnicový tudor! Tady dlužíme vysvětlení. Pane Strouhale? „Jedná se o aerodynamicky příznivější karoserii. Takových rapidů bylo vyrobeno celkově sto deset, můj je však jediný zrenovovaný,“ chlubí se majitel. Má čím!

Pro osmdesátkové kupátko byla cesta z garáže nepoměrně snadnější. Jenom trochu vzpomínání na manipulaci s palivovou pumpičkou (náš rapid přece dlouho stál) i sytičem a rapid se vydal vstříc dobrodružství! Chvíli se tedy ještě na parkovišti před muzeem zahříval, pak se už ale naše rapidní skupinka rozjela směrem na Mnichovo Hradiště.

Jako v obýváku

Sedám si vedle Miroslava Strouhala do jeho krásného veterána. Přesněji řečeno zapadám do něčeho, co víc než automobilovou sedačku připomíná starý gauč. Ač je tedy odpružení rapidu realizované listovými péry, připadá mi auto na nerovnostech neskutečně komfortní. Právě díky gaučovému efektu sedaček, které pérují ostošest.

Zatím se uvnitř cítím poněkud nesvůj. Hlavně kvůli absentujícím bezpečnostním pásům. Po těch jsem první kilometry šmátral marně. „Jedna slečna se mě dokonce ptala, kde mám airbagy,“ přidává Strouhal vzpomínku, když si všimne mého beznadějného bezpečnostního tápání. „Tak jsem řekl, ať si pustí rádio. Že ji to uklidní,“ doplňuje. „A já byl rád, že jsem už nemusel poslouchat její další dotazy,“ směje se.

Rádio, to je v našem případě pozoruhodný přístroj. V prostoru, kde jsme dnes zvyklí vídat odkládací schránku, se v rapidu nalézá skříňka originálního rádia Mende AE 35/6V Autosuper. Plně funkčního! Slečna se tak za jízdy opravdu mohla věnovat poslechu své oblíbené stanice. „Chybí mi tam jedna lampa, i bez ní ale hraje,“ prohlašuje řidič a hbitě přístroj zapíná. Po chvilce „žhavení“ rozhlas skutečně ožívá! A já si vybavuji další dětskou vzpomínku na babiččin obývák. Tentokrát na obrovské staré rádio, které zároveň fungovalo jako kus nábytku. Chrčelo hodně podobně jako Mende AE 35/6V Autosuper.

TEST Videotest: Škoda Rapid Spaceback ve 13 minutách

To už jsme se však dostali za hranice města a rapid začal na třetí – a tedy nejvyšší – stupeň zrychlovat. Šlo mu to nečekaně svižně. Čekal jsem akcelerační trápení a frontu nervózních šoférů za zády, ve skutečnosti jsme se však s veteránem v pohodě začlenili do „normálního“ provozu. Jedeme v klidu osmdesátkou, jenom toho hluku trochu přibylo. Mende AE 35/6V Autosuper už není v podstatě slyšet. „Novější rapidy měly už čtyřku,“ zvyšuje hlas Strouhal. „I tak bychom zvládli rychlost kolem sto dvaceti, já ale jezdím nejvýš osmdesát,“ dodává.

Spíš než maximální rychlostí přesvědčí čtyřválcová šestnáctistovka (již s rozvodem OHV) s výkonem 46 koní nebývalou pružností. „Na trojku zrychluje už z dvaceti,“ přesvědčuje mě Strouhal a okamžitě přidává důkaz. Zkontroluje provoz za námi, pro jistotu pak ještě jednou (výhled z proudnicového tudoru je tristní), zpomaluje na rychlost 20 km/h a šlape na plyn. Rapid se nejdříve velmi zvolna, postupně ale čím dál ochotněji rozjíždí k 80 km/h.

Ideální cestovní rychlostí pokračujeme jen pár kilometrů. Pomalu se totiž blížíme k letišti.

skoda rapid testy svetmotoru

První opravdu moje!

Na ploše se k nám přidává nejprve fotograf v nejnovějším z rapidů, při vystupování z vozu se tváří naprosto normálně. Ne tak ovšem kolega Lukáš

Prejzek. Tomu se po zastavení z „jeho“ kupátka evidentně nechce. Zasněný pohled, úsměv připomínající měsíček na hnoji… Lukáš se zamiloval! „Už

dávno! Rapid bylo moje druhé auto. Ale první, na které jsem si vydělal úplně sám,“ rozpráví Lukáš. A hned navazuje. „Cítíte tu vůni? Přesně takhle voněl i můj rapid. To víte, že vůně je pro oživení vzpomínek ze všech smyslů nejsilnější?“ pokračuje Lukáš, celou svou osobností přenesený někam do druhé poloviny osmdesátých let.

Musím mu dát za pravdu. I já si podle typického odéru okamžitě vybavím pro mě tehdy nekonečné cesty ve Škodě 120 L za babičkou. Jak mi bývalo na zadních sedačkách s rozeřvaným motorem za zády s prominutím blbě! Lukáš má zjevně příjemnější vzpomínky. Z interiéru kupátka ho ne a ne vypudit.

Jeho nadšení je ale vzhledem k úžasnému stavu testovaného rapidu pochopitelné. Kompletně původní kousek vypadá jako zbrusu nový, odkroucených pětapadesát tisíc kilometrů byste mu rozhodně netipovali. Však taky většinu života strávil v teple mladoboleslavského muzea!

Teď se ale stejně jako ostatní rapidy třepe zimou na letištní ploše a poslušně pózuje fotografovi.

Kuželky musí být!

O klasický srovnávací test se všemi světomotoráckými tabulkami se sice nejedná, vyhýbací manévr však vynechat nemůžeme ani v tomto výjimečném případě. Rozestavujeme tedy kuželky, fotograf zaujímá strategické postavení a já se chystám za volanty rapidů. Vezmu to hezky postupně, od prvního rapidu.

Mám trochu trému. Mým prozatím nejstarším „odřízeným“ autem je kabriolet Felicia, který mě totálně šokoval na dnešní dobu naprosto neskutečně

neúčinnými brzdami. Na pedál jsem se musel skoro postavit, aby auto alespoň v náznaku začalo zpomalovat. A teď na mě čeká stroj o více než dvacet let starší!

Nesměle ještě poprosím o nastartování vozu, pan Strouhal ale pronese cosi ve stylu: „To bys měl už zvládnout sám, mladej!“ Takže se nějakou dobu peru s klíčkem, sytičem a pedálem startéru. Po chvíli se však majitel nade mnou slituje a šestnáctistovku s výkonem 46 koní uvede do chodu. „Začátečnická chyba! Špatná poloha klíčku ve spínací skříňce,“ okomentuje mé selhání.

Překvapivě snadno řadím jedničku (jediný nesynchronizovaný převod) a očekávám další trapas – s rozjezdem. Podvědomě se připravuji na nejhorší, ještě mi hlavou proběhne vzpomínka na závodní speciál Praga R1, který jsem rozjel asi na šestý pokus.

skoda rapid testy svetmotoru

No nic. Pomalu pouštím spojku, přidávám plyn… a naprosto plynule se rozjíždím! Nebylo zapotřebí žádných nadpřirozených schopností, víc než

sedmdesátileté auto se rozpohybovalo úplně jednoduše. Teď ale přijde další prubířský kámen – řazení! Že je jednička na místě obvyklém pro dvojku

a ta zase „nahradila“ trojku, až takový průšvih není. Cestou ze škodováckého muzea jsem si ale moc dobře všiml extra dlouhého chodu řadicí páky, o přesnosti si vůbec žádné iluze nedělám. Jde se na věc! Ubírám plyn, spojka a beru za maličkou hlavici na uzoučké tyči. A dvojka tam zapadne jako nic! Synchronizace rozhodně pomohla, i tak ale uživatelská přívětivost třístupňové převodovky zaráží. Ještě více v kontextu některých soudobých rychlostních skříní, které zamrzly právě někde ve čtyřicátých letech. Třeba se to jednou naučí!

Zařazení trojky je už pro mě skoro rutina. Blíží se konec letištní ploch, raději s meziplynem volím dvojku (pak si ale vyzkouším, že to jde i bez něj) a otáčím se vstříc kuželkám. Tradiční výchozí rychlost kolem šedesátky tentokrát mírně snížím, zhruba na nějakých 20 km/h. Zaprvé bych se na takovou rychlost nestačil ani rozjet a zadruhé… Však mi asi rozumíte. Jak tohle dopadne?

TEST Šest nejtěžších soupeřů pro Škodu Rapid

Najíždím mezi kuželky, točím volantem – jde to ztuha, navíc ten převod! Pro nijak zásadní změnu směru jízdy musím překonat snad několik otáček. Rapid se ale kuželkami proplete znovu nečekaně standardně. Spíš než podvozek jej omezuje řízení. No dobře, vlastně já. Cítím, že by škodovka zvládla i daleko vyšší nájezdovou rychlost, nejsem ale schopný tak rychle otočit kormidlem dějin.

Dávám si ještě pár průjezdů a pořád nevycházím z úžasu. Od prvního z rapidů jsem čekal, že jej řidič zvyklý na soudobá vozidla nebude umět prakticky vůbec používat. Já si ale po letištní ploše jedu skoro normálně, zatáčím, řadím, brzdím… I poslední činnost probíhá v podstatě dle moderních „norem“. Rapid z roku 1940 se chová nečekaně přátelsky. Začínám panu Strouhalovi věřit, že proudnicový tudor skutečně běžně používá. Jiné auto totiž nemá.

Pořád smykem!

Když se mi konečně podařilo Lukáše přemluvit, aby z kupátka vystoupil (slíbil jsem mu, že do Mladé Boleslavi opět pojede v prostředním rapidu),

usadil jsem se v důvěrně známém prostředí. O cestách na zadním sedadle už řeč byla, s nejrůznějšími stodvacítkami jsem se však taky učil jezdit.

Při mé zmínce o stodvacítce Lukáš mírně zesinal, tohle je přece Škoda Rapid 135! Kam se na něj hrabě nějaká stodváca! Dobře, přístrojová deska je

opravdu luxusnější (hlavně štít s otáčkoměrem!), kolega upozorňuje ještě na sportovní sedačky s integrovanými opěrkami hlavy a především na skutečnost, že sedačka je výškově nastavitelná! Sice k tomu potřebujete nářadí, taková možnost ale skutečně existuje. Škodovkáři trpící hlukem vytočené čtyřky by jistě před „pětikvaltem“ Rapidu 135 smekli, stejně tak fascinující byl ve své době motor o objemu 1289 cm³ s výkonem 43 kW. Hotová raketa!

I po takto nevinné poznámce se Lukáš smrtelně urazí, ironie na „jeho“ rapid se neodpouští! Zanechám tedy nejapných žertů a jednostranným klíčkem s ergonomickým vybráním pro prsty oživím čtyřválec spočívající až kdesi za zadní nápravou. A je pravda, že běží nečekaně

potichu. Podle informací od Lukáše se jedná o vlastnost typickou pro škodovky vyrobené v Kvasinách.

skoda rapid testy svetmotoru

S osmdesátkovým rapidem se rozjíždím samozřejmě, bez jakýchkoli problémů, tohle auto překvapí nejvýš sytičem a řízením bez posilovače. Proti prvnímu rapidu je to ale obrovský skok – volant má konvenční rozměry a točit s ním zvládne i děvče.

Pořád se však točí zbytečně moc. Zde by se strmější převod hodil opravdu mimořádně, kupátko totiž neskutečně rychle přechází do přetáčivého smyku. Ale bleskově! Ani nemusíte ubírat v zatáčce plyn nebo rapid jinak ponoukat, on se dveřmi napřed hrne do zatáčky skoro permanentně!

Přitom velmi předvídatelně a nezáludně, pro korekci stačí rychlé kontra. Tady je však zakopaný pes – s takto nesportovním řízením je rychlé kontra prakticky vyloučené, počítat musíte s prodlevou na „přeručkování“. Přetáčivé smyky by byly zábavnější a pro okolí atraktivnější, takto však rapid řidiče

značně omezuje. S touto konstrukční nedokonalostí souhlasí dokonce i Lukáš. Moje připomínky ohledně stále spíš podprůměrné dynamiky však smete ze stolu: „Vždyť se to se stodvacítkou nedá srovnat!“ Ostatně to ani Bittner.

Nuda, nuda, šeď, šeď

V porovnání s předchůdci je aktuální rapid vlastně nezajímavým vozem. Při jeho obsluze na vás nikde žádné překvapení nečíhá, mezi kuželkami stačí

pootočit volantem a hatchback zatočí přesně tam, kam jste mu poručili. Ani v rychlostech nad 70 km/h není nedotáčivý, přetáčivý nebo nestabilní. A když už by se snad mělo k něčemu schylovat, ESP řidiči podá ruku. Kde jsou nějaké jízdní zážitky?

Žádná zvláštní dobrodružství nepřinese ani nejslabší z motorů pro novodobý rapid, tříválcová dvanáctistovka s výkonem 55 kW. Ani s touto pohonnou jednotkou nemusí být předjíždění nesplnitelným snem, dynamika je hlavně díky nízko položenému točivému momentu vyhovující. Mnohokrát vylepšená technika kdysi problémového HTP přesvědčuje i na konci svého životního cyklu solidním zátahem.

Opravdu se není čeho chytit. V Rapidu Spaceback jedete, posloucháte rádio… Vlastně se už spíš vezete, než řídíte. Možná trochu nuda. Bourat ale

v Rapidu 135 s tuhostí použité žvýkačky nebo proudnicovém tudoru, jehož kopí alias tyč řízení je neustále připraveno řidiče skrz naskrz propíchnout, to se pak člověk raději v klidu a bezpečí nudí.

Nová vzpomínka

V aktuálním vydání Autotestů jsem si položil otázku, na jaký ze srovnávacích testů nejvíc vzpomínám. Napsal jsem, že na ten úplně první, kdy jsem

asistoval při srovnání zbrusu nového Peugeotu 407 a Volkswagenu Passat. Pro kluka, který chtěl být od dvanácti let motoristickým novinářem, samozřejmě obrovský zážitek!

Teď už bych ale svou odpověď pozměnil. Porovnání tří naprosto odlišných rapidů, to bylo teprve něco!

Nejvíc mě překvapil ten úplně první, hlavně pro svou uživatelskou přívětivost. Sám majitel sice uznává, že účelnějším příplatkovým prvkem než autorádio by bylo topení, jinak mu ale naprosto věřím, že i s rapidem z roku 1940 v podstatě normálně jezdí. Dokonce na dovolenou!

Novější rapid, to byla krásná nostalgická vzpomínka. A úžasně zábavné skoro „rallyeové“ svezení! Vůbec se nedivím, že v současnosti se zachovalé

kousky mladoboleslavského kupé prakticky nedají koupit pod sto tisíc. Pro mě jeden z nejzajímavějších českých youngtimerů!

Poslední z rodu rapidů, hatchback s doplňkovým označením Spaceback, už neumí pobavit jízdními vlastnostmi, ani nevyvolá tolik pozornosti a úsměvů jako pětasedmdesát let starý veterán. Nejnovější rapid vlastně jenom jezdí. Můžete v tom vidět ztrátu kouzla, já bych ale mluvil spíš o úžasném pokroku!

Historie původního rapidu (1934–1942): Luxusní kočár pro pana továrníka

Rapid, tedy „rychlý“, slaví 80 let. Šlo o čtyřválec střední třídy, větší než Škoda Popular, ale „podřízený“ favoritu a šesti- až osmiválcovým superbům. Původně se počítalo s tuhou přední nápravou, ale nakonec šel do výroby paralelogram a místo obdélníkového páteřového svařence silná páteřová roura ukrývající spojovací hřídel mířící k zadním kyvadlovým polonápravám. V jejím předním rozvidlení spočíval řadový vodou chlazený čtyřválec s postranními ventily (SV). Zdvihový objem postupně rostl z 1194 na 1386 cm³, výkon z 26 na 31 koní. Mechanické brzdy ustoupily hydraulickým, základní dvoudveřovou uzavřenou karoserii doplnila čtyřdveřová, kabriolet, dodávka o nosnosti 500 kg, kupé – ostatně v hrstce rapidů se zkoušel i šestiválec. Nejrozšířenější uzavřený Rapid 1,4 SV v roce 1936 začínal na 31 400 Kč, odpovídající popular přišel na 19 900 korun. Kromě standardní

třístupňové převodovky se synchronizací II. a III. stupně v nabídce figurovala elektromagnetická lahůdka Cotal z Francie s předvolbou malou páčkou

pod volantem. Rapid, ať už jeho motor v šasi popularu nebo větší kupé, dvakrát zabodoval v Rallye Monte Carlo (1936 a 1937), manželé Škulinovi najezdili křížem krážem Afrikou 52 000 km (!), Procházka s Kubiasem objeli svět za 97 dní, pražští studenti zazářili v hvězdicovité jízdě k berlínské olympiádě atd. V roce 1938 rapid povýšil na rozvod OHV, z 1558 cm³ dostal 42 koní a uháněl až 110 km/h. Podle dochovaných fotografií jím jezdil i Vlasta Burian nebo Karel Hašler. Od jara 1939 do podzimu 1941 vznikal ve 110 kusech i „náš“ proudnicový/dálnicový s nižší a protáhlejší karoserií. Šlo spíše o prestiž a reklamu, menší aerodynamický odpor vyvážila zvýšená hmotnost. Dochovalo se jen kolem pěti „kapek“. Robustní a spolehlivé

rapidy v celkovém počtu 6771 kusů věrně sloužily doslova do roztrhání těla, na veteránských srazech jich proto bývá jako šafránu.

Historie kvasinských kupé: Takový náš (poslední) sporťák

Až do samého konce 80. let bylo tradičním vrcholem modelové řady Škodovky osobité dvoudveřové kupé. Tudor MBX na bázi legendárního embéčka nahradila roku 1970 Škoda 110 R Coupé, kterou roku 1981 vystřídalo Garde. Tento model s technikou Škody 120 se třeba ve Švýcarsku od počátku prodával jako Rapid, u nás se ale nového označení dočkal až roku 1984 jako poslední člen modernizované řady škodovek. Tehdy se kromě jiných úprav včetně nižší hmotnosti dočkal i lepší stability díky širšímu rozchodu kol: o 70 mm vpředu a o 60 vzadu.

Vůz se od klasického „stodvacítkového“ zdvihového objemu 1174 cm³ postupně posunul na 1289 kubíků, na které až do jara 2001 slyšela felicia. Rapid se proti obyčejným škodovkám chlubil třeba vynikajícím odhlučněním interiéru, měkčenými plasty na palubní desce nebo uzamykatelnou schránkou před spolujezdem. Málokdo ví, že rapid existoval i jako kabriolet. Nevytvořila jej však samotná Škodovka, ale mělnická provozovna ÚV Svazarmu Metalex a podobné úpravy pro své zákazníky zajišťovali i někteří němečtí a britští obchodníci. Rapidů včetně předchozího garde vzniklo v Kvasinách a Bratislavě za devět let téměř devadesát tisíc. Že šlo o vlajkovou loď, jasně dokazuje cena: zatímco v roce 1986 stála základní verze sedanu Škoda 105 S lidových 55.200 Kčs, Rapid 130 byl k mání za 81.020 Kč, tedy skoro o 47 % dráž!

Autoři: Martin Machala, Lukáš Prejzek, Svět motorů