Suzuki Vitara: První generaci je třicet

Suzuki mělo v 80. letech ve výrobním programu jediný malý off-road Jimny druhé generace, u nás známější jako Samurai. Jenže to byl skutečný teréňák, byť takřka kapesních rozměrů. Klientela si žádala o něco větší auto pro volný čas, a tak jí Japonci vyšli vstříc. Své k tomu měl i americký úřad pro bezpečnost silničního provozu NHTSA, Samuraie se totiž rády převracely a on požadoval modernější a širší auto.

Pro Suzuki byly Spojené státy důležitým trhem, mohlo si zde vydělat slušné peníze – a tak byla volba jasná. Starší sourozenec nicméně v portfoliu zůstal a těšil se velké oblibě. V roce 1986 údajně ukázali Japonci připravovaný vůz Pjotru Prusovovi, „otci“ VAZu 2121 alias legendární Lady Niva. Ta už se tenkrát prodávala takřka dekádu a v západní Evropě byla hodně populární. Suzuki se logicky chtělo pochlubit možnou konkurencí...

Rám a čtyřkolka s redukcí

Vitara byla však stejně jako Samurai postavena na žebřinovém rámu. Motor Suzuki G16, zážehový dvouventilový vstřikovací čtyřválec OHC 1590 cm³/59 kW byl uložen podélně. Na některé trhy se dodávala i karburátorová verze bez katalyzátoru, ta měla jen 55 kW. K dalším typickým prvkům patřila zadní tuhá náprava a pohon všech kol, i když ne stálý, nýbrž s přiřaditelným předkem. Na suchém asfaltu byl k ničemu, ale stačila trocha deště, o nezpevněném povrchu nemluvě... Středový diferenciál chyběl, nikoli však redukce a dvaceticentimetrová světlost se hodila rovněž. Přední zavěšení bylo nezávislé se vzpěrami McPherson, maticové kuličkové řízení mělo na přání posilovač, brzdy byly kotoučové pouze vpředu a rezerva našla své místo tradičně na zadní stěně.

Teréňák měřil ve třídveřové verzi jen 3,56 m a tvarově mu nebylo co vytknout, připomínal osobní auto, účel prozrazovaly pouze kraťoučké převisy a výška takřka 1,7 m. Výroba se rozběhla už v květnu 1988, japonská premiéra se odehrála v červenci, ta výstavní až v Tokiu. Hned zpočátku existovala kromě třídveřové uzavřené verze i otevřená Canvas Top, tedy s odnímatelnou plátěnou střechou, karoserie byla ale zpevněna ochranným obloukem. Plátno mohlo být nahrazeno plastovými panely. Krátce, do roku 1990 existovala také užitková varianta bez zadních sedaček, mimochodem jinak sklopných.

Kompaktní off-road s atraktivním designem vážil sotva tunu a získal si rychle oblibu, především u mladších zákazníků, na které byl ostatně i cílen marketing. Za první rok se tak celosvětově prodalo na tehdejší poměry Suzuki vynikajících 64 tisíc kusů. V Japonsku se Vitara jmenovala Escudo, tento název podle bývalé portugalské měny přežil léta. V srpnu 1990 v něm debutovala čtyřventilová verze šestnáctistovky se 74 kW a k pětistupňové manuální převodovce přibyl čtyřstupňový automat. Na domácím trhu se rovněž prodávaly omezené série Helly Hansen a Goldwin.

Delší verze s pěti dveřmi

Další oživení poptávky přineslo v listopadu 1990 pětidveřové provedení dlouhé 3,98 m, v Evropě debutovalo v létě následující sezóny a už mohlo mít dva airbagy. Samozřejmě přibralo, zhruba dva metráky a nabídlo také větší nádrž o objemu 55 l místo 42 l. Japonská verze se jmenovala Escudo Nomade, evropská Vitara Long. Rozvor byl prodloužen o celých 28 centimetrů, z 2200 mm na 2480 mm. V té době roční produkce překročila 100 tisíc kusů a jen v Německu se za rok 1991 prodalo téměř 11 tisíc Vitar. Záhy debutovala šestnáctistovka G16A s výkonem sníženým na 71 kW pro americký trh, tady se používalo jméno Sidekick.

V sezóně 1993 se změnila palubní deska, zaujala limitka Vitara Rossini v růžové metalíze s krémovým koženým vnitřkem. V druhé polovině modelového cyklu došlo k dalšímu rozšíření nabídky směrem vzhůru – v prosinci 1994 měl premiéru zážehový dvoulitr V6 (100 kW) a naftový čtyřválec stejného zaokrouhleného objemu z řady RF, který Suzuki kupovalo od Mazdy. Obě tyto verze se odlišovaly většími nárazníky, plastovými lemy blatníků a jinou maskou chladiče,také se decentně prodloužily. Podvozek byl mírně zesílen.

Na počátku roku 1996, po mírné vzhledové modernizaci přišla nafta i do Evropy, ale šlo o turbodiesel XUD 1,9 l od Peugeotu (52 kW). V téže sezóně debutoval také Sidekick Sport se čtyřválcem J18 1,8 l/89 kW, opět šlo o čtyřventilový čtyřválec. Objem V6 narostl na 2,5 l a do nabídky přibyl dvoulitrový (1995 cm³) čtyřválec DOHC s 97 kW spalující benzin. V roce 1997 pak narostl výkon francouzského turbodieselu na 65 kW díky použití mezichladiče. I auta pro starý kontinent mohla mít ke konci produkce klimatizaci, elektrická okna i zrcátka a centrální zamykání.

Amerika, Asie...

Severoamerické varianty vznikaly v továrně CAMI Automotive v Ingersollu v kanadské provincii Ontario, původně společném podniku samurajského S a General Motors. V USA byly vozy známé také jako Geo Tracker, po zrušení značky Geo (1997) se používalo tradičnější logo Chevroletu. V Kanadě nesl model se stejným názvem dokonce emblém GMC, totožný Sunrunner, který jej nahradil, pak nejdříve značku tamní prodejní sítě GM Asüna (1992-1993) a později Pontiac! Chevrolety Tracker se tam prodávaly též, už od konce 80. let. Používaly výhradně benzinové čtyřválce 1,6 l, ale také třístupňové automaty GM Turbo-Hydramatic.

Reengineering se ale uplatňoval i v Koreji (Daewoo Vitara) a Japonsku, Mazda převzala tamní Escudo jako Proceed Levante (1994-1997). Po skončení výroby v zemi vycházejícího slunce (jaro 1998), konkrétně továrnách Hamamatsu a Kosai a nahrazení druhou generací (ta už se jmenovala Grand Vitara) produkci převzala španělská Santana Motor. Ta v polovině minulé dekády ukončila licenční výrobu originálu a představila poslední radikální modernizaci, řadu 300/350, přičemž ve druhém případě šlo o verzi s delším rozvorem. V nabídce vydržela až do hořkého konce automobilky, tedy do podzimu 2011.

Vitara byla doslova globálním modelem, našla si 1,1 milionu zákazníků. Prodávala se i ve Vietnamu, Thajsku, Austrálii a Indonésii, tam se dokonce používala pro různé verze všechna tři jména od Suzuki, tedy včetně Escuda a Sidekicku. Vozy se montovaly také na Tchaj-wanu u Prince Motors a v ekvádorském Quitu v továrně AYMESA, samozřejmě jako Chevrolet Vitara, tento název se používal svého času i v Brazílii. Sidekicky z kanadského závodu se zase objevily na argentinském a bolivijském trhu. Z první generace vycházela rovněž dvoumístná X-90, která se krátce nabízela v druhé polovině 90. let.