TEST Fiat Uno Turbo i.e.: Malý italský ďábel. Ještě zběsilejší…

V roce 1983 se v Itálii rozeběhla výroba nového malého moderního automobilu, který nahradil typ 127. Podle všech kritérií to byla jasná jednička, i podle názvu, jmenoval se totiž Fiat Uno. Italské auto čekala dlouhá a celosvětová kariéra, která začala výhrou v anketě Evropské auto roku 1984. V Evropě sice v roce 1995 vyklidil pozice modelu Punto, v Jižní Americe ale poslední kusy vznikaly ještě v roce 2014. Výroba přesáhla celkově 8,8 milionů kusů. Kromě jména Uno se prodával i jako Fiat Millem nebo také pod značkou Innocenti. Jednoduchý, ale aerodynamický design (koeficient Cx dosahoval hodnoty pouze 0,34) vytvořil Giorgetto Giugiaro, vyráběl se pak se třemi nebo pěti dveřmi. Došlo však i na sedan Duna, kombi Elba a užitkovou dodávku Fiorino. Znak s pěti chromovými lištami v masce u něj Fiat představil úplně poprvé.

V roce 1989 se ve Frankfurtu představila modernizovaná verze, tzv. Uno Logo. To poznáte podle omlazeného designu, menších světel a jiné masky. Také vzadu jsou jiná světla. Výsledkem byl menší aerodynamický odpor a vzhledová příbuznost s modelem Tipo. Hodně se mi líbí schované kliky dveří. A právě tohle modernizované uno vidíte i na přiložených fotkách. Honza původně koupil otuněné, ale postupně jej uvedl do originálnějšího stavu. Záměrem je, aby auto vypadalo jako v den prodeje. Fiat s typem Uno Turbo i závodil, Giovanni del Zoppo obsadil v roce 1986 v Portugalsku stupně vítězů (po odstoupení většiny továrních týmů skupiny B kvůli tragické nehodě).

Seriál: Evropské Automobily roku. Fiat Uno (1984): Jednička!

Turbo i. e. přišlo na trh v dubnu 1985 jako třídveřák. Tento hot-hatch se okamžitě stal konkurentem pro Ford Fiesta XR2, Peugeot 205 GTI a MG Metro Turbo. Zvenku jej poznáte podle černých plastových lemů, plastových nástavců prahů a lišty s červeným proužkem, která se táhne kolem celého auta a červená linka pak pokračuje i na náraznících. Ten přední je přepracovaný a aerodynamičtější, dostal mlhovky a jinak tvarované otvory pro lepší přívod vzduchu k chladičům. Naopak spojler na zádi je dodaný, měly ho některé verze Una nebo byl v příplatkové výbavě, každé Turbo jej mít ale nemuselo. Ostřikovač je mimochodem trochu netradičně v rohu skla. Na bocích jsou nástavce prahů a vzadu zástěrky. Karoserie už musela být nahrazena kvůli korozi, tahle metalíza ale Unu dost sluší. Všechna skla mají lehce zelené tónování, což jiná Una nenabízela, na tom předním je jediný stěrač. Originálně Fiat použil na třináctipalcových kolech gumy Pirelli P6, teď Honza jezdí na Toyo R888R. Konkrétní kola Speedline jsou velmi lehká, jeden disk váží pouhých 6,5 kg. Co mne však hodně dojalo, to je podznačník s reklamou na Ricardo Plzeň. Existenci tohoto dealerství v devadesátých letech ještě pamatuji, člověku to jen připomene, jak je starý.

Ve své době byl interiér hodnocen velmi pozitivně - jako slušně prostorný, a to v obou řadách sedadel. Auto je poměrně vysoké a i posádka sedí spíše výš. Pokud ale máte auto se střešním šíbrem, pár centimetrů bude dlouhánům chybět, protože se stropnice hodně přiblíží k jejich hlavám. Ten byl ovšem příplatkovým prvkem stejně jako elektrická okna. V „našem“ testovaném případě je pouze zmíněný šíbr. Sportovní sedadla by opravdu snesla umístění o něco blíž k podlaze pokryté rudým kobercem, boční vedení je však slušné. Také jste se mohli připoutat červenými pásy. Pásy a koberec pocházejí z první generace Una Turbo, ale vypadají lépe než černé díly z modernizované verze, proto byly vyměněny. Palubka je z kvalitnějšího plastu než u prvních verzí, před řidičem nechybí ukazatel plnícího tlaku turba a teploty a tlaku oleje. V rukou pak může svírat příjemný tříramenný sportovní volant Momo, který budou znát i majitelé Tipa Sedicivalvole nebo Delty Integrale. Díky velkým oknům a tenkým sloupkům je z auta velmi dobře vidět ven. Díky takřka svislé zadní části nabízelo Uno slušný kufr o objemu 225 litrů, zvětšit se dal až na 968 litrů.

Fiat Mille Economy: Uno žije. V Brazílii.

Uno byla předokolka s motorem vpředu. Jméno vlastně automobil dostal po své platformě Tipo 1, tedy Tipo Uno. Nabízel se variátor Selecta, čtyřstupňový manuál nebo pětistupňový manuál s dlouhými kvalty, který je i v této sportovní verzi a má velmi přesnou kulisu. Tradiční chvála za rozumnou spotřebu se ale nejsilnější verze netýká a nejspíš vás nebude ani moc zajímat, když po Unu Turbo toužíte. Pod kapotou je třináctistovka odvozená od motoru z většího Ritma, která je doplněná vodou chlazeným turbodmychadlem (původně IHI a později Garett T2) a intercoolerem. Původní objem 1299 cm³ byl zvýšen na 1301 cm³, protože auta nad 1300 měla v Itálii na dálnici vyšší povolenou rychlost. Na parametrech se to ale neprojevilo, stále tu bylo stádo 105 koní (s katalyzátorem od roku 1987 jen 100 koní). Prý má ale větší motor lepší reakce na plyn a trochu snáze dostupný krouťák. Vícebodové vstřikování dodával Bosch, elektronické zapalování zase Magneti Marelli. Aby byla spolehlivost na přijatelné úrovni, snížil Fiat plnící tlak z 1,0 na 0,6 bar, ale pochopitelně bylo pro úpravce snadné vrátit tuto změnu zpět. Auto navíc nikdy nemělo výraznou turbodíru jako jiné přeplňované modely z té doby a hezky táhne z nízkých i vysokých otáček. Dočkáte se i typického odhvízdnutí turba. Jakmile dmychadlo zabere, jeví se auto velmi rychlé. Fiat později uvedl verzi se čtrnáctistovkou, která měla stejné vrtání, ale zdvihem se tak dostala ke čtvercovému motoru, což mělo za následek vyšší točivý moment ve středních otáčkách. Na druhou stranu přišel motor 1,4T o dravější projev a výkon v nejvyšších otáčkách.

Tady se ale sluší uvést pár vět o motoru konkrétního kusu, který již byl trochu upraven, aby si poradil s nárůstem výkonu. Má absolutně dechberoucí zrychlení a skvělý zátah, což ještě umocňuje pocit lehkého auta. Turbodíra tady není, malý motor akceleruje naprosto lineárně. K tomu všemu vydává krásně dunivý zvuk. Motor už má jiný intercooler, aby se jeho potenciál dokázal lépe zužitkovat. Intercooler byl ale nainstalován stejně jako větší olejový chladič na původní místo a tak ani nepoznáte, že je něco jinak. A vyměněno bylo i turbo, které má tady skvělý původ – pochází ze Skylinu GT-R. Jistě víte, že ten má na řadovém šestiválci dvě turbodmychadla, takže pod kapotu Una putovalo jen to jedno z nich. Pod autem se vine nerezový výfuk. Jsou použity vstřikovače s průtokem 350cc místo 155cc, jiná je i vačková hřídel. Nový výkon je 207 koní a na stovce je Uno zhruba za 5 sekund. Honza si dodělal i launch control, aby bylo Uno na sprintech ještě konkurenceschopnější. Zátah je neskutečný a skoro vás vyděsí, když si uvědomíte, v jak měkké krabičce sedíte. Aby se ještě lépe ovládalo, dostalo Uno sportovní a celkem tvrdý podvozek, který jej o 60 mm snížil.

Fiat Grazie Mille: Tisíceré díky, Uno!

Jako každá verze Una, i tahle váží méně než tunu (konkrétně 820 kg). Když si k tomu připočtete výborné jízdní vlastnosti a řízení, které měly všechny verze Una, je vám jasné, že pojede skvěle. MacPherson vpředu a klikovka vzadu s teleskopickými tlumiči fungují skvěle. Ani sériová verze nemá problém atakovat rychlost 200 km/h. Podvozek funguje fantasticky a dělá z auta jeden z nejovladatelnějších youngtimerů, který jsem za poslední dobu řídil. Značně se tím vyřešil problém s odskakující příliš lehkou zádí. A na všech kolech byly chlazené kotouče, Fiat usoudil, že standardní zadní bubny by nestačily a já mu dávám za pravdu. V zatáčkách se auto chová výborně, jen musíte hlídat otáčky, aby se vám turbo nesplašilo právě na apexu a neposlalo vás ze silnice ven.

Uno se v italské továrně loučilo v roce 1995, to už se dva roky souběžně prodával nástupce – Fiat Punto první generace. Na domácí půdě bylo vyrobeno přes 6 milionů aut. Mezi roky 1994 až 2002 se Uno vyrábělo i v Polsku a do své domoviny se dováželo až do roku 1997 jako Innocenti Mille Clip. Ve své době se o zákazníky pralo hlavně s Peugeotem 205 GTI, který má dnes mnohem kultovnější status. Jenže Uno je mnohem příjemnější na každý den, byť podobné „každodenní“ kompromisy asi nebudou u youngtimeru tím nejdůležitějším. Stejně je to ale malý čtyřkolový ďábel, zvlášť když jej lehce upravíte. Navíc spolehlivý, s dobrými jízdními vlastnostmi a rozumnými provozními náklady. Jen ta koroze některé exempláře trápí opravdu dost, což se ovšem vzhledem k věku dá očekávat. Utracených peněz za koupi ale litovat nejspíš nebudete. Zvlášť, jestli jste vyrůstali v době, kdy turbo bylo prostě cool. Jen počítejte s tím, že přeplňovaných fiatů bylo málo a některé díly se špatně shánějí. A pokud by se vám líbilo tohle konkrétní Uno, Honza plánuje jeho prodej, protože si chce pořídit jiný youngtimer - také Italský, ale o pár let starší. Takže i vy si můžete udělat radost a vzít si domů jedno pekelně rychlé Uno.

Foto: J. Kurach