TEST Mercedes-Benz ML 63 AMG – Der Grizzlybär
Osadit 2,3 tuny těžké SUV přeplňovaným osmiválcem a udělat z něj „sportovní“ raketu není dobrý nápad. Rozhodně ne, pokud nejste BMW nebo Porsche. Mercedes na to ale jde jinak.
Zapomeňte na agresivní přední masku, na velká písmena AMG nebo na fejkovou čtveřici výfuků. To je jen efekt, jakési pozlátko, které má zmást kolemjdoucí. Zavádějící jsou i technické údaje. Mamutích 525 koní a 700 Nm nebo zrychlení na stovku za 4,8 sekundy neodrážejí ani náhodou pravý charakter auta. Ten je totiž, na rozdíl od vysportovaných tlouštíků z Mnichova či Stuttgartu, mnohem civilizovanější.
Takže takový příjemný méďa? No to zase úplně ne. Pěti a půl litrový foukaný osmiválec umí auto vrhnout proti konci ulice s naprostou samozřejmostí, zbytek auta je k tomuto „vrhání“ nakloněn o dost méně. Uvelebeni ve výborném kokpitu, kde výraz „únava po cestě“ nemá (na rozdíl od pěti cestujících) své místo, na nějaké vymetání zatáček stejně nejspíš zapomenete.
Divočejší naturel auta mi asi nejvíc připomínal volant, který je na úchopové části čalouněný Alcantarou. Výborně se drží, byť zploštění v dolní části je vzhledem ke křeslovitému posazu naprosto zbytečné. Jinak je vnitřek vlastně velmi podobný běžným, příplatkovou výbavou bohatě protkaným verzím. Až na pár drobností s logem AMG. Pokud ale budete jezdit s tímhle autem (a vlastně i s jakýmkoliv jiným od AMG), často vás bude zajímat jediný ovládací prvek: ovladač na stahování okének.
Velký brumla
Auta mohou produkovat různé zvuky. Mohou podivně bzučet, naftově klokotat, ševelit, zpívat jako supersport anebo bručet jako medvěd grizzly. Asi není velkým překvapením, že ML 63 AMG dělá to poslední.
Už start studeného motoru je pro ušní bubínky fandy do aut neuvěřitelné porno. Výfuky vyštěknou a elektronika drží hromové bublání o několik stovek otáček výš než obvykle. Syrový, mechanický zvuk musí být slyšet na stovky metrů daleko. No dobře… tak na desítky. Pokud v tu chvíli stojíte za autem, máte problém myslet na cokoliv jiného než je osmiválec od Mercedesu. Tohle není žádný smyslný taneček ve spodním prádle, který vás má naladit. Tady se jde na věc hned na začátku. Natvrdo. Medvědí silou.
Páčkou pod volantem řadím „D“ a s jemným zaburácením se rozjíždím. Auto se chová velmi klidně, převodovka neškube a podvozek žehlí všechno, co pomalá jízda přináší. Vlastně je to velké překvapení: ML 63 AMG na dvacetipalcových kolech se z vás nesnaží vytřást duši, jen se tak na svém vzduchovém podvozku nese přes české tankodromy a nerozhodí jej ani propadlý kanál. Po nedávné zkušenosti s X6 M jsem byl připraven na nejhorší, ale všechno co se k mým uším a zádům doneslo, bylo malé žuchnutí, téměř neznatelné naklonění na pravé přední kolo. Být to nějaká běžná verze, asi by to nebylo nic neobvyklého, jenže tohle je auto ze stáje AMG. Zajímavé.
Běžné, ale i svižnější ježdění zvládá ML 63 AMG s naprostým přehledem. Řízení je spíše lehčí a tak není manévrování na parkovišti žádný problém ani pro křehčí slečny, mimochodem průměr otáčení 11,8 metru je i navzdory velikosti auta a dvacetipalcová kola docela přijatelný. Sedmistupňový automat sice není žádný rychlík, ale i když vám zrovna nepodřadí, pořád to není žádná tragédie. Moment 700 Nm je dostupný už od 1.750 otáček, což v praxi znamená jeho téměř konstantní přítomnost. Ke všem čtyřem kolům totiž proudí od tohoto okamžiku až do pěti tisíc (!!!) otáček.
Nečekaně komfortní pojetí (možná je na místě říct jen „tradiční Mercedes“) má ale i svou stinnou stránku.
Sport jen z donucení
Jednou musí neodvratně nastat okamžik, kdy se rozhodnete naplno využívat produkt Saschy Peukerta, ukrytý pod kapotou. Nechme stranou otázku, kolik ruční práce Sascha motoru opravdu věnoval (a kolik procent z toho je přilepení plaketky se svým jménem), doby opravdové ruční práce jsou nenávratně pryč. Takže alespoň nějaká pozornost někoho jiného než chladných robotů prostě potěší.
Začněme tím dobrým. Zátahem a s ním souvisejícím soundtrackem. Ten jsem se vám sice již snažil přiblížit, jenže zatím jsme tak sotva vyjeli z parkoviště. Od tří tisíc nahoru má motor až chorobnou potřebu svléknout z ráfků všechnu gumu, kterou na ně mechanici v servisu pracně navlékli. Tahat se v práci s „drobky“ 265/45 R20 musí být mimochodem docela za trest. Síla sice příliš negraduje, auto prostě POŘÁD zrychluje, až už prostě musíte přeřadit.
Přeřadit. Jedno slovo, jehož význam je vám zcela jasný, ale v tomhle autě dostává zcela zásadní náboj. Při změně rychlostí totiž pěkně prohřátý výfuk vydá ve vysokých otáčkách zvuk, který se jen těžko srovnává s čímkoliv tradičním. Pokud se přidržím malého (dobrá, tak velkého) klišé o „medvědování“, tak přesně takhle asi prdí grizzly se zažívacími problémy. Ideálně rozjet auto na trojku, vytočit a…je to tam.
Pokud se ale rozhodnete řadit v manuálním režimu, možná ten správný okamžik tak úplně netrefíte. Reakce převodovky a povely pádel se někdy zdají být zcela nesouvisející věcí, hlavně v okamžiku, kdy od sedmistupňové skříně potřebujete okamžitou reakci. Extrémem je situace, kdy se v manuálním režimu rozhodnete přeřadit těsně před červeným polem. U většiny automatů žádný problém, jenže zde se zaseknete o omezovač ve zhruba 6.300 otáčkách a zrychlování pro chvíli skončí. Ten okamžik trvá snad věčnost, pak se elektronky uráčí a auto s prásknutím přeřadí. Řízení je poměrně přesné, ale není z něho cítit skoro žádný testosteron. Podobně silní konkurenti umí nabídnout preciznější a jistější vedení, nutno ale dodat, že se vám do dlaní zase přenáší mnohem více diskomfortu. Kanály a tak, však víte.
Zatím to nevypadá tak zle. Automat prostě necháte žít vlastním životem v módu „S“ a řízení je holt lehce mdlé. Jenže je tu i otázka podvozku. Auto se sice díky aktivním stabilizátorům skoro nenaklání a je příkladně komfortní (vztaženo k autům tohoto kalibru), s rychlostí ale přichází něco, co Cayenne ani emkoví bavoráci neznají. Nejistota.
Při německých dálničních rychlostech se auto začne lehce ošívat, což pokračuje i na okresce, kdy po něm chcete rychlé překlápění z jedné strany na druhou. Jednou to zvládne, podruhé taky, ale pak už zadkem jasně cítíte, že hmota pod vámi si o těch vašich blbinkách myslí svoje. Když ale byla v dohledu jen jedna zatáčka, projelo jí ML s naprostým přehledem. Pirellky se zahryzly do asfaltu a přední kola statečně zvládala hmotu, která se přes ně snažila převalit. Pokud mě při tom nevyděsil falešný poplach (adaptivní tempomat si občas myslel, že hodlám narazit do stromů kolem silnice), neměl jsem jediný důvod ke stížnosti. Velmi podobné je to i s brzdami. Jejich účinek je rozhodně odpovídající, jenže když musíte perforované kotouče sevřít větší silou a jste přitom na nerovném povrchu či dokonce v zatáčce, opět se karoserie zlověstně zavlní.
Nehrozí žádné výlety do škarpy, na to je ESP až příliš úzkostlivé. Dokonce i po jeho vypnutí vám totiž nedovolí skoro nic (!) a to ani v nízkých rychlostech. Sebere vám výkon a s nějakým dováděním je prostě konec. Šlus. Přitom občas ho ani nemusíte vypnout a dovolí vám skoro to samé a to i ve vyšších rychlostech. Hledat, kde jsou limity auta, vás tudíž prostě nebude bavit. Asi jako nějaká nedohratelná hra: dostanu se dneska do levelu 22 nebo 31? A z kolika?
Skvělé auto!
Ačkoliv jako sportovní SUV je ML 63 AMG zbytečně kompromisní náčiní, normální uživatel (nebudeme jej popisovat podrobněji, da?) musí být nadšen. Nechce řezat zatáčky, líbí se mu velký a silný motor (to nám samozřejmě taky!) a rozhodujícím argumentem pro něj bude komfort, který je prostě mnohem lepší než u podobně napumpované konkurence. S vysokým tempem ML nemá zásadní problém, průměrně osmnáctilitrová spotřeba nevadí a hvězda na kapotě to jistí.
