TEST Mini Cooper 5-Doors – Pro koho vlastně je?
I když se třetí generace novodobého Mini světu poprvé ukázala už v roce 2013, k odchodu na odpočinek se rozhodně nemá. Výrobce totiž nedávno představil její docela výrazný facelift.
Týká se nejen „výchozího“ třídveřového hatchbacku, ale i kabrioletu a také pětidveřového provedení, které se v Česku prodává od léta 2014. Mini 5-Doors tehdy bylo úplnou novinkou v nabídce značky, předchozí dvě generace se omezily na tradiční třídvířko a kabrio.
S milým kukučem
Omlazené Mini poznáte podle přepracovaných předních partií, především podle masky s větším rámečkem, který nyní zasahuje až do spodních částí nárazníku, a otvorů v rozích. Ty nahradily dřívější obrysová světla.
Překvapivě výraznou proměnu výrazu mají na svědomí LED svítilny s černým vnitřkem namísto předchozího chromovaného. Vzadu stojí za pozornost lehce upravený nárazník s větším podílem lakovaných ploch, integrovanou mlhovkou a zadními svítilnami v designu britské vlajky Union Jack.
Nabídku laků pak rozšířily tři nové odstíny, včetně modré metalízy Island Blue, kterou si můžete prohlédnout na testovaném autě. V ceníku se objevilo také pět nových designů kol.
Zajímavou novinku představuje možnost vybavit vůz střechou Multitone, která se vyznačuje barevným přechodem z modré San Marino Blue přes perleťovou barvu Pearly Aqua až po černou Jet Black. I tímto prvkem se chlubil náš vůz.
Vícetónová střecha podle Mini mohla vzniknout díky zavedení nové lakovací techniky v britském závodu značky v Oxfordu. Tam se na střechu daného vozu s již danou konfigurací nejprve nanáší světle modrá barva Pearly Aqua, v dalších krocích se pak na přední část střechy dodá tmavě modrá San Marino Blue a na zadní část černá Jet Black – právě díky tomu vzniknou ony plynulé barevné přechody.
Mini také upozorňuje, že při procesu lakování může dojít k drobným odchylkám v barevném vzoru v závislosti na tom, jak se mění podmínky okolního prostředí. Jinými slovy, každé auto s takto lakovanou střechou je svým způsobem unikátní.
I když omlazené Mini dostalo řadu zajímavých nových detailů, na pohled je to pořád klasické Mini s milým kukučem – a z mého pohledu rozhodně hezčím než před faceliftem. Pětidveřové provedení mám přesto stále za to nejméně povedené. Přijde mi, že trochu bachratá karoserie si právě s oním hravým, roztomilým a snad až vykuleným výrazem moc nerozumí. To je však jen můj názor.
Změny k horšímu?
Novinky najdeme také v interiéru. Kromě nových materiálů, redukce chromovaných prvků a údajně ještě lepšího zpracování představuje asi největší novinku výměna charakteristických budíků za digitální přístrojový panel.
Za mě jde jednoznačně o změnu k horšímu. Zatímco předchozí řešení mělo nápad a hezky doplňovalo atmosféru v kabině, novinka je nezajímavým panelem s lacině vyhlížejícím displejem s nudnou grafikou, nic moc rozlišením a hlavně nepříliš dobrou čitelností na přímém slunci.
A když už jsem u té kritiky, nevyhovuje mi ani rozmístění ovládacích prvků na nově navrženém koženém multifunkčním volantu. Tlačítka jsou příliš vystouplá a příliš blízko věnci, takže jsem je pravidelně omylem mačkal částí dlaní. Volant se navíc kvůli výrazně tvarovaným panelům s tlačítky celkově hůř drží.
Jinak se mi ale kabina testovaného Mini líbila. V autě se hezky sedí - příjemně nízko - a provedení kabiny je vyloženě prémiové, což se projevuje nejen na kvalitním zpracování a výběru materiálů, ale také třeba na nápaditém provedení ovládacích prvků. Na mysli mám především „páčkovité“ přepínače, ty jsou jednoduše boží.
Automobilka omlazené Mini vybavila také novým infotainmentem s 8,8palcovým dotykovým displejem, u něhož naštěstí zůstala možnost ovládání kruhovým ovladačem a tlačítky na středovém tunelu. Chvíli jsem si na nový systém zvykal, působí totiž složitěji než starší řešení, díky příbuznosti s infotainmentem BMW jsem se ale v jeho prostředí rozkoukal docela rychle.
Co se praktičnosti týče, tam se pochopitelně nic nezměnilo. Pětidveřové Mini zůstává malým hatchbackem s horším přístupem na zadní sedadla a nepříliš ohromující nabídkou prostoru. Spíše dvoumístná (z pohledu dospělých cestujících) lavice je usazena poměrně nízko a ani v podélném směru tu není zrovna přebytek místa. Zato na výšku to není úplně špatné.
Zavazadlový prostor nabízí základní objem 278 litrů, po sklopení zadních opěradel je k dispozici až 941 litrů.
Svižný tříhrnek
Pětidveřové Mini je aktuálně k mání ve verzích One s 1,5litrovým tříválcem o výkonu 75 kW, Cooper se stejným motorem a výkonem 100 kW a Cooper S se čtyřválcovým dvoulitrem o výkonu 131 kW. Všechny jednotky jsou zážehové a přeplňované turbodmychadlem.
Naše verze je tedy střední cestou. Tříválcová patnáctistovka poskytuje nejvyšší výkon 100 kW v 4.500 až 6.500 min-1, maximum točivého momentu 220 N.m je k dispozici 1.500 až 4.100 otáčkami.
Motor je standardně spárován s šestistupňovou manuální převodovkou, testovaný kousek byl ale vybaven sedmistupňovou dvouspojkou. S ní pětidveřový miník zrychlí z klidu na stovku za 8,3 sekundy a rozjede se až na 207 km/h.
Tříhrnek je docela potentní a pracovitý, síly má dostatek a odhodlání také. Je poměrně pružný, nabízí slušnou odezvu na plyn a hlavně dokáže pracovat v docela širokém spektru otáček. Z těch nízkých se sbírá docela hezky a nevadí mu ani ty vysoké. Ve středním pásmu se ovšem cítí nejlépe, takže posílat ho k omezovači nemá příliš význam.
Motor také po většinu času navíc působí kultivovaně, tříválcové uspořádání prozradí až charakteristické vrčení pod plným plynem ve druhé polovině otáček. To je sice utlumené tak, aby neobtěžovalo, ale nepřeslechnete ho.
Spojení se sedmistupňovou dvouspojkou je fajn, převodovka většinou řadí rychle a hladce. Jen při popojíždění a v pomalých rychlostech se občas drobně „zacukne“.
A spotřeba? Ve městě jsem jezdil za 8,3 l/100 km, mimo město za 5,7 l/100 km a po týdnu palubní počítač ukazoval rovných sedm na sto.
Na okreskách pobaví, ve městě je to horší
Tradiční výbavou hatchbacků Mini je skoro až sportovně naladěný podvozek a pětidveřový Cooper s tříválcem není výjimkou. I on nabízí poměrně „tvrdé svezení“, takže na rozbitých silnicích, kočičích hlavách a v ulicích měst s nekvalitním a různorodým povrchem vám budou pravidelným společníkem vibrace a dusot kol. Hluk od podvozku je naštěstí solidně utlumený, s vibracemi je to ale horší, na špatné cestě se tak budete muset smířit s častým natřásáním.
A to přitom testované auto stálo na 16palcových kolech obutých do pneumatik s rozumným rozměrem.
Když se ale dostanete na silnici s hladkým povrchem, množstvím zatáček a třeba i zajímavým „výškovým“ profilem, bude se vám Mini líbit. I to pětidveřové. A s tříválcem a automatickou převodovkou.
Když jsem Coopera vzal na výlet do hor, zase jsem si připomněl, jak rozpustilou zábavu umí malé hatchbacky s obyčejnými pneumatikami a střízlivým výkonem poskytnout. Abyste si je totiž užili, musíte je neustále držet pod krkem, musíte z nich doslova škrábat veškerý potenciál. A protože ten zase není tak obrovský, snadno se dostanete na limity vozu, které jsou přitom krásně rozpoznatelné.
Mini se v takových situacích ukáže jako nesmírně hbitý a lehkonohý stroj, který s nadšením mění směr a s radostným odhodláním se vrhá do zatáček. Působí přitom jistě a ani se výrazně nenaklání.
Až když ho začnete opravdu hodně ždímat, všimnete si drobné nedotáčivosti, která se projeví jen krátce po zatočení lehkým hrnutím se ven přes přední kola. Tenhle náznak nedotáčivosti je ale snadno kontrolovatelný a na stabilitu v podstatě nemá vliv. V drtivě většině případů však Mini vykrouží čistý oblouk přesně kopírující pohyby volantem. Řízení je příjemně tuhé, tak akorát strmé, docela citlivé a přesné.
Sportovní charakter podvozku je tak dobrý, že jsem si občas posteskl, že tříválec přece jen nenabízí trochu zajímavější projev s výraznější gradací výkonu. A že ho nemá víc. Šasi je v tomto případě „rychlejší“ než motor.
Ještě víc nestíhají brzdy. Ani ne tak samotným účinkem, jako spíš jeho trvanlivostí. Ostrá jízda je unavila docela rychle a po několika kilometrech horských silnic už jsem měl pocit, že šlapu jen do vědra s želatinou. Tedy ne že bych do něj ve skutečnosti někdy šlapal, ale tak nějak si ten zážitek alespoň představuji.
Ale chápu, Mini Cooper není hot-hatch. A moc s lidí s ním takhle divoce jistě jezdit nebude.
Jenže pak si také říkám, proč tedy až tak sportovně nadaný podvozek vlastně má. A ptám se, jestli by se Mini nemělo přece jen víc soustředit spíš na komfort, tedy na oblast, v níž zrovna nevyniká. Jestli by se nemělo ubrat na tuhosti a přidat na poddajnosti.
Nevím, možná cílovku této malé, roztomilé prémiovky s tříválcem a automatickou převodovkou jen podceňuji, ale mám pocit, že ta z větší části hbité a schopné šasi stejně neocení.
Plusy
- Zpracování interiéru
- Nezaměnitelný design
- Zábavný jízdní projev
Minusy
- Horší přístup na zadní sedadla
- Uspořádání ovládacích prvků na volantu
- Digitální přístrojovka vypadá lacině
- Až moc tuhý podvozek
| Nejlevnější verze modelu | 527.800 Kč (Mini 5D One) |
| Základ s testovaným motorem | 586.300 Kč (Mini 5D Cooper MAN) |
| Testovaný vůz bez příplatků | 634.374 Kč (Mini 5D Cooper AT) |
| Testovaný vůz s výbavou | 823.160 Kč (Mini 5D Cooper AT) |
