TEST Mini Cooper S - Cabrio vs. hatchback

Jedním z nejúžasnějších nástrojů na užívání sluníčka, se kterým jsme se v poslední době setkali, je bezesporu otevřená varianta populárního britsko-německého hot-hatche, pojmenovaná prostě Mini Cabrio.

Střechyprostá verze Mini obohatila řady sportovně laděných kabrioletů na ženevském autosalonu 2004, námi testovaná špičková verze pak téhož roku v Paříži. Při příležitosti tržního debutu jsme si v krátké době vyzkoušeli hned dva exempláře; jeden z nich postavili vedle hatchbacku a učinili srovnání, tentokrát spíše emotivní, než objektivní.

Zároveň se jedná o naši premiérovou zkušenost s faceliftovaným Cooperem S, jehož původní verzi jsme během týdenního testu trochu netradičně přisoudili roli cestovního vozu. Jen pro připomenutí – modernizované Mini, taktéž uvedené loni v Paříži, se odlišuje mírně restylizovanou maskou chladiče, pozměněnými nárazníky, předními i zadními světlomety, novými barevnými odstíny a vzory litých kol a celou paletou revizí interiéru – inovovanými sedačkami, zmenšeným tříramenným volantem pro Cooper S a přestavěnou přístrojovou deskou.

Stejně jako dříve, i nyní jsme si malého Brita vyzvedávali se zcela odlišnými emocemi, než jiná auta. Pohled do uhrančivých očí už předem vyvolává pozitivní pocity a spiklenecké mrknutí xenonových čoček s výrazným obočím je nad jiné srozumitelné a láká ke špásování s fyzikálními zákony. Modernizace mu ještě přidala na sex-appealu, jakkoliv se to dřív zdálo nemožné; nový obličej je chic a elipsoidní potkávací světlomety dodávají očím vševědoucí výraz.

Cabrio vs. hatchback: Design

Cabrio se zpředu od hatchbacku kromě silnějšího rámu čelního okna neliší, profil s nataženou střechou je také prakticky shodný; Mini se jako jeden z mála kabrioletů obešel bez stupňovité zádě. Zredukovaná zasklená plocha vytváří dynamičtější dojem a černá plátěná střecha originálně vyplňuje zbytek „hatchbackovské“ siluety. Zadní pohled s výklopnými vrátky, malým okénkem a chybějícími takřka svislými plochami hatchbacku nechává více prostoru vzpomínkám na staré Mini a zapůsobil na nás sympatičtěji. Poté, co se střecha elektricky poskládá do „Z“, vznikne stylisticky čistý a vyvážený, pohledný a sympatický kabriolet, který vtipně ospravedlnil i mohutné chromované ochranné oblouky za zadními sedadly.

Přístup

Dveře se pohybují precizně a svou masivností dávají najevo péči, věnovanou tuhosti. Se zavíráním je to trochu horší, kvůli efektní bezrámové konstrukci a masivním zámečkům je třeba silněji bouchnout. Při nastupování je třeba hluboce se uklonit nízké střeše, jinak vše probíhá hladce. Kabriolet zaujal svým originálním mechanismem víka kufru - po vzoru starého Mini dostalo panty dole a sklopené je schopné nést zátěž. Ještě zajímavější je odklopná horní část zadního čela, kterou sice lze otevřít jen o nějakých 30° a pak je ještě nutné ji aretovat výklopnými opěrami, avšak přístup do zavazadlového prostoru se tím zásadně zlepší a při natažené střeše se dovnitř vejde překvapivé množství věcí, které lze navíc uložit i na ochranné plato shora. Při zkoušce naplnitelnosti jsme touto cestou do kabrioletu naložili 215 cm dlouhé běžky a všechny potřebné věci na prodloužený víkend, pak vše normálně zavřeli a vydali se na cestu do hor. Zcela nečekanou výhodou miniaturního kabrioletu je tedy i jistá skladnost.

Dýchl na nás interiér

Nedočkavě jsme nastoupili a uvnitř shledali na první pohled vše při starém, ovšem již na ten druhý jsme ocenili hezčí tříramenný volant se zmenšeným průměrem a ucelenější styl palubní desky díky redukovanému počtu rušivých míst. Vnitřek je pravou ódou na vkus a styl – je tak originální, jak je jen v dnešní době přísných norem možné, a přitom od prvních okamžiků útulný a přitažlivý. Nic v něm nevrže ani neskřípe, skoro všechny detaily zdobí perfektní zpracování a nadstandardní materiály.

Usedli jsme…

Překvapivě znát jsou vylepšené sedačky – 186 cm vysokého řidiče doslova objaly, což se dříve rozhodně říct nedalo. Vzdušněji je i loktům, které již nekolidují s výplněmi dveří a navíc nacházejí oporu na chytře řešených madlech. Malý volant se doslova přilepí k rukám, které se ho pouštějí jen neochotně; s výjimkou hlazení masivní řadící páky. Uvnitř je zkrátka po faceliftu pohodlněji; co se nezměnilo, je nedostatek odkládacích prostor a obtížné seřizování sedačky. Moc se nám líbily stylové kovové přepínače, exkluzivitě celku však trochu ubraly páčky pod volantem, sice bezchybně funkční, ovšem s lacině působící povrchovou úpravou.

…vše si osahali…

Velký rychloměr uprostřed palubní desky je nádherný a patří k největším upoutávkám nového Mini, pokud však pustíme ke slovu praktické hledisko, je k němu třeba sklápět zrak a v noci mu příliš nepomáhá ani málo kontrastní oranžovočervené podsvícení. Architekti na to však naštěstí mysleli a palubní počítač, jehož velký displej spočívá na otáčkoměru, umístěném za volantem na sloupku řízení, nechali volitelně zobrazovat i aktuální rychlost. Na otáčkoměr samotný není za zmenšeným volantem ostatně také vidět nijak skvěle, a malá okna také poskytují jen omezený výhled. Ovšem tyto nedostatky nejsou v žádném případě kritické a navíc u vysloveně stylového Mini, nabízejícího více než slušné odškodnění svým fleurem, jejich váha dále klesá. Shodou šťastných okolností jsme posuzovali všechny tři dostupné konfigurace rozmístění přístrojů; hatchback disponoval příplatkovým paketem Chrono, který odsunul rychloměr do druhého malého přístroje vedle otáčkoměru za volantem a jeho původní místo zaplnil stylovými hodinami, palivoměrem a indikátory teploty a tlaku oleje. Druhý kabriolet nabídl nejluxusnější alternativu – uprostřed kulatého chromovaného rámečku velkou barevnou obrazovku multimediálního centra s navigací a pod ní malý palivoměr. Ta nás především z estetického hlediska zaujala nejméně, za nejhezčí jsme prohlásili základní variantu s velkým rychloměrem.

…a nastartovali

Hned od prvních vteřin dává agregát jasně najevo, že byl při modernizaci mechanicky přepracován a změnil se také zvukový projev ze zcela nově řešeného výfuku. Akustika je méně agresivní a naléhavá, zato ovšem plnější a sytější. Nekonají se žádné rušivé vibrace, všechen neklid vyjadřuje pouze dunivý sound - ze dvou stříbřitých píšťal na zádi se linou tóny, zrychlující tep každému benzínomilovi. Zcela zmizel nešvar staršího Cooperu S, kdy na rysce 2.000 otáček zvuk pronikal do interiéru v nepříjemně zvýšené míře; nyní decibely narůstají lineárně. V kabrioletu je jich slyšet více a při jízdě se staženou střechou se stává autorádio v dobrém slova smyslu zbytečnou položkou. Učiněnou akustickou extázi jsme zažili, když jsme vjeli do silničního tunelu se staženou střechou, zařadili dvojku a sešlápli plyn na podlahu. Motor zavyl, otáčkoměr se rozběhl k sedmičce, zvukové vlny se odrazily od stěn a do hlavy se zavrtaly ječící projektily, podkreslené nenapodobitelným barytonem Rootsova dmychadla. Již dlouho na nás žádný zvuk tak nezapůsobil.

Rozjíždíme se

a zjišťujeme, že spojka i řazení chodí stejně jako dříve, zato motor se o poznání lépe točí a na rozdíl od dřívějška se nyní ochotně podívá i na hranici 7 tisíc otáček. Díky jednovačkové konstrukci se vytáčí s obdivuhodnou lehkostí, stejně svižně otáčky klesají a vycházejí vstříc požadavkům na rychlé přeřazování.

Krátké a relativně lehké autíčko přenáší všech 125 kW na vozovku překvapivě snadno, čemuž kromě pokročilého podvozku s protiprokluzovým systémem napomáhá i lineární charakteristika motoru. Křivka nárůstu výkonu kompresorem přeplňovaného motoru má podobný tvar jako u atmosférického agregátu, jen je mnohem strmější. A konstruktéři této výhody využili beze zbytku. Nadšení z brizantní akcelerace nekulminuje při turboefektu, který se pochopitelně nekoná, ale tam, kde jej očekávají puristé, tedy těsně pod začátkem červeného pole otáčkoměru. Nižší rychlostní stupně mohou být díky širokému rozsahu použitelných otáček delší; vůz na dvojku dalece překračuje stokilometrovou rychlost a v případě potřeby či chuti se bez prodlevy sebere k dělové pružné akceleraci z nízkých rychlostí, při které mnoho sebevědomějších vozů poráží právě v okamžiku, kdy jejich řidiči kolem stovky přeřazují na trojku a pilot Cooperu S se zrovna dostává do nejlepšího.

Okresky

Cooper S doslova zbožňuje. Velmi tvrdý podvozek sice netoleruje výmoly, ovšem víceprvková zadní náprava se jen tak odstrčit ze směru nenechá a odskočí až na pořádné roletě. Nízké těžiště, široký rozchod a kolo doslova v každém rohu – to je kombinace, starající se o stabilitu, jen těžko hledající konkurenci. Karoserie se díky relativně nízké hmotnosti ochotně otáčí kolem svislé osy, strmé řízení s malým volantem a znamenitě vyladěnou geometrií náprav se starají o zbytek a konečný součet zní, že Mini trpí doslova obsesí po zatáčkách, včetně těch obtížných a vraceček. Do každého oblouku najede přesně po zvolené stopě a netečně jej opustí stejným způsobem, to vše i v rychlostech, neslučujících se se zdravým rozumem. Za vzdálenými hranicemi adheze čeká lineárně narůstající a snadno kontrolovatelná nedotáčivost; pokročilá zadní náprava se stará, aby sundání nohy z plynu uprostřed rychlé šikany neskončilo divokými hodinami a do poslední chvíle udržuje směr. Kabriolet přibral proti hatchbacku pár desítek kg a součtu tuhosti karoserie chybí střecha citelněji, než u některých konkurentů, ovšem rozhodně se nejedná o řádové rozdíly a větší odstup od limitu při jiskrných projížďkách plyne spíš od psychické bariéry z chybějící plechové střechy. Přesto jsou objektivně naměřené hodnoty s Cabriem slabší, více než bohatě je ovšem vyváží daleko silnější vjem rychlosti, zejména se staženou střechou. Výsledný dojem je mocnější v kabrioletu, také díky otevřené cestě k užívání libovolného množství slunečních paprsků.

Motor si s chutí dává líbit klidnou jízdu, při které se čile rozjíždí z tisíce otáček a vesnice či strmější kopce snadno absolvuje na šestku. Při takovém jízdním stylu se také dá dostat se spotřebou k hranici osmi litrů (shora), jakkoliv to pro majitele podobného solitéru bývá nepodstatné. Kabriolet přímo vyzývá ke stisknutí kouzelného tlačítka – střecha se pak bez dalšího zásahu během 14 vteřin složí a zakryje. Dalším ovladačem je možné naráz ovládat všechna 4 boční okénka, případně každé zvlášť, a nechávat si cuchat vlasy větrem z libovolné strany.

Cooper S však má dvě tváře a minimálně stejně rád ukazuje i tu temnou. Je-li málo času či vzrušení, stačí prostě přišlápnout plyn, či pro urychlení podřadit o 1 – 4 stupně a poté vyrazit na sprint. Ze zatíženého motoru se vyřinou syté decibely, zazpívá kompresor a posádka dostane praktickou lekci ze setrvačnosti a přetížení. Motor se při zachování neotřesitelného nadhledu impozantně sbírá z libovolných otáček a křídla mu příliš nepřistřihuje ani svižně rostoucí rychlost. Těžko uvěřit, že pod velkou kapotou rotuje obyčejná jednovačková ortodoxní šestnáctistovka, byť povznášená kompresorem. Jediné, co natrénovaný mrňous opravdu nemá rád, jsou kilogramy zátěže navíc. Už při obsazení dvěma osobami se agilita a ochota ke zrychlování citelně mění, plně využitá užitečná hmotnost odsaje značnou část chuti do života. Kabriolet s nataženou střechou také nevrle komentoval každou nerovnost povrzáváním a klepáním sklápěcího mechanismu, to ale lze v dané kategorii očekávat; v tomto ohledu existují horší, ale i lepší příklady mezi konkurencí.

Dálnice a autostrády

se v podání Mini Cooperu S mění v soustavu intenzivních prožitků. Míra hluku v kabině se kvůli takřka svislému čelnímu sklu a bezrámovým dveřím rychle blíží hranici komfortu a v kabrioletu je tento trend ještě citelnější, i když velmi kvalitně zaizolovaná střecha propouští méně hluku, než jsme čekali. Při testovací cestě s kabrioletem do rakouských Alp a zpět jsme na německé vysokorychlostní dálnici A9 ověřili, že i v době, kdy hodnota momentální rychlosti začíná dvojkou, lze uvnitř pohodlně žít a dokonce si i povídat se spolujezdcem, i když zvýšeným hlasem. Příjemně také překvapil potenciál motoru, díky němuž bylo dosažení dvousetkilometrové rychlosti otázkou velmi krátké doby a Cooper S tak nemusí neustále uhýbat z levého pruhu rychlejším autům v dynamickém německém dálničním provozu.

Věci podružné…

jsou v tomto případě mnohé, v první řadě ekonomická hlediska. Mini je luxusní zboží, nezávisle na svých kompaktních rozměrech, a tomu odpovídá i jeho cenovka, nesouměřitelná s vrstevníky. Ovšem je třeba vzít v potaz, že Mini nabízí výrazně kvalitnější techniku; víceprvkovou zadní nápravu či kompresor jinde v subkompaktní třídě nehledejte. Nehledě na interiér, sestavený z vysoce kvalitních materiálů a nabízející bezkonkurenční škálu exkluzivních příplatkových doplňků. Když se pak na pomoc vezmou i subjektivní hlediska, v první třídě image, pak už není pochyb, že cenovky jsou vlastně přiměřené.

Apetit

Prvořadou důležitost nepřikládáme ani spotřebě; která nepatří právě mezi pozitiva. Klidná cestovní rychlost s hatchbackem totiž stojí průměrně 9,2 l/100 km, kabriolet si přidával čtyři decilitry každých 100 km navíc. Vše je počítáno s 98 oktanovým benzínem, doporučeným (nikoliv předepsaným) pro Cooper S. Nižší oktanová čísla je možné použít – dokonce i 91 – avšak je třeba počítat s podstatným poklesem ochoty k vytáčení a zejména s méně atraktivním zvukovým projevem.

Aditiva? Ano, děkuji

Nedosti na tom – přímým porovnáváním jsme dokonce zjistili podstatný rozdíl i mezi klasickou „devadesátosmičkou“ a moderními aditivovanými palivy s vysokými OČ od některých výrobců, která z nejsilnějšího Mini vymačkají citelnou porci síly a zejména ušlechtilých decibelů navíc. Objektivní měření jsme kvůli nepříznivým podmínkám neprovedli, ovšem zejména ve vysokých rychlostech byl rozdíl více než citelný.

Evergreen

Mini za půltřetího roku od prvního rande neztratil ani kousek šarmu. Stále rozdává radost kdekoliv, kam přijede, a skutečně minimální vzhledové změny při faceliftu, které nijak nedegradovaly původní provedení, svědčí o šťastné hvězdě jeho tvůrců. Z původního srovnání se stalo jakési rodinné setkání kabrioletu s hatchbackem, porovnávat je mezi sebou podle praktických hledisek téměř nejde.

Kdo je tedy lepší?

Srovnání je velmi stručné – hatchback je jednoznačně vhodnější pro rychlé ježdění, kterému s chutí přitakává celou svou uzavřenou duší. Kabriolet je těžší a opravdu jiskrnému krájení silnic brání i zmíněná psychická bariéra nechráněné hlavy. Přes veškerou toleranci si také nelze nevšimnout cenovky, zvýšené proti hatchbacku o víc, než jsme čekali. Strohá čísla tedy daleko lépe plní hatchback. Ovšem pak stačí, když vyjde sluníčko a začne pořádně hřát, a vše je rázem jinak. Stačí zmáčknout kouzelné tlačítko na rámu předního okna a Cooper S cabrio nabídne kromě obvyklých výhod všech kabrioletů ještě sonorní zvuk, nádherně se odrážející od každé svislé plochy, kterou míjí.