TEST Volvo V50 2,4 – KOMBInatorika

Minitest „rodinnější“ karosářské varianty jsme tedy zaměřili i nahledání rozdílů v číslech – ať už jde o centimetry, litry, sekundy, kilowatty či koruny…

Jestliže jsme minulý test S40 (test S40 T5 je zde) zahajovali úvahou o třídním zařazení řady S40/V50, směřuje varianta kombi opravdu spíše níže. Základní výhoda kombi, tedy velikost a variabilita zavazadlového prostoru, vykazuje totiž hodnoty bližší spíše například Fordu Focus než Fordu Mondeo. Oficiálních základních 417 litrů základního objemu ani 1307 litrů po sklopení zadních sedadel totiž nejsou nikterak stěhovácké hodnoty. Ošidnost hodnocení podle čísel ale dokazuje úspěšná existence např. sportkombi typu Alfa 156 Sportwagon – nu a Volvo má ještě pár výhod v záloze. Dveře zavazadlového prostoru jsou i na poměrně úzký vůz dostatečně široké a dají se vyklápět do hlavu neohrožující výšky. Nakládací hrana je v jedné rovině s podlahou vozu, pod kterou však najdeme pouze nouzovou rezervu. Krycí roleta se svinuje do masivního příčníku, který obsahuje dlouhou a hlubokou kapsu, dobře využitelnou například na deštník. Po sklopení zadních sedáků a opěradel vnikne dostatečně dlouhá a zcela rovná plocha. Dvou, tří, čtyř i pětičlenná rodina se tak s vozem může podělit o místa k sezení i zavazadla v aktuálně nejvýhodnějším poměru.

Na všech sedadlech samozřejmě nechybí výtečně tvarované opěrky a tříbodové bezpečnostní pásy - integrované dětské sedačky a dokonce i úchyty ISOFIX jsou však i u nejdražší verze SUMMUM až za příplatek. Na zadních sedadlech by sice určitě cestující přivítali ještě nějaký ten centimetr pro kolena, výrazně se naproti tomu zvýšil prostor pro hlavu. Odrostlé děti i dospělá posádka se zde díky tomu bude cítit o něco volněji než v sedanu.

Až v deštivém počasí přicházejícího léta jsme také řádně ocenili extrémní účinnost stěračů – jejich činná plocha opravdu bezezbytku přiléhá k řidičovu levému sloupku a ani těsně pod střechou nezbývá mnoho neošetřeného místa. Zdánlivá maličkost nám hodně usnadnila výhled a můžeme se jen ptát, proč takovou samozřejmost nenabízejí všichni výrobci.

V motorizaci jsme oproti sedanu sestoupili o decilitr níže a místo motoru T5 jsme vyzkoušeli silnější variantu atmosfericky plněného pětiválce 2,4 o výkonu 125 kW a to v kombinaci s pětistupňovým automatem Geartronic. Vzhledem k poměru cenového a výkonového rozdílu mezi námi testovanou a slabší verzí pětiválce je spojení tohoto motoru a převodovky pravděpodobně menšinové, ale budiž. Zatímco motoru se evidentně chce vytáčet a nemá problém s výkonem, průběhem točivého momentu ani hlukem, Geartronic v automatickém režimu se chová jako převažeč vajíček na střeše – ani kickdown jej nepřinutí k výrazně dynamické jízdě a plynulost zrychlení je nadřazena jeho dynamice v každé rychlosti. Jinými slovy – automatický režim je v této převodovce určen JEN pro sice velmi svižné a tiché, leč v poměru k výkonu motoru málo emotivní svezení. Posun páky směrem k možnosti sekvenčního řazení je o trochu jiná káva a s hrubým měřením na stopkách porážíme devítivteřinový limit zrychlení bez problémů. Je zde ale jiný problém, a to vskutku z nečekané strany: pokud motor vyloženě něpřetáčíme, nejde téměř vůbec slyšet a nutnost přeřazení je tak často nutno sledovat na otáčkoměru. Ticho motoru má kromě jeho samotné konstrukce a odhlučnění kabiny ještě jeden důvod: testovaný vůz má instalována příplatková vrstvená boční skla (25.000,- Kč), a i díky nim je možno vychutnávat zvuk z 12 reproduktorů systému Premium Sound (45.000,- Kč) velmi plasticky.

Spotřeba vozu závisela pochopitelně na stylu jízdy a použitém režimu řazení, obecně se ale pohybovala mezi okolo 8,5 l při poklidné jízdě s automatem a přibližně o dva litry více při svižné jízdě – tady na režimu řazení nezáleželo. Ve městě si pak V50 vystačilo průměrně s deseti litry/100 km.

Pojednání o jízdních vlastnostech bychom mohli shrnout do spojení „jízdní jistoty“. I přes těžší záď a delší převis je nejmenší kombi od Volva věrné pověsti podvozku, které sdílí s Focusem C-Max či Mazdou 3 a poslušně projíždí tam, kde jiným už pískají pneumatiky. Ale vážně - kromě citlivosti na vyjeté koleje a celkem nepříjemné reakce na přejíždění kovových retardérů si jízda s V50 zaslouží samá pozitiva. To se týká i citlivých a dostatečně dimenzovaných brzd, které jsme dvakrát nechtěně vyzkoušeli v plné síle. Přičteme-li k tomu fakt, že nejmenší řada Volva získala čerstvě plné, pětihvězdičkové ocenění při nárazových testech Euro-NCAP, patří tento vůz ke skutečné světové bezpečnostní špičce.

Samostatnou kapitolou je u tohoto vozu seznam příplatkové výbavy – již dříve zmíněný lehký podiv nad absencí standardních úchytů ISOFIX můžeme doplnit o integrovaný GSM telefon za 38.000,- spolu se sluchátkem za 2.500,-. Nechme na úvaze kupce výhodnost této nabídky, pravda ovšem je, že číselník na tenké, stylisticky dokonalé středové konzole je věru jiná káva než klasické handsfree…

Co bychom navrhovali vylepšit? Kromě ISOFIXU ve standardu se přimlouváme za přemístění tlačítka otevírání víka nádrže někam na méně exponované místo než mezi tlačítka předních a zadních mlhovek…

A co by mohli od Volva V50 odkoukat u konkurence? Pětiválec, jeho odhlučnění, nezaměnitelný design, jízdní komfort i jistotu držení stopy, bezpečnostní výbavu a unikátní pocit, že řídíte auto o třídu výše...