TEST Toyota Auris 1.2T Active – Downsizing po japonsku
Nahrazování tradičních kubatur motorů menšími, vybavenými turbodmychadlem, je v Evropě již nějaký čas v kurzu. Malý přeplňovaný agregát totiž v evropském měřicím cyklu NEDC vykazuje nižší emise a tedy i spotřebu, než stejně výkonný, větší s atmosférickým plněním. Ponechme stranou úvahy o tom, zda tomu tak opravdu je a proč reálná spotřeba těchto motorů je většinou o dost vyšší, než udávaná. Berme to jako fakt, jakkoliv se nám to nemusí líbit.
Po třech letech
Druhá generace Aurisu se vyrábí od roku 2012. Nahradila původní vydání, které proslulo nevýrazným vnějším designem a také podivně řešenou kabinou, v níž byla středová konzola tvořena jakýmsi mostem.
S druhou generací dorazilo také více řidičské přitažlivosti. Vozu hodně prospělo uplatnění zadní víceprvkové nápravy (Toyota jí říká dvojitá lichoběžníková, leč to není podle nás úplně přesné) v širším spektru verzí. V prvním vydání byla vyhrazena pouze nejvýkonnějšímu vznětovému motoru, ten si však koupil jenom málokdo.
V druhé generaci byla od začátku jednoduchá zadní náprava řešená torzní příčkou použita pouze u základních verzí 1.33 Dual VVT-i a 1.4 D-4D, všechny ostatní dostaly zmíněný víceprvek. S modernizací toto zůstalo. Dobrou zprávou je, že i s novým testovaným motorem se pojí lepší zadní náprava.
toyota testy nizsistredni video redakcnivideo
Auris pro rok 2015 poznáte na první pohled podle odlišně tvarované přední části. Všechno začíná novým výraznějším logem a pokračuje maskou ve tvaru jakýchsi křidélek vyvedených v imitaci chromu. Změnila se také spodní část přídě v čele s nárazníkem. Podle Toyoty to vozu dodává širší a tedy dynamičtější postoj, vše je ale pouze optické. Rozchod předních kol 1525 mm se nezměnil.
Světlomety mají vždy zabudované diody pro denní svícení. Diodová světla sice Auris také nabízí, ale pouze ve vrcholné verzi Executive. Zkoušená varianta Active se musí spokojit s dvouparabolovými halogeny, přičemž full LED nelze objednat ani za příplatek. Ve znamení diod jsou ale nyní koncové svítilny, které se tvarově od předešlého vydání neliší. Úpravy zádě se tak omezují pouze na její spodní část.
Zmatkující navigace
Změnám se nevyhnula ani kabina vozu, která podle vyjádření Toyoty nyní nabízí lepší kvalitu. Po usednutí za volant jsme však toto nikterak nevnímali. Novinkou je výraznější přístrojový štít, jehož podsvícení je sladěno se zbytkem palubní desky. Jako obvykle lze změnit jeho intenzitu. Pokud ale budete ve voze sedět poprvé, budete s tím bojovat stejně jako my.
„Kolíček“ trčící z budíků, který je tak typický pro japonská auta, tady totiž kupodivu chybí. Ke změně intenzity osvětlení přístrojů se musíte „proklikat“ v menu palubního počítače a to čtyřsměrným tlačítkem na pravém rameni volantu. Když na to přijdete, zjistíte, že je to rychlé a docela praktické. S výbavou Active se pojí také barevný 4,2palcový displej mezi otáčkoměrem a rychloměrem. Základní verze Live se musí spokojit s monochromatickým.
Nové je rovněž uspořádání středního panelu. Nahoře je rozhraní Toyota Touch 2 se sedmipalcovou dotykovou obrazovkou. Sdružuje ovládání audia a lze měnit i nastavení některých funkcí vozu. Za příplatek 17.000 korun je zde navíc navigace Go, za dalších 8.000 korun Go Plus. Prvně jmenovaná byla součástí příplatků v testovaném voze.
Abychom byli upřímní, tak její úroveň nás zrovna nenadchla. Ač ji běžně moc nepoužíváme, tentokrát se docela zapotila a to z důvodu několika služebních cest. Už jenom grafika navigace není zrovna technickým výkřikem, navíc nepotěší ani zbytečně komplikované zadávání cíle, které musíte dvakrát potvrdit. Pokud tak učiníte pouze jednou, navigování se nezahájí, byť trasa s údaji se krátce zobrazí. Celkové uspořádání bylo mírně zmatené, je však možné, že zběhlejší uživatelé moderních elektronických hraček budou spokojeni.
toyota testy nizsistredni video redakcnivideo
Problém je, že ani s aktualizací dat to systém nepřehání. V jistém městě na Moravě nás navigace zavedla až na konec uzavřené silnice, namísto toho aby nás poslala po objížďce tvořené dvouproudovou silnicí. Když jsme po ní poté jeli, myslela si navigace v Aurisu, že jedeme mimo silnici. Prostě komunikaci vůbec neznala. Přitom přenosná navigace v mobilním telefonu (zdarma) nás vedla správně.
Ovládání rozhraní Toyota Touch 2 je výhradně dotykové, což v případě hlasitosti audia není podle našeho názoru úplně šťastné. Dotykové tlačítko se symboly plus a mínus reagovalo pomaleji, takže jsme k ovládání téměř výhradně využívali kolébkový spínač na levém rameni volantu.
Pochvalu Auris zaslouží za bohatou standardní výbavu. Vedle navigace byl za příplatek v našem případě také paket Trend+ za 48.000 korun. Zahrnoval senzor deště, samočinnou aktivaci dálkových světel, elektrickou bederní opěrku sedadla řidiče či vyhřívaná přední sedadla. Jejich spínače jsou rafinovaně ukryty očím řidiče za dvířky odkládacího prostoru před řadicí pákou, kde najdete také slot pro USB. Vyhřívání je dvoustupňové. Druhou položkou vyžadující přihodit nějaké ty koruny byl paket Safety zahrnující systém Toyota Safety Sense za 14.000 korun.
Dokonce i základní verze Live je vybavena samočinnou klimatizací, to stejné platí pro zkoušenou Active. Pouze vrcholná varianta Executive dostala její dvouzónovou verzi. Zajímavostí je možnost nastavovat intenzitu vyhřívání (ochlazování) kabiny ve třech stupních: Fast, Medium a Soft. Tím se mění hlavně otáčky ventilátoru.
Všechno pro úsporu
Tím hlavním je na novém Aurisu jeho motor. Je to k nevíře, ale až dosud Toyota nabízela přeplňované zážehové agregáty pouze velmi omezenému spektru uživatelů. Jmenovitě ve voze Celica GT4 nabízeném ve třech generacích od 80. do 90. let a samozřejmě v úžasnému stroji Supra třetí a čtvrté generace.
Motor 1.2T je zároveň prvním přeplňovaným zážehovým agregátem značky, který bude využívat široké spektrum řidičů. Kupodivu se jedná o čtyřválec, jakkoliv je dnes tato kubatura často spojovaná s tříválci. Agregát označený 8NR-FTS patří do nové generace motorů Toyota. K výkonu 85 kW si pomáhá zejména výfukovým turbodmychadlem. Pro zlepšení účinnosti přeplňování je stlačený vzduch veden přes výměník zařazený do okruhu chlazení motoru, tedy voda-vzduch, tak jak to známe z motorů VW EA211.
toyota testy nizsistredni video redakcnivideo
Dále nechybí přímé vstřikování benzinu, což je u Toyoty taktéž novinka, jakož i obvyklé proměnné časování sací i výfukové strany rozvodů VVT-iW. Písmenko W znamená Wide a značí zvětšený rozsah překrytí otevření sacích i výfukových ventilů. Všechno se děje natáčením vačkových hřídelů elektrohydraulickými přesuvníky. Důvodem je uplatnění takzvaného Millerova cyklu, který pracuje s opožděným zavíráním sacích ventilů.
Aby se snížila spotřeba v režimu vysokého zatížení a zároveň se motor rychle zahříval na provozní teplotu, jsou výfukové kanály součástí hlavy válců. Zajímavé také je, že se čtyřválec obejde bez systému Start/Stop. I to svědčí o komplexním přístupu konstruktérů splnit nejnáročnější požadavky na čistotu emisí ve výfukových plynech.
Proč jsou tak dlouhé?
Turbomotor 1.2T je spojen buď s šestistupňovou manuální převodovkou nebo alternativně s ústrojím Multidrive S, tedy variátorem. My jsme zkoušeli manuál. První čeho si všimnete po rozjezdu je kultivovaný projev, samotný rozjezd byl ale trochu toporný. Buď je plynu málo, nebo naopak hodně. Snad i z důvodu nedostatku točivého momentu v nejnižších, tedy rozjezdových otáčkách.
Aby Toyota dosáhla extrémně nízké spotřeby a emisí v měřícím cyklu NEDC, pomohla si k tomu opožděným nástupem plnicího tlaku turbodmychadla. Čtyřválec tak začíná výrazněji táhnout až od zhruba 1700 otáček za minutu. Druhou fintou jsou převody, ty jsou tak dlouhé jako u nějakého osmiválce. Opravdu není běžné, aby takto malý motor točil na nejvyšší převod při rychlosti 130 km/h jenom 2800 otáček za minutu. Dokonce i ve 160 km/h je to stále nízkých 3600 otáček. S dlouhými převody se také turbomotor poněkud pomaleji vytáčí.
Těžké převody jsou ale příjemné při dálkových přesunech, které jsme si s Aurisem docela užili. I v táhlých dálničních stoupáních dálnice D1 dokáže bez problému udržovat sto třicítku a to na trochu plynu. Horší to je, pokud potřebujete zrychlit. Pouhým zaražením plynu do podlahy si nepomůžete, s podřazením je to o něco lepší, byť zázraky nečekejte.
Měkký znamená komfortní?
Druhá generace Aurisu jezdí o poznání lépe než původní. Alespoň tak se nám to zdálo při zkoušení původní verze s motorem 1.6 Valvematic. S novým pohonem se toto nemění, leč čistě subjektivně vůz už takové nadšení nevzbuzuje.
Drobné nerovnosti tlumí podvozek s grácií, ty hlubší ale občas dokážou vyloudit nějaký ten hřmot ozývající se pod vámi. Rychlá jízda po rozbité okresce je vcelku bezproblémová, snad jenom to houpání karoserie by mohlo být lépe potlačeno.
Co však trochu překvapilo, bylo poměrně měkké uložení rozvidlených ramen přední nápravy modifikovaného McPhersonu. Dokonce i těch 185 N.m maxima točivého momentu dostupného od 1500 do 4000 otáček za minutu dokáže při prudkém přidání plynu zacloumat volantem (takzvaný torquesteer) tak jak to známe ze současných přemotorovaných turbodieselů. Měkké silentbloky se používají kvůli potlačení hluku od odvalujících se kol. V tomto případě se to však trochu minulo účinkem, neboť při vyšších rychlostech je valivý hluk po stránce subjektivního vnímání vyšší než u evropské konkurence.
toyota testy nizsistredni video redakcnivideo
Lehký motor, navíc šikovně skloněný vzad, ale přináší také cennou úsporu hmotnosti připadající na přední nápravu. Vůz tak reaguje na pokyny řízení veskrze rychle a to i ve vyšších rychlostech. Limitní průjezd zatáčkou způsobí pouze plynule narůstající nedotáčivost, která se ale v řízení nikterak neprojeví. Jde pořád stejně lehce, jakoby se nic nedělo. Ubráním plynu docílíte drobné utažení stopy, což chválíme. U mnoha dnešních aut totiž neudělá vůbec nic.
Závěr
Modernizace Aurisu jednoznačně prospěla, byť na celkovém vnímání vozu toho mnoho nezměnila. Nový turbomotor 1,2 l/85 kW je jistě přínosem, o tom není sporu. Ač se projevuje příjemně, my bychom přesto dali přednost krásně točivé šestnáctistovce s technologií plynule proměnného zdvihu sacích ventilů Valvematic. Snad i proto, že nám to k japonskému vozu více sedí.
Na konci testu ukázal palubní počítač spotřebu 6,9 l na 100 km, což je velice dobrá hodnota, vezmeme-li v úvahu rychlé přesuny z Čech na Moravu a obráceně kombinované pražským provozem. Je to dobrý výsledek, byť na udávaných 5,7 litru v kombinaci ještě dost ztrácí. Ale to je právě ta metodika měření NEDC, která s realitou nemá takřka nic společného...
toyota testy nizsistredni video redakcnivideo
Nejlevnější verze modelu | 365.900 Kč (1.33 Dual VVT-i/81 kW Live) |
Základ s testovaným motorem | 415.900 Kč (1.2 Turbo/85 kW Active) |
Testovaný vůz s výbavou | 494.900 Kč (1.2 Turbo/85 kW Active) |
Plusy
- Solidní jízdní vlastnosti, spotřeba
- Prostornost, rozsáhlá výbava
- Toyota Safety Sense
- Vždy má samočinnou klimatizaci
- Pružný motor, přesné a lehké řazení
Minusy
- Zmateně pracující navigace
- Drobné ergonomické chyby
- Topornější rozjezdy, hluk od podvozku
- Příliš dlouhé převody kazí dynamiku
- Nedostatečná individualizace
Foto: Petr Homolka