Valierův tryskový pohon: Tryskový všežravec

Berlínské letiště Tempelhof, léto 1930. Veřejné předvádění dalšího z Valierových raketových vozidel, sázejícího místo práškového paliva na kapalné uhlovodíky a podchlazený zkapalněný kyslík.

Tehdy pětatřicetiletý jihotyrolský rodák Max Valier byl od počátku 20. let publicistou, propagátorem raketové techniky. Psal sci-fi a předpověděl atomovou pumu. Začal zkoušet raketové motory na tuhé i kapalné palivo, v druhém případě s okysličovadlem z palubní nádrže. Jeho průkopnický kapalinový RAK 4 se rozjel v roce 1929. Spaloval rozprašovaný líh a kapalný kyslík. V březnu 1930 se docílilo tahu 78,5 N (RAK 6), v dubnu už 274,7 N po dobu 10 minut. Kromě špiritusu se zkoušel benzin, benzol, nafta a topný olej. Během přednášek v únoru 1930 se totiž Valier ve Švýcarsku setkal s ropným magnátem Sirem Henrym Deterdingem. Ten slíbil podpořit další vývoj raketových motorů, pokud budou spalovat naftu a jiné produkty vznikající v rafineriích Shellu při krakování ropy.

Zdá se vám raketové auto, z jehož zádi šlehají několikametrové plameny, nepraktické? Max Valier by souhlasil. Čtyři kola byla pouze pojízdnou laboratoří. Směřoval k vyšším cílům: stratosférickým letadlům, schopným spojit Evropu s Amerikou, v delším výhledu k raketám, které snad jednou přistanou na Měsíci. V bouřlivě se rozvíjejícím letectví spatřoval budoucnost i Deterding, těch pár předváděcích raketových aut jej moc nezajímalo.

Jenže Maxe Valiera zabil výbuch trysky, když laboroval s parafínem a topnými oleji. Jeho spolupracovník dr. Paul Heylandt sice ještě pokračoval a s konstruktérem Adolfem Pietschem postavili bachraté dvoutunové monstrum s nádržemi na 365 kg kyslíku a 270 kg lihu, ale to se vzmohlo jen na 70 km/h. Další pokusy zarazila hospodářská krize. Know-how však nepřišlo nazmar a uplatnilo se třeba v raketách V-2 či prvním operačně nasazeném bezocasém letounu s raketovým motorem, Messerschmittu Me 163 „Komet“ (první let 1941, v boji 1944-1945).

Opelovy rakety

Počínaje rokem 1927 se Max Valier těšil podpoře Fritze von Opela, jednoho z majitelů největší automobilky tehdejšího Německa. Jenže společně vyvíjený pohon raketami systému Sander na tuhé práškové palivo obnažil jejich nevhodnost pro použití v dopravních prostředcích. Po zažehnutí už je nešlo regulovat, natož zhasnout a opět zapálit – čili celý ten bengál uměl jen zrychlovat a po pár minutách zhasl.

Nejpůsobivější prezentace se odehrála 23. května 1928 na okruhu AVUS, tvořeném první částí výpadovky z Berlína na Postupim. „Raketový Fritz (von Opel)“ usedl do doutníkového bolidu RAK 2 na podvozku běžného Opelu modelu 80. Dvě postranní křidélka zvyšovala přítlak k vozovce a měla zabránit nadzvednutí předních řízených kol. Sadou 24 raket v „useknuté“ zádi proletěly spaliny ze 120 kg práškových výbušnin – stačily by k odstřelu pětipatrového domu. Po dosažení 230 km/h se příď trochu nadzvedla, ale Fritz von Opel naštěstí kritický moment ustál.

Firma Opel dnes vystavuje repliku RAK 2. Zato se dochoval předchůdce RAK 1 s dvanácti raketami, kdysi schopný zrychlení z klidu na stovku za osm sekund.